30.9.2016 | Svátek má Jeroným, Ráchel






UKÁZKA: Rachel Caine, Smolné povětří

12.4.2006

Smolné povětříHrom je báječný, hrom je působivý; ale opravdovou práci stejně udělá blesk.

Mark Twain

Výňatek z publikace Váš první džin, vydalo Nakladatelství Asociace Správců, 2002

Váš první džin: Příručka k používání džina

Pokud vám Asociace Správců poskytla služebního džina, je zřejmé, že jste považován za jednoho z nejlepších odborníků ve svém regionu či dané specializaci, ať už je vaším oborem řízení Počasí, ovládání Ohně či služba Zemi. Přijměte tuto poctu důstojně, zodpovědně a s pokorou, avšak bez bázně.

Džinové představují vysoce ceněné, vzácné zdroje. Zneužití džinů a jejich moci je přísně trestáno podle zákonů Asociace v maximálním rozsahu, včetně trestu smrti.

Závazné pokyny

Používejte džina k umocnění vlastních sil a spoléhejte na jeho rady ve svém oboru.

Pečlivě střezte domov svého džina (zpravidla láhev). Ačkoli vám džin (nevyhnutelně) zachová věrnost až do vaší smrti, nebo do chvíle, kdy vám ho Asociace odejme, nesprávné uložení džina zůstává vážným prohřeškem, za který jsou stanoveny patřičné sankce. Všichni džinové musí být skladováni v křehkých nádobách (Pravidla pro magické úkony, viz níže), tudíž je nutno předcházet případným nehodám.

Je zakázáno:

Ukazovat džina na veřejnosti, pokud mu předem nepřikážete, aby se stal neviditelným nebo na sebe vzal lidskou podobu.

Zneužívat džina k nemorálnímu, zavrženíhodnému jednání.

Rozbíjení nádoby s džinem, a to ZA ŽÁDNÝCH OKOLNOSTÍ.

Pravidla pro magické úkony

Jakmile je džinovi přidělen pán, přijímá rozkazy pouze od něj, s výjimkou případů, kdy pán z pracovních důvodů dočasně předá kontrolu jinému Správci.

Džinové nedokážou rozbít vlastní nádobu. Smějí ovšem lstí přimět jiné osoby k jejímu zničení, čímž jsou vysvobozeni a zproštěni povinností. TO MUSÍTE MÍT TRVALE NA PAMĚTI! Nezávislý džin představuje pro nás všechny vážné ohrožení.

Nikdy nežádejte od džina nic ze Zakázané trojice: věčný život, neomezenou moc a oživování mrtvých.

Pravidla chování

Může se stát, že si časem svého džina oblíbíte. To je přirozené a neškodné. Nikdy však nezapomínejte, že džin je magický tvor s téměř neomezenými možnostmi a délkou života a že jeho podstata není lidská. Motivy jeho činů tudíž nemusí být člověku pochopitelné. Džinům nesmíte nikdy bezvýhradně důvěřovat.

Technická podpora

Máte-li po období zácviku dotaz, týkající se běžného provozu džina, obraťte se na naši 24hodinovou poradní linku. Naši specialisté vám kdykoli rádi pomohou.

Kapitola první

Chladno a oblačno, odpoledne 80% pravděpodobnost mírných až silných bouří.

No, takže to díkybohu už brzy skončí, pomyslela jsem si, když jsem projela - tedy spíš prosvištěla - kolem místní tabule Westchesteru v Connecticutu. Doprava ve městě se vlekla, a nebylo divu, teď, v plné špičce, takže jsem se při hledání výjezdu z dálnice musela krotit a v jednom kuse brzdit. Uklidni se. Za pár minut bude zase všechno normální.

Dobře, tak jsem to s tím optimismem trochu přeháněla. Bylo to nerealistické očekávání; normální situace mi nikdy neseděly. Na svou obranu ale musím podotknout, že jsem v té chvíli potřebovala pořádnou dávku optimismu. Přes třicet hodin v kuse jsem fungovala prakticky jen na adrenalin a mizernou kávu. Byla jsem vzhůru tak dlouho, až mi připadalo, jako bych měla oči obalené pískem a tabaskem. Nutně jsem potřebovala odpočinek. Čisté oblečení. Sprchu. Ne nutně v tomto pořadí.

A především jsem musela najít toho chlapa, který mi zachrání život.

Objevila jsem výjezd, sjela z dálnice a chvíli kličkovala ulicemi s otravnými semafory, dokud jsem se neoctla ve vilové čtvrti, kterou jsem hledala. Střídavě jsem se dívala na kus papíru na klíně a na čísla domů, až jsem nakonec zastavila před pěkným domkem v koloniálním stylu. Byl to ten typ domu, který by obchodník s nemovitostmi označil jako ‘něco hezkého pro začátek’. Pod okny ve vyrovnaných řadách kvetly ohnivě rudé tulipány, i trávník působil upraveně. Divné. Kdybych si měla představit místo, kde najdu Lewise Levandera Orwella... no, takhle by zaručeně nevypadalo. Chci říct, na předměstí? No nazdar!

Chvíli jsem poklepávala olámanými nehty o volant, zvažovala výhody a rizika, až jsem konečně otevřela dvířka a vystoupila z auta.

Dobrá nálada, ve které jsem vjížděla do města, mě opustila v okamžiku, kdy jsem se dotkla pevné země a nohy se mi podlomily vyčerpáním. Nadbytek stresu, málo spánku, spousta strachu. Když už jsme u toho strachu... Pocítila jsem, jak mi šíji ovanul větřík, a obrátila jsem se k východu. Na obzoru se rýsovala bouře, podobná velebnému nachovému pohoří, kumulonimby navršené na sebe, natlačené jako při řetězové havárii padesáti aut. Všimla si mě, jak už to bouřky mívají ve zvyku. Nebylo pochyb, že musím z Westchesteru vypadnout, než se tahle věc rozhodne opravdu udeřit. Po celou cestu z Floridy jsem pozorovala, jak se za mnou podél pobřeží plíží bouřky. Nejhorší ovšem bylo, že to mohla být pořád jedna a ta samá bouře, která mě sledovala až sem.

Občas se takhle chovaly. Nikdy to nevěstilo nic dobrého.

Ale momentálně jsem s tím beztak nemohla nic dělat. Měla jsem mnohem vážnější problémy. Zamířila jsem po betonovém chodníčku k domu, vyšla po třech schůdcích, lemovaných pelargóniemi v terakotových květináčích, a zastavila se před velkými bílými dveřmi. Zaklepala jsem a čekala. Pohupovala jsem se přitom na třípalcových podpatcích, které mi v té chvíli připadaly jako parádní kousek z jarní kolekce španělské inkvizice. Tohle jsem nevymyslela nejlépe, jenomže já se chystala na příjemnou obchodní schůzku, ne na dvoudenní šílený úprk napříč státy. Podívala jsem se na sebe a zacukalo mi v obličeji; modrá polyesterová košile byla sice v pořádku, ale světlehnědá lněná sukně se v autě katastrofálně zmačkala. Ach jo. Bylo by báječné, kdyby Lewis ohromením padl do mdlob, jen co by mě spatřil, ovšem já si ho vybrala pro to, aby za mě tahal horké kaštany z ohně.

Ticho. Zaclonila jsem si dlaněmi oči a pokoušela se nahlédnout dovnitř skrze sklo, které nebylo ani v nejmenším určeno k nahlížení dovnitř. Nic se tam ani nepohnulo. S drtivým pocitem porážky jsem si uvědomila, co mě předtím vůbec nenapadlo; že by se můj rytíř v zářivé zbroji mohl nacházet mimo hrad.

Znovu jsem zaklepala na dveře, zašilhala skrze sklo, zkusila zvonek. Slyšela jsem, jak se domem rozléhá tlumené zvonění, ale pořád se tam nic nehýbalo. Dům vypadal úplně normálně.

Normálně a prázdně.

Tady venku si Westchester užíval jarního slunečního svitu. Lidé chodili kolem, děti lítaly na kolech a povykovaly, psi pobíhali s vyplazenými jazyky. V domě vládlo zimní ticho. Nakoukla jsem do poštovní schránky na dveřích. Prázdná. Buďto byl nedávno doma, nebo se na poště odhlásil. Ani na trávníku se nepovalovaly žádné noviny.

Zvážila jsem své možnosti, ale ve skutečnosti zbývaly jen dvě: vymyslet, kam ještě bych se měla podívat, nebo si lehnout na trávu a umřít. Rozhodla jsem se pro trochu pátrání. Naneštěstí byl trávník vlhký a moje podpatky se na turistiku moc nehodily. Takže jsem s klením hopkala a dupala kolem domu a přitom co chvíli vytahovala nohy z hlubokých, špičatých jamek.

Dům navenek působil dojmem nedotknutelnosti, typickým pro mocná obranná a ochranná opatření, ale já ho i tak obcházela a kontrolovala okna. Všechna byla chráněná, a to kvalitně. Úhlednou zahrádku za domem patrně udržovala nějaká placená služba, nikoli majitel, stižený zahradnickou vášní. V zadní části domu měl Lewis pěknou dílnu, vybavenou zčásti pro práci se dřevem, zčásti pro magická řemesla. Na ochraně téhle části si dal majitel fakt záležet; nepřicházelo v úvahu nic víc než jen nakouknout oknem a pak rychle ustoupit, než to schytám.

Působivá ukázka moci. To bylo jenom dobře, nutně jsem potřebovala mocného ochránce.

Zabušila jsem na zadní vchod a nahlédla čtvercovým oknem dovnitř. Pořád žádná známka života. Viděla jsem docela normální americký obývák - zařízení, jaké se najde v kdejakém luxusnějším katalogu. Jestli tady Lewis opravdu bydlel, potom byl mnohem nudnější, než bych si kdy představovala.

Schovávala jsem v rukávu spoustu užitečných triků, ale vloupání do domu mezi nimi chybělo. Vládla jsem mocí nad vodou a větrem, jaká dokáže dům zničit, nikoli však otevřít dveře. Mohla bych přivolat krupobití - jenom takové menší, jo? - a rozbít pár oken, jenže to by vůbec nebylo správné a kromě toho by mě pak nejspíš chytili, protože taková věc je dost nápadná. Takže jsem se uchýlila k běžným lidským metodám.

Hodila jsem do okna kamínek.

Byla jsem si prakticky jistá, že tím ničeho nedosáhnu, ale svým způsobem to zafungovalo; kámen se odrazil od nějakého pružného povrchu ve vzdálenosti asi půl palce od skla a zadní dveře se rozlétly.

„Co je?“ zavrčel chlapík, který v nich stál. Byl velký, spíš obrovský - veliký, snědý, s holou hlavou a zlatými náušnicemi, které se třpytily v ranním westchesterském slunci. Pod purpurovou vestou se zlatými výšivkami se mu vlnily mohutné svaly. Připadalo mi, že má nějaké černé kalhoty, ale neodvážila jsem se podívat dolů. Nevadí, jeho hrudník rozhodně stál za zhlédnutí. Ty prsní svaly byly fakticky božské.

To se může stát jenom mně. Lewis nechal doma džina - osobní magický strážní systém.

„Ahoj,“ pozdravila jsem vesele. „Je tady někde Lewis?“

Zamračil se. „A kdo se po něm ptá?“

„Joanne Baldwinová.“ Natáhla jsem ruku dlaní nahoru; džin po ní přejel vlastní dlaní a přečetl si bílé runy, které se na ní objevily. „Jsme přátelé, já a Lewis. Známe se hodně dlouho.“

„Nikdy jsem o vás neslyšel,“ prohlásil úsečně. Džinové nejsou právě proslulí hovorností či vlídnou povahou. Spíš je o nich známo, že se s nimi jedná dost obtížně, a pokud si vás neoblíbí, jsou klidně schopni vás nějakým potměšilým způsobem odrovnat. Ne že bych byla zrovna odborník na džiny; ti tady byli pro větší ryby než já, asi tak jako služební vůz Asociace Správců. Já ještě neměla nárok ani na stálé parkovací místo.

Džin na mě upíral zrak. „Běžte pryč,“ zahučel.

„Promiň, ale nemůžu,“ trvala jsem na svém - ačkoli to vlastně bylo spíš jeho území; zkrátka neustoupila jsem. „Musím nutně mluvit s Lewisem.“

„Není tady. Nezabiji vás pro vaše špatné způsoby jen proto, že patříte ke Správcům.“ Začal zavírat dveře.

„Počkej!“ Připlácla jsem dlaň - čirou náhodou tu s runami - naplocho na dřevo dveří. Džin zaváhal, ale zaručeně to nezpůsobily moje svaly. Klidně by ty dveře proti němu mohl držet Mister Universe, natož metr pětašedesát vysoká žena, oplývající spíš rozhodností než fyzickou silou. „Kdy se vrátí?“

Džin na mě upřeně zíral. Oči džinů mívají barvy, jaké se u lidí nenajdou, vytvořené speciálně kvůli zastrašení protivníka. Některé jsou žluté jako citrín, jiné zeleně světélkují, ale všechny nahánějí hrůzu. Tenhle chlapík je měl tak purpurové, že by mu záviděla i Elizabeth Taylorová. Byly nádherné a studené jako barvy arktického ledu.

„Poslyš, já ho musím najít,“ řekla jsem. „Potřebuju jeho pomoc. V sázce jsou životy...“

„Ano?“ Ani nezamrkal. „Čí životy?“

„No, například můj.“ Pokusila jsem se o rozpačitý úsměv. Vrátil mi ho - vůbec jsem o to nestála, protože tím odhalil dokonale bílé zuby, které by působily daleko vhodněji u bílého žraloka.

„Páchnete zkažeností,“ prohlásil. „Nechci vám pomáhat.“

„To snad je věc tvého pána, ne?“ odsekla jsem. „No tak, on mě přece zná! Jen se ho zeptej. Vím, že můžeš. Nenechal by tě tu bez možnosti spojení. Ani Lewis nenechává džiny jen tak povalovat jako propisky na jedno použití.“

Ty purpurové oči už mi vážně lezly na nervy. Cítila jsem, jak mi džinova moc spaluje kůži na dlani, přitisknuté ke dveřím. Další zlovolná metoda, jak mě donutit, abych je pustila a on je mohl zabouchnout a vystrnadit mě na ulici. Nic na světě není silnějšího než džin na domácím území. Nic.

Bolest v ruce se stupňovala. Z místa, kde se moje dlaň dotýkala bíle natřených dveří, se kouřilo. Celá jsem se třásla a dělalo se mi nevolno, ale neustoupila jsem.

„Iluze,“ vypravila jsem ze sebe. Džin se uškliboval. „Jenom ztrácíme čas.“

„Nemám moc nad skutečnými Správci,“ poznamenal. „Pokud hoříte, znamená to, že si to zasloužíte.“

Tak jo. Už jsem měla dost srandiček, které mi tady prováděl tenhle zvrhlý Mr.Proper. Odtáhla jsem ruku ode dveří a zvedla ji.

Svět kolem mě se nadechl.

Možná jsem byla cítit zkažeností, ale pořád ještě jsem mohla poroučet větru, a ten teď narazil do džina silou rozjetého volkswagenu. Džinové se skládají převážně z par.

Odfoukla jsem ho pryč.

Asi na půl vteřiny se ztratil, pak se znovu zformoval a tvářil se, jako by se mi chystal vydloubat mozek nosními dírkami. Takže jsem do něj udeřila ještě jednou. A ještě. To už mu zabralo celou cestu přes pokoj, než nabyl svou původní podobu, a vypadal pěkně nasraně, ovšem choval se už mnohem uctivěji. Neudělala jsem tu chybu, že bych překročila jeho práh, takže mi nemohl útok oplatit. Všechna ta děsivá síla - a že byla fakt úděsná! - mu nebyla k ničemu. Dokud jsem ničím neporušila zabezpečení domu, mohla jsem tady stát třeba celý den a házet po něm poryvy větru a katabatickými proudy.

Zamumlal něco ošklivého. Znovu jsem zvedla ruku. Silný vítr mi rozcuchal vlasy. Cítila jsem teplé brnění, ohlašující, že mám na odfouknutí džina k dispozici minimálně ještě jeden větrný úder.

„Já ale vážně vůbec nemám čas tady s tebou laškovat,“ zdůraznila jsem. „Řekni mu moje jméno. Pověz mu, že se s ním musím setkat. Jinak...“

„Nikdo mi nebude vyhrožovat!“ zavrčel.

„Já ti nevyhrožuju, růžičko voňavá.“ Bílé runy na mé dlani zářily. Tmavé vlasy mi šlehaly kolem obličeje ve větru, který jsem přiměla kroužit a pomalu nabírat rychlost tornáda. „Chceš se vsadit, že bych tě dokázala zahnat do prťavé lahvičky a zazátkovat tě v ní?“

„Nevíte, co děláte,“ řekl mnohem mírnějším tónem.

„Omyl, vím docela přesně, co dělám. Přeješ si ještě nějakou názornou ukázku?“

Zvedl ruku v univerzálním gestu kapitulace. Nechala jsem vítr ještě jednou zakroužit a pak utichnout. Džin se natáhl, zvedl cosi ze stolu. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že je to mobilní telefon. Dobrý Bože, džinové vstupují do věku moderních technologií. Příště si pořídí do každé láhve satelit, širokopásmový internet, mikrovlnnou troubu...

Džin namačkal číslo, něco řekl a odvrátil se zády, zatímco hovořil. Měla jsem čas prozkoumat ho zezadu, což je věc, která se podaří jen málokdy. Měl pěkný zadek, ovšem jeho nohy končily někde u kolen v obláčcích páry. Ale stejně to nebylo špatné.

Ukončil hovor, otočil se zpátky a vycenil na mě špičaté zuby. No jejda, pomyslela jsem si.

„Pojďte dovnitř,“ pozval mě. „Nic vám nehrozí.“

„Díky, radši počkám tady venku.“ Pohupovala jsem se zepředu dozadu. Připadalo mi, jako by mi někdo pálil nohy od chodidel nahoru, a pohovka v obýváku se zdála tak pohodlná a tolik lákala. Přála jsem si, aby se džin nechoval přívětivě. Teď pro mě bylo mnohem těžší zachovat si potřebnou tvrdost a bezcitnost, zvlášť když se mi chtělo brečet a schoulit se na těch báječných měkkých poduškách do klubíčka.

„Jak je libo.“ Džin se otočil a hrabal se v kuchyňských zásuvkách. Vytáhl nějakou baterii, zamračil se a hodil ji zpátky. Pak vývrtku. Sponku na otevřené balíčky chipsů. „Aha, tady. Vezměte si tohle.“

Hodil mi něco blýskavého. Chytila jsem to a pocítila bodnutí chladu, prsty jsem nahmatala cosi ostrého, a vzápětí jsem neměla v ruce nic, jen rozplývající se obláček mlhy. Rozevřela jsem dlaň a podívala se na ni. Nebylo tam vidět nic, až na nepatrný zarudlý flíček. Zamračila jsem se na něj a prozkoumala ho v Nadhledu, ale ani tak jsem nic nerozeznala. Přinejmenším nic škodlivého.

„Co to sakra je?“ zeptala jsem se.

Džin pokrčil rameny. „Preventivní opatření.“ Věnoval mi další úsměv, plný ostrých zubů. Velmi znepokojující. „Pro případ, že byste se ztratila.“

Dřív než jsem stačila zdvořile a suše poděkovat, aniž bych přitom dala najevo vděčnost, zaznamenala jsem psychický náraz při prudkém nárůstu aktivity ochranných opatření. Džin očividně končil se všemi ciráty, byť pro něj moje návštěva možná představovala určité rozptýlení.

Doplul vzduchem ke dveřím a sledoval, jak couvám se schodů a pokouším se tomu vzdorovat.

„Hej!“ zuřila jsem. „Zatraceně, já si s ním jenom chtěla promluvit! Nic víc! Vůbec jsem neměla v úmyslu ho udat nebo tak něco!“

„Jeďte,“ řekl. „Směr vám bude sdělen cestou.“

Než jsem se vzpamatovala natolik, abych se mohla bránit, vytlačil mě ze zadní verandy, potom z dvorku, až na chodník. Zahýbala jsem prsty, ale necítila jsem přitom nic zvláštního. Ani v Nadhledu nebylo vidět nic než maso a kosti, svaly a nervy a světélkující proud krve, pilný jako vždycky.

Džin ze mě cítil otisk démona a to bylo zlé. Moc zlé. To znamenalo, že mi nezbývá moc času.

Bůh má smysl pro humor, a ten podle mých zkušeností nebývá právě laskavý. Už pár dní jsem v jednom kuse pokoušela osud... Nesbalila jsem si s sebou kartáček na zuby, šaty na převlečení, dokonce ani tampóny. No, aspoň jsem měla platinovou kreditní kartu American Express s možností neomezeného výběru za mimořádných okolností... jenomže jsem si stejně nemohla dovolit použít ji. Moji přátelé a kolegové budou číhat na každou sebemenší stopu, a dokud nenajdu Lewise - a bezpečí, nesmím upoutat jejich pozornost. Pokud by mě dokázala najít FBI, potom je nad slunce jasnější, že to ani Správcům nedá moc práce.

Řídila jsem svého miláčka mustanga z roku 71 v barvě půlnoční modři ven z města a snažila se udržet v bdělém stavu tím, že jsem si v duchu sepisovala seznam nákupů. Spodní prádlo: zatrhnout. Toaletní potřeby: zatrhnout. Šaty: rozhodně. Nové boty: nezbytné!

Začichala jsem a zhodnotila vzduch uvnitř auta. Snesla bych sprchu a deodorant do auta by také neškodil. Možná některá z těch nových vůní speciálně do vozu. Potrpím si na klasické vozy, ale ty člověk obvykle kupuje už s hluboko zažranými pachy. Cizí nohy, pot, sex, závan dávno rozlité kávy. Obvykle jsem tyhle pachy rozeznávala až po několika hodinách jízdy a možná to všechno vězelo jenom v mé hlavě, ale právě teď bych dala nevímco za svěží vůni, jakou nabízejí v reklamách.

Stáhla jsem okénko a ucítila něco jiného, něco s příchutí hrozby. Déšť. Bouře se blížila.

Už jsem přišla na to, že Správci se vyplatí jezdit v aerodynamickém a hodně rychlém autě, aby ho vítr nemohl jen tak lehce shodit z nějakého útesu. To, že mohu - při správném zaměření - ovládat počasí, ještě neznamená, že se to tomu počasí líbí a že se mě nepokusí pěkně skřípnout ve chvíli, kdy se mi to bude nejméně hodit. V našem oboru nejen že chápeme teorii chaosu, ale jsme dokonale srozuměni s jejími důsledky. Chaos je něco, co se prostě stává. Jsme zvyklí reagovat rychle.

Hnala jsem se z města a naprosto ignorovala dopravní předpisy, jen abych se co nejdřív vymotala z bludiště connecticutského silničního systému. Mířila jsem zhruba jihozápadním směrem, pryč od blížící se bouře, která už zbarvila oblohu na východě hutnou tmavošedou zelení. Směr vám bude sdělen cestou. Co když si ten džin ze mě jenom utahoval? Možná že ano; džinové jsou proslulí svým zvráceným smyslem pro humor. Třeba Lewise nesehnal. Třeba mu Lewis řekl, že mě nechce vidět, a v tom případě by mě ten směr, který mi džin sdělí, nejspíš zavedl rovnou do pekla.

Projížděla jsem oblastí obchodů se starožitnostmi, kde se prodávaly skříně ve federálním stylu a židle, vyrobené společenstvím shakerů, některé z nich dokonce pravé. Za příznivějších okolností by mě to svádělo. Měla jsem v plánu vymalovat a upravit svůj dům na Floridě a ke starožitnostem jsem vždycky tíhla. Už bylo načase překonat tu fázi zařizování bytu podle Marty Stewartové - všechno na správném místě; pastelové barvy a slušné chování mě už tak otravovaly, až bych z toho blila. Představy, že se - vůbec někdy - vrátím domů, do normálního života, jsem se držela jako stěžně na lodi v rozbouřeném oceánu.

Právě jsem míjela obchod, nabízející všemožnou veteš z devatenáctého století, když to v rádiu zapraskalo. Zježily se mi chloupky na šíji, poznala jsem, že cestuju ve společnosti kouzla. Velkého, mocného kouzla, které nepochybně pochází od mého milého kamaráda džina.

Rádio se samo přelaďovalo z jednoho kanálu na druhý a vybíralo si z nich jednotlivá slova pro svůj vzkaz - jako do vyděračského dopisu.

Vysoký ženský hlas: „Jeďte...“

Středně posazený mužský: „Až do...“

Hluboký hrdelní zpěv z nějaké show na Broadwayi: „V Oklahomě je nejlíp!“

„Cože?“ vyjekla jsem. „To si děláte srandu?“

Rádio znovu přeladilo a rozhodlo se pro klasický rock: „Né-ne-né, nene nene né!“Buď si se mnou džin jen tak hrál, což by vážně nebylo zrovna k smíchu, nebo to kouzlo pocházelo Odjinud a já mohla leda tak doufat, že to Jinde nezačíná stejným písmenem jako Peklo.

„Fakt vtipný,“ zamumlala jsem. Přeřadila jsem a mustang se pode mnou protáhl a rozběhl jako živá bytost. „Jde o nějaké určité místo v Oklahomě? To totiž není žádný Rhode Island. Je to pořádný lán země.“

Tentokrát rádio odpovědělo jen písmeny: „O... K... C.“ Oklahoma City. Vůbec se mi to nelíbilo. „Bez urážky, ale můžete mi nějak dokázat, že je to opravdu vzkaz od Lewise?“

„Ne,“ prohlásil rozhodně ženský hlas. Zapraskala statická elektřina. Rádio se vypnulo.

Mohl to být ten džin. Vlastně to bylo dost pravděpodobné. Ztrapnila jsem ho, chtěl mi to oplatit. Ale ten hovor byl skutečný a já si nemohla dovolit promeškat šanci, pokud mi opravdu poctivě dával instrukce, jak najít jeho pána. Džinové mají spoustu špatných vlastností, ale nebývají skrznaskrz prolhaní.

Kromě toho jsem beztak musela předstihnout tu bouři za sebou.

„Oklahoma City,“ povzdechla jsem si nahlas. „Domov špatného počasí. Nádhera.“

Jediná světlá stránka té věci spočívala v tom, že jsem to území znala a že se tam uchýlila do ústraní moje nejlepší kamarádka. Bude to fajn, mít teď vedle sebe přítelkyni. Člověka, na kterého se můžu spolehnout. Kterému se můžu vyplakat na rameni.

Musím se snažit najít na všem aspoň něco dobrého. Protože ta bouřka je zatraceně temná a pořád se to zhoršuje.

Smolné povětří
/Ill Wind/
Caine, Rachel

Nakladatel: Triton
Překladatel: Jana Rečková
Obálka: Milan Fibiger
Redakce: Eva Císařová
Rok vydání: 2006
Počet stran: 336
Rozměr: 110 x 165
Provedení: paperback

První kniha série Strážci počasí.

Rachel Caine














Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...