25.8.2016 | Svátek má Radim






ROZHOVOR: Prezident Klaus pro týdeník Euro

30.5.2006

Jak prožíváte skutečnost, že poprvé od roku 1990 stojíte mimo volební kampaň?

Co soudíte o probíhající kampani?

Určitě bych nechtěl známkovat jednotlivé politické strany. Domnívám se, že se nám ta politika ideově nesmírně vyprázdnila. Strany se předhánějí v tom, která z nich slíbí víc než ta druhá. Předhánějí se v očerňování. To je absolutní novinka této volební kampaně. Bylo téměř svaté, že negativistická kampaň prohrává volby, a proto si všechny strany dávaly obrovský pozor, aby takovou chybu neudělaly. Teď se prolomila stavidla a na billboardech a v novinové inzerci dominuje negativní kampaň. Myslím, že to je špatně.

Kampaň veřejnost polarizuje. Přivede to k volbám více lidí, nebo je to od účasti spíše odradí?

Nemám žádná měřítka, ale myslím, že takto polarizovaná byla společnost před volbami vždy. To se nám jenom po těch čtyřech letech zdá, že to tehdy bylo méně horké.

Proč se z kampaně vytratila ideologie?

Příčina může být dvojí. Jednou věcí může být, že převládli politici, kteří to tak cítí. Druhou tezí je, že se společnost dostala přece jenom dál a ideový boj z počátku devadesátých let se nevede a mnoho lidí může mít pocit, že už to není zapotřebí. To je podle mého názoru velký omyl a velká mystifikace.

Není to celoevropský problém? Obdobně se odehrály volby v Maďarsku a v Itálii.

Je to celoevropský problém. A bylo to do Evropy záměrně vneseno. Jde o úmysl oslabit pozornost voličů k tomu, že zásadní ideový střet zde stále zůstává. Bohužel těm, kteří se nás snaží přesvědčit, že žádný ideový spor už není a že nyní oni mají dále vládnout, se podařilo zmást lidi a i spoustu politiků.

Takže když to teď je nikoli o idejích, ale o osočování a komunálních problémech vytahovaných do velké politiky, je to prohra. Myslím, že různé Itálie, Maďarska včetně České republiky by ten zásadní ideový spor vést měly. Jen ten, kdo má přivřené oči, si nevšimne, že se posouváme do určitého ekonomického, politického a sociálního systému, který určitě není rozumný a vymstí se nám, jestli v tom budeme pokračovat. Cítím obavu z toho, že jsme se stali standardní evropskou zemí, kde i ve volební kampani dominují názory určitých nátlakových skupin, které hodlají vydělat na tom či onom opatření, na tom či onom politikovi, a základní občanský pohled se vytrácí. A to je politická krátkozrakost, která není specifická pro Českou republiku. Ta slavná Buchananova a Wagnerova kniha Democracy in deficit z poloviny sedmdesátých let, kde se ukazuje, jak politický systém sklouzává úplně někam jinam, než by měl být, to je pro mne základní problém doby.

Hovoříte o stírání rozdílu mezi pravicí a levicí?

To je jeden z důsledků.

To se ale neděje samovolně. Na tom musí mít někdo zájem.

Na tom mají zájem ti, kteří nechtějí to obecné, celostní, občanské, protože na tomto popírání se mohou vyvézt vzhůru.

Jsou to podle vás nějaké hmotné zájmy?

To jsou velmi pekuniární zájmy, myslím tímto vznešeným slovem zájmy velmi hmatatelné a snadno převoditelné do podoby peněžní.

Tenhle jev bývá ale zejména v Evropě doprovázen nárůstem preferencí extrémistických politických skupin.

Ano, prostor pro extrémní pravici a také levici je opravdu umožněn tím, že standardní pravicové a levicové strany uvolnily jistý prostor a ponechaly ho extremistům. To, že vznikl v Rakousku fenomén Haider, je důsledkem toho, že rakouská pravice pravou část politického spektra totálně vyklidila. Umožnila tím straně, která by jinak byla na okraji a měla jen marginální elektorát, aby sáhla do prostoru, který měl jinak patřit někomu jinému. Stejný případ jsou úspěchy různých Le Penů ve Francii, kde opět absence jakékoli pravice vyklidila prostor.

Není toto vaše přesvědčení o nutnosti ideového sporu mezi pravicí a levicí v rozporu s vašimi náznaky, že naši politici by si neměli zavírat dvířka k velké koalici?

To s tím není ve sporu vůbec. Já bych si přál, aby byl jasný vítěz voleb, aby byl volební systém, který něco takového umožní, abychom se netlačili do neřešitelné situace, jež u nás nastala po volbách 1996, 1998, 2002. Moc bych si přál, aby se tato situace neopakovala i v roce 2006. Má úvaha, že politici by si neměli zavírat dvířka, říká jen a pouze to, že když se moc rozhádají, tak už vůbec nebude možné slepit politický systém.

Já jsem byl aktivním účastníkem řešení volebních výsledků v roce 1996 i 1998 a nakonec i 2002. Pořád někdo démonizuje, a já nevím proč, takzvanou opoziční smlouvu, což byl fakticky jen sexy název. To byla pouze politická smlouva, jakých se v politické realitě uzavírají na celém světě desítky.

Zapomíná se na to, že první opoziční smlouva byla podepsána v roce 1996. Já jsem u toho seděl a tahal jsem za jiný konec provazu než o dva roky později. Tehdejší koalice získala ve volbách 99 mandátů a o pár místností vedle jsme s Milošem Zemanem uzavírali opoziční smlouvu za přítomnosti Václava Havla, který ji fakticky nadiktoval. Zeman dostal křeslo předsedy Poslanecké sněmovny. Nechápu, jak na to někdo pozapomněl už v roce 1998 a zapomíná na to do dneška. Rozdíl byl jenom jediný. V roce 1996 byla tato opoziční smlouva dělána se souhlasem a z iniciativy prezidenta a ve druhém případě to vzniklo za zády prezidenta. Jinak v tom nebyl žádný jiný rozdíl. Dehonestace té druhé chvíle a zamlčování té první je také takovou smutnou historií.

Když tedy budete po volbách požadovat, aby vznikla vláda založená na většinové podpoře ve sněmovně, budete dělat to samé, co dělal Václav Havel v roce 1996?

Dá se říci, že buď ta dohoda uvnitř politického spektra existuje orchestrovaná tím, kdo dává někomu mandát sestavit vládu, nebo se to dělá za jeho zády. Třetí cesta neexistuje a v naší zemi jsme si vyzkoušeli již obě varianty.

Co byste preferoval nyní?

Já bych byl nejraději, kdyby voliči dali tak jasný volební výsledek, že prezident republiky by mohl sehrát zcela formální úlohu, dívat se na mistrovství světa ve fotbale a nemuset hrát žádnou roli. V jiné situaci hrozí to, že cokoli udělám, bude tou skupinou, která nevyhraje, strašlivě odsuzováno. Ať to bude zleva nebo zprava.

Váš předchůdce Václav Havel řekl o KSČM, že už je na úrovni italských či francouzských komunistů před čtyřiceti lety. Souhlasil byste s tímto názorem?

Nechci nijak hodnotit výrok bývalého prezidenta, protože neumím dobře rozlišit, co z toho myslí opravdu vážně a co je pouze další kapitola, další reinkarnace jeho odvěkého sporu s Václavem Klausem. To, že velebí komunisty, vůbec nemusí znamenat, že by je opravdu chtěl velebit. Ale protože nevelebí jiné, tak to vypadá, jako že velebí komunisty.

Jak vnímáte náhlý vzestup Strany zelených?

To, že lidé nejsou potěšeni způsobem vedení politiky, je pochopitelné. Ten způsob se radikálně změnil s příchodem předsedy vlády Jiřího Paroubka. Je nesporná pravda, že lidé dobrý pocit z vedení politické diskuse nemají. Hrozivé zhrubnutí je něčím naprosto děsivým. Obracet to dnes na Miroslava Macka je myslím trošku nespravedlivé, jakkoli je nad jeho činem třeba intenzivně vrtět hlavou. Je evidentní, že je to jen kapička v celém proudu neuvěřitelné hrubosti, která zasáhla naši politickou scénu.

Za této situace mě neudivuje, že jsou voliči, kteří hledají něco jiného, nového. Druhou věcí je, zda hledají racionálně a nemyslí si, že najdou stranu, která přinese ráj na zemi. Myslím, že by si mohli všímat některých známých tváří v této politické straně, tváří, které pro nikoho, kdo o tom přemýšlí, nemohou být nepopsaným listem. Je také otázkou, zda skutečně čtou a poslouchají, co zelení hlásají.

Mluvíme- li o tom, co toto seskupení hlásá, neměli bychom si to zjednodušovat. Já bych velmi důrazně chtěl odlišit něco, co pro jednoduchost nazvu zelenou ideologií, vůči níž mám své známé a nezviklatelné odsudky. Ty nechci nyní příliš exponovat, o ně totiž v těchto volbách opravdu nejde. Strana zelených není Stranou zelených v tom klasickém slova smyslu. Je to využití názvu k tomu, aby byla propagována nikoli zelená, ale takzvaná nezávislá ideologie, a to je jiná disciplína a zcela jiný problém.

Dnes nějaký souboj se zelenáním evropské politiky, střet, jestli má být zakázán Temelín, nebo diskuse, zda se má dovážet více či méně odpadků z Německa, to jsou jiné úvahy a o tom tato strana nic neříká. Tato strana je reinkarnací velebené ideologie nezávislosti a tomu odpovídá složení lidí, kteří za ni kandidují a názory, s nimiž vystupují.

Nemáte pocit, že je dobře, když tam chybí zelená ideologie, protože ta strana, dostane- li se do sněmovny, bude mít větší koaliční potenciál a půjde lépe sestavit vláda?

Hledat, zda je horší ideologie zelená nebo nezávislostní, je sporné. Se zelenou ideologií je možné se explicitně utkávat. S tou nezávislostní je to obtížné, protože jde o bezbřehou všehochuť. Mohou s marxistickou dialektikou vykládat, že zároveň je květen i není květen, že včera byla vichřice i že nebyla vichřice, a ani se přitom nezardí. Tento orwellovský dvojmysl ovládají naprosto mistrovsky. Je sdružuje jediná věc. Odmítání standardní parlamentní politické demokracie, odmítání politických stran, nedůvěra v pořádek a řád, vzývání chaosu, anarchie a představa, že z toho vyplyne něco pozitivního proti příliš zaběhnutému řádu věcí. To je jejich ideologie a já v ní vidím obrovské nebezpečí.

V jednom z rozhovorů jste se vyjádřil, že očekáváte po volbách vznik slabé vlády. To jen interpretujete průzkumy, nebo je to nějaký váš pocit?

Definujme slovo očekáváte. Já tím myslím pouhý dohad vzešlý z toho, co mohu dedukovat ze známých skutečností. V mém očekávání není ani náznak přání něčeho takového. Nemám žádné vlastní průzkumy a čerpám z toho, co je k dispozici v médiích. Vychází mi z toho, že výsledek nebude příliš výrazný. Slabá vláda není výhodou pro žádnou zemi.

Varujete také před růstem vlivu státu na život občanů, bobtnáním regulace. Nesouvisí to i s tím, že slabá vláda nebude mít sílu tuto situaci změnit?

Může vzniknout silná vláda, která se bude chtít utkat s tímto stavem, což bych si velmi přál. Nebo může vzniknout silná vláda, jež bude kráčet mílovými kroky dále kupředu v tomto stavu. Protipól silná a slabá má ještě jinou dimenzi. Ta slabá vláda ve smyslu slabé parlamentní většiny znamená, že je spousta volných parlamentních hlasů, které se mohou k té slabé vládě připojovat, a já myslím, že poslední rok je přímo ztělesněním tohoto jevu. Základní charakteristikou posledních dvanácti měsíců není jen slabá vláda, která má sto jedna poslaneckých mandátů a občas nevyhraje hlasování. Realitou je, že slabá vláda rezignovala na úsilí o sto jedna hlasů a orientovala se úplně jinde na získávání sto jedenácti hlasů. Protlačuje tak Parlamentem věci, které v žádném případě nejsou v souladu s názory dvou dalších koaličních stran této vlády.

Já podepisuji či nepodepisuji v této době desítky zákonů. Důležitou informací pro mě je, jaké uskupení ten který zákon protlačilo. Jestliže je zákon schválený ve sněmovně odmítnutý Senátem dramatickým poměrem 56: 0 a vrácený do sněmovny a senátní ne je pak přehlasováno koalicí socialisté a komunisté, tak je to nejen pro mě významná informace. Říká mi to, že tři z pěti parlamentních stran jsou proti, dvě ze tří vládních stran jsou proti a druhá komora Parlamentu je proti. Přesto se dá ne Senátu i veto prezidenta snadným poměrem zvrátit. To není dobrá situace.

Musí to být frustrující pro prezidenta, když má představu, kam by vláda měla vést zemi, ale ta jde ve skutečnosti opačným směrem.

Odlišme dvě věci. Jednou věcí je, kam si přeji, aby byla tato země vedena, druhou, zda se k tomu dojde nějakým přiměřeným rozhodnutím. Pokud vznikne jasná vládní koalice levicového typu, nemohu s tím nic dělat a jako prezident to musím respektovat. Ale velmi frustrující jsou právě ty součty, o nichž jsem před chvílí mluvil.

Při některých vetech jste upozorňoval, že tyto zákony jsou v rozporu s ústavou. Počítáte s tím, že po přehlasování veta se obrátíte na Ústavní soud? Teď není chvíle vyhrožovat Ústavním soudem. Stále více a více se ukazuje nedopracovanost řady vět a paragrafů v ústavě, což je něco, co se většinou objevuje až za pochodu, a ne při diskusi o schválení ústavy. Nemám to jejím autorům za zlé.

Dnes a denně ale prezident řeší problém a ptá se alternativních právníků, jestli je něco podle ústavy tak, nebo to tak není. Unikátní je zdánlivě nepodstatná záležitost: odvolání rektora, což nedávno provedl akademický senát jedné nejmenované vysoké školy. Objevilo se něco, co do té chvíle nikdo neřešil. Když prezident jmenuje rektory, odvolává, nebo neodvolává je akademický senát? Neuvádím to jako fatální rozbor ústavy, ale jako příklad problému, který náhle vznikl. Pokud to je tak, jak si myslí akademický senát, tak by to asi mělo být explicitně v ústavě. To je opravdu jen příklad obtížné aplikace ústavy a takového toho leckdy laciného obviňování jednoho či druhého z neústavnosti.

Myslíte, že by se nová sněmovna měla zabývat i úpravami ústavy?

Domnívám se, že ano, představovalo by to ale vážnou veřejnou diskusi na toto téma. Dobře vím, že ústava se psala v momentu rozdělování Československa na podzim roku 1992 a spousta detailů je poplatná tomuto rychlému způsobu přípravy.

Budete jmenovat novou vládu, a tím pádem ponesete určitý díl odpovědnosti za její politiku. Váš názor, že je potřeba zásadních změn v penzijním systému, zdravotnictví i fiskální politice, je dostatečně znám. Budete vládu zkoušet, zda je ochotná k reformám, nebo to bude jenom poslanecká aritmetika?

Odpovědnost prezidenta je v tomto smyslu o kousek menší. My nemáme prezidentský ani poloprezidentský systém a prezident v tomto až tak moc velkou šanci nemá. Jak si možná vzpomenete, když jsem se kdysi ptal jen na jazykovou schopnost jednoho ministra, byl jsem hrubě okřikován. Takže to není tak jednoduché.

O tom, že tato země potřebuje změnu, stejně jako ji potřebuje Evropa jako celek, jsem přesvědčen dlouhodobě prezidentsky i neprezidentsky. Snažím se i přispívat k tomu, aby si to uvědomilo co nejvíce lidí. Jsem opět v klasické pasti, dané tím, že změny, které jsou nezbytné, nepřinášejí hmatatelné, viditelné, krátkodobé efekty, a proto v situaci, kdy není disaster, kdy není evidentní, očividná krize, nikomu se do reforem nechce.

Jestliže Evropané mohou pořád ještě jezdit na Kypr, Mallorku a Kanárské ostrovy se opalovat, tak pořád nemají pocit, že jsou v problému. Pořád je to tango na palubě potápějícího se Titaniku.

Politik, který by měl takové charisma, takovou sílu argumentů, za sebou sešikovanou politickou stranu, aby vykročil z této pasti, není v celé Evropě vidět. V tomto smyslu byly naše radikální reformy na počátku devadesátých let snazší. Tady pocit krize a potřeby něco udělat nepochybně existoval. Teď zde neexistuje stejně jako v Německu, Francii, Itálii. To je past, z níž bude těžké uniknout.

Takže čím hůře, tím lépe?

Politik, který je faktickým politikem, se nemá nikdy, a ani já to nedělám, ohánět heslem čím hůře, tím lépe. Ve smyslu ať už ta krize rychle propukne, tím rychleji se to vyřeší. To může volat radikál mimo vysokou ústavní funkci. To já požadovat rozhodně nemohu. Právě proto mluvím o pasti, protože ještě dlouho se někomu bude zdát, že ten houslista tak pěkně hraje, tak proč nepokračovat v tanci. O tom, v jaké kondici je evropská ekonomika, ale ví týdeník EURO jistě dost a je to z něj slyšet daleko silněji, než to říkají jiná média. Když si vezmu, co píšete řadu let zpátky, tak si myslím, že říkat to vašim čtenářům není zase až tak nezbytné.

týdeník EURO, 29.5. 2006



Diskuse


počet příspěvků: 23, poslední 4.8.2006 01:06









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.