26.8.2016 | Svátek má Luděk






OSOBNOST: Filosof s kladivem (v hlavě …)

13.10.2006

„Kdo ví, jak dýchat vzduch mých spisů, ví, že to je horský vzduch, silný vzduch. Je třeba být pro něj stvořen, jinak je z něho nemalé nebezpečí nachlazení. Je blízko k ledovcům, samota je nesmírná – ale jak klidně leží všechny věci ve světle! Jak volně se tu dýchá! Jak nesmírně mnoho tu člověk cítí pod sebou! – Filosofie, jak jsem jí dosud rozuměl a ji žil, znamená dobrovolně žít v ledu a velehorách – vyhledávati všechno cizí a pochybné v životě, všechno co dosud morálka dávala do klatby.“
Friedrich Nietzsche

Friedrich NietzscheV neděli tomu bude 162 let, co se narodil věhlasný filosof, který o sobě prohlásil: „Jsem antiosel par excellence a tím světodějný netvor – jsem po řecku a nikoli jen po řecku, Antikrist …“ Jako by to býval napsal sám jeho český apologet, taktéž geniální blázen Ladislav Klíma; tento podivín se ale narodil dřív: jmenoval se Friedrich Wilhelm Nietzsche (1844-1900). „Znám svůj úděl. K mému jménu se připne jednou vzpomínka na něco obrovského – na krizi, jaké dosud na zemi nebylo, na nejhlubší kolisi svědomí, na rozhodnutí vyvolané proti všemu, co dosud bylo vírou, požadavkem, svátostí. Nejsem člověk, jsem dynamit. -“ A XX. století mu dalo za pravdu; tu měl nakonec i ve svém sebezbožnění, jak o tom svědčí živý zájem o jeho dílo dodnes. Životem i smrtí poctivě naplnil své krédo, vskutku explodoval, duchem i zdravím těla v půlce pátého křížku, kdy si myslel, že teprve zakládá své největší dílo; dopadl vlastně podobně jako Pascal, o němž napsal: „Pascala nejen čtu, nýbrž miluji, jakožto nejpoučenější oběť křesťanství, pomalu vražděnou zprvu tělesně, pak psychologicky, celou logiku této nejhrůznější formy nelidské ukrutnosti;“ sám se uštval k sebezničení také …

Friedrich měl zvláštní už dětství: táta, luteránský kněz, kterému se po celý život cítil být alter egem, mu umřel už v pěti letech a o rok později i mladší bratr; vychovávala ho potom ryze ženská domácnost sestávající z matky, sestry (ano, té, Elizabeth, co pak coby správkyně jeho odkazu vložila tento osobně do rukou Hitlerovi), babičky, dvou otcových sester a služebných. Snad i proto byl později vnímán jako nepřítel žen. „Už podle mého původu je mi dovolen pohled mimo všechny perspektivy, podmíněně pouze místně, pouze národně, nedá mi práci, být „dobrým Evropanem“.“ Ve veřejné škole byl příliš jiný než ostatní, v soukromém vyučování pak ale rychle nabýval vědomostí. Následovala škola církevní, po dvacítce univerzita v Bonnu a studium teologie s filologií, z nichž však záhy pokračoval už jenom v té druhé, opět s osobním učitelem. Záhy začal publikovat. Narazil na Schopenhauera, zcela mu propadl, a tak pro sebe objevil filosofii. Po dalších mezních životních zkušenostech, tentokrát ve válce, si k matce věd přibral ještě jednu lásku, hudbu, inspirován k tomu jednak této múzy tak znalým Schopenhauerem, jednak osobním setkáním se skladatelem Wagnerem. Sám něco složil též. To mu bylo 24 a rýsovala se před ním skvělá budoucnost.

A ještě ani nepromoval, už měl místo profesora na univerzitě v oboru své filologie, jejímž byl mistrem. Coby pronikavý poeta písma se do antické poezie vžil natolik, až odhalil, že staří Řekové básnili vlastně na rozdíl od dnešní lyriky nepřízvučně, rytmicky. O čtyři roky později vydává konečně první své velké dílo, o duchu hudby: „Lidé měli uši jen pro novou formuli umění, úmyslu, úkolu Wagnerova -“ trpce později toto své dítko z mládí oželel; „tím bylo přeslechnuto, co spis choval v základě hodnotného.“ Zůstal nepochopen a co hůř, ztrácí pozice. Ani kolem třicítky postupně vydávané Nečasové úvahy, „naskrze bojovné“, mu nepřinesly kýžené uznání – snad tomu tak bylo i proto, že dílo „vyjadřuje cit distance, hlubokou jistotu toho, co u mne může být úkolem, co pouhým prostředkem, meziaktím a parergem. V tom je moje chytrost, že jsem byl mnohým a na mnoha místech, abych se mohl stát jedním – abych mohl dosáhnouti jednoty. I učencem jsem nějakou dobu musil být. -“ Od bývalých idolů, postupně stále více zatracovaných, se odpoutal už zcela v Lidském, příliš lidském, „pomníku krize“: „Chudák Wagner! Kam se to dostal!“ lituje někdejšího svého přítele, považte – zbožného Němce! Přezírání se nevyhnul ani Schopenhauer, byť se z jeho vlivu ve své taktéž voluntaristické filosofii nikdy úplně nevymanil.

Nesnášenlivý Nietzsche, s nímž nikdo nechtěl jít do konfliktu, se po hlavě vrhnul svojí vlastní, sebevědomou, tvrdou cestou. Plejádu slavných filosofických osobností považoval jen za spolčení „penězokazů“, Kant s Leibnizem mu byli „dvě největší brzdy intelektuální poctivosti Evropy.“ Cítil se být lepším, protože silnějším, a už v pětatřicíti z toho byl fyzicky zcela zničený; trápily ho migrény, zvracení, postupně ho opouštěl zrak, měl návyk na prášky na spaní. Nemoci ho donutily odejít do předčasné penze. Tu však využil k cestování, čímž zase pookřál, a tak napsal tehdy Zoru: „Tato přisvědčující kniha rozlévá proud svého světla, svou lásku, svou něhu jenom na zlé věci, vrací jim „duši“, dobré svědomí, veliké právo a výsadu na život.“ Následovala též éterická Radostná věda: „Skoro v každé její větě jde hluboká moudrost něžně ruku v ruce se svévolí.“ V tomto básnickém díle už se ovšem schylovalo k jeho klasice, Zarathustrovi, dílu „pro všechny a pro nikoho“, o němž v závěru života mínil: „Dal jsem jím lidstvu největší dar, kterého se mu podnes dostalo.“

Zcela v tomto svém tolik rozporuplném díle odpoután od všeho, co se kdy naučil, cítě se nad to být zasloužile povýšen, zbásnil svoji vizi do prózy, jako by ji sám přísný mystik Osho odhřímal: „Hlásám vám nadčlověka. Člověk je cosi, co má býti překonáno. Co jste vykonali, aby byl překonán? Všechny bytosti dosud vytvořily něco nad sebe samy: a vy chcete býti odlivem tohoto velkého přílivu a raději snad se vrátit k zvířeti, než abyste překonali člověka?“ Ježto se z vlastní jeho kapsy dotovaná kniha ale těžko četla mnohým už i tehdy, Nietzsche sklidil jen postupně klesající zájem o další díly a prožil drtivé autorské fiasko. Čtvrtá, závěrečná část, vydaná už jen v několika exemplářích, kupříkladu pojednává o Slavnosti oslí: „Ale v tomto místě litanie Zarathustra se již neopanoval, nýbrž zahýkal sám i-á, ještě hlasitěji než osel, a vskočil doprostřed svých potřeštěných hostí. „Ale co mi to, lidičky, tropíte?“ volal, prudce zvedaje modlící se hosty. „Běda, kdyby se na vás díval kdo jiný než Zarathustra: každý by soudil, že vaše nová víra je posměchem nejhorších rouhačů anebo že jste nejpošetilejší ze všech starých ženštin! A ty, starý papeži! Jak se to snáší s tebou samým, že se zde takto modlíš k oslu, jako by to byl bůh?““ Ano, známý filosofův výrok o tom, že bůh zemřel, ani tak nebyl konečnou odpovědí na nějaké otázky metafyzické, jako spíš ryze praktické: měl být nápisem na věnci mrtvého křesťanství.

Následný spis Mimo dobro a zlo trpěl na úbytě nezájmu stejně jako svatý nesvatý předchůdce: „Odtud počínaje jsou všecky mé spisy udicemi: snad dovedu chytat na udici stejně jako kdo jiný? … Nechytilo-li se nic, není to mou vinou. Nedostávalo se ryb …“ Byť ne na výsluní všeobecného zájmu, přece jen ale v jistém nemalém kruhu čtenářů žil; to už se ale sám svému Zarathustrovi podobal natolik, že mu to bylo jedno a sám pro sebe chrlil jedno dílo za druhým: v divokém bušení kladivem bořitelsko-budovatelského filosofického nadšení pokračoval Genealogií morálky, „co do výrazu, úmyslu a co do umění překvapovati nejpříšernějším, co dosud bylo napsáno,“ Vůlí k moci („to je můj dionýský svět věčného tvoření sama sebe, tento tajemný svět dvojakých žádostí, to je mé „mimo dobro a zlo“, bez cíle, leč že by ležel ve štěstí kruhu, bez vůle, leč že by kruh měl k sobě sám dobrou vůli -“), Případem Wagner („kdo chce býti práv tomuto spisu, musí trpět osudem hudby jako otevřenou ranou -“), Soumrakem bůžků – „démon, jenž se směje,“ a radikálním Antikristem: „Odsuzuji křesťanství, vznáším na křesťanskou církev nejstrašlivější všech žalob, jakou kdy který žalobce vzal do úst.“ V autobiografii Ecce homo si již servítky nebral vůbec: na poslední stránce nadepsané Obsah hledí čtenář udiveně na kapitoly Předmluva, Proč jsem tak moudrý, Proč jsem tak chytrý, Pro píši tak dobré knihy a Proč jsem osudem. Není nad skromnost, ale to už by pak nebyl blázen Nietzsche …

Byť skutečnou slávu nikdy nepoznal, zdálo se tehdy, že konečně se vytvořila náležitá sněhová koule, co posléze spustí lavinu: měl pevně nakročeno na velikou životní satisfakci; ve 45. roce se ale definitivně fyzicky zhroutil a zároveň zešílel. Syfilis, získaný za vojenských let, byl prý jen toho katalyzátorem, snad tu hrály roli i genové předpoklady: jako šílený zemřel i jeho otec. Pobýval v blázinci, stará matka léta pečovala o nemohoucího, duševně pomateného a apatického syna až do své smrti, ten o tři roky později jako pětapadesátník zemřel na zápal plic; ambiciózní, naci(onali)sticky zapálená sestra se na stará kolena obzvláště zasloužila o to, proč Zarathustrův Übermensch získal nakonec tak hrůzný, přenesený praktický význam.

Když v onom čtyřiačtyřicátém završeném, magickém roce svého životního kalendáře napsal tu spoustu knih, co ho definitivně zahubila, měl už o své konečné vizi světa jasno, pevně a suverénně; hlásal-li učitel „vůli“, pak tento žák úderně (jako tím kladivem) dodal „ - k moci“: „Tento svět je vůlí k moci – a pak už nic. A také vy sami jste jenom vůlí k moci a pak už nic!“ Sám se cítil být – a dnes už nutno uznat, že svým způsobem bohužel oprávněně - revoluční postavou dějin, co je svojí zásadně novou filosofií úplně obrátí zcela novým směrem: „A zcela vážně, nikdo přede mnou neznal pravé cesty vzhůru: teprve ode mne se zase počínají naděje, úkoly, cesty, které jest předpisovati kultuře – jsem jejich radostným poslem … Právě tím jsem také osudem. --“ Že se přitom ovšem nemlátí jen sekerou, ale rovnou kladivem, má-li být práce efektivní, je hrůzný argument, pochopitelný pohříchu i každému mozku od toho kladiva – geniální posvěcení pro hurá-společenské pořádky, které nemohlo také nenajít praktického dějinného naplnění. „Kladivo: vyvolat strašné rozhodnutí, postavit Evropu před důsledek, zdali „chce“ její vůle zánik.“ Nietzsche byl nejen pronikavým vizionářem, ale pohříchu i úspěšným tvůrcem dějin, jak si to přál. A jeho filosofii právě dnes mlčky vyznávají i široké davy těch, jimž jeho jméno neříká vůbec nic.

„Jsem zdaleka nejstrašnější člověk, jaký kdy dosud byl. To nevylučuje, že nebudu nejdobročinnějším.“

Definice morálky: morálka – toť idiosynkrasie dekadentů, a skrytý úmysl pomstít se na životě – a to s úspěchem. Kladu důraz na tuto definici.“

Byl na druhé straně někdy ale i srozumitelným, pozitivním poetem: „Kdo jednou lidi naučí létat, pohne všemi mezníky; i všechny mezníky mu vzlétnou do vzduchu a on pokřtí zemi novým jménem: lehká.“ A také filosofem „věčného návratu“, jak se mu to líbilo na Herakleitovi, ovšem tradičně po svém brutálním způsobu: „Všechno vzniká a stále se vrací – únik není možný! Dejme tomu, že bychom mohli posoudit hodnotu – co z toho plyne? Myšlenka návratu jako výběrový princip ve službách síly (a barbarství!).“ Jen okrajově byl i filosofem metafyziky - co se pojmu času týká, upřednostňoval mu – jako každý praktik - pojem změny: „“Bezčasovost“ odmítáme. V určitém okamžiku síly je dána absolutní podmíněnost nového rozdělení všech jejích sil: nemůže stát klidně. „Změna“ náleží k podstatě, tedy také časovost; tím je však ještě jednou pojmově stanovena nutnost změny.“

Ač je dílo Friedricha Nietzscheho nevábně poznamenáno jeho šílenstvím a nebetyčným egoušem, co lidsky odrazuje, hloubkou génia autorova vtahuje každý jeho řádek čtenáře do textu a nutí ho číst i tehdy, nesouhlasí-li, ba i potom, otřásá-li se hnusem. Mezi erupcemi sebechvály křišťálově prosvítá prostá, neúprosná, trudná darwinovská pravda o tom, jak je to v džungli, jak je to i mezi lidmi – kladiva v hlavách. Evoluce tudy kráčí a i tato hlava nad tím poznáním se zadostiučiněním zazvonila jak kovadlina - pokora, to je to, čeho se tomuto mysliteli nedostalo ani za mák! Nietzsche jako zajímavý filosofický experiment – ano; Nietzsche jako člověk, vzor, idol – to si musí každý rozhodnout sám …



Bomba slevy
Bomba slevy

Chcete mít přehled o těch nejlepších slevách a nakupovat chytře?

Diskuse


Lucifer
23:04
13.10.2006

Lucifer
21:55
13.10.2006

Lucifer
12:29
13.10.2006

Skepticus Maximus
12:48
13.10.2006

Historik - amatér
12:09
13.10.2006

Milan
OK
11:16
13.10.2006

Skepticus Maximus
10:18
13.10.2006

takysoudruh
14:59
13.10.2006

Josef
5:08
13.10.2006

Skepticus Maximus
xx
10:11
13.10.2006

Skepticus Maximus
10:14
13.10.2006

Ojebavac Marxe
14:23
13.10.2006

CD
18:02
13.10.2006

CD
19:40
13.10.2006

v
10:16
15.10.2006

Vsejasny(olbrajt)
5:05
13.10.2006

Pytel
10:32
13.10.2006

Vsejasny(olbrajt)
14:44
13.10.2006

M
3:41
13.10.2006

lkr
1:28
13.10.2006

počet příspěvků: 30, poslední 15.10.2006 10:16









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.