Waltari se v Cestě do Istanbulu pokouší zachytit podobu Evropy, která byla ještě plná nejistoty po válečných konfliktech z let 1940 – 1945. Inspirací pro cestu napříč Evropou mu jsou také náměty pro nové knihy.

K tomu, aby spisovatel napsal kvalitní román s reálnými prvky, stačí jednoduchá věc: musí jet do míst, kde se děj odehrává, aby tam mohl samotný příběh prožít. Cestování je dnes zcela jednoduchá věc, ale nebylo to tak jednoduché po druhé světové válce, kdy byla možnost vycestování velice omezená a svět se ještě nevzpamatoval po válečných událostech. Mika Waltari se však kvůli námětu k sepsání tří románů: Krvavá lázeň, Temný anděl a Šťastná hvězda rozhodl vycestovat do tureckého Istanbulu, místa na rozhraní islámské a křesťanské kultury. Jako by ho touto cestou provázela šťastná hvězda a ochraňovala ho. Rozhodl se pro boj s byrokracií a byl úspěšný, od finské banky získal potřebné doklady a valuty, na krajském úřadě mu byl vydán pas a výjezdní povolení.

Na celý půlrok opustil svou rodnou zemi, ale v hlavě mu po celou dobu cesty znělo přísloví: Všude dobře, doma nejlépe .

Melancholicky Waltari vzpomíná na vyprávění starších lidí, že: „… před první světovou válkou nebyl zapotřebí ani pas – člověk si jen koupil jízdenku a mohl cestovat křížem krážem po celé Evropě…“ Z těchto poznámek si můžeme představit, jak se cestování změnilo.

Jako partnera pro své cesty si vybral manželku. Je až překvapivé, jak je její postava shodující s typem hašteřivé, hloupé ženy ve Waltariho románech. Manželka mu nejen dělala v první části cesty společníka, ale zároveň mírnila jeho neuvážená rozhodnutí.

Po celé Evropě fungoval systém celních prohlídek a Waltari utrousil kritickou poznámku: „Celní kontrola má na lidstvo stejně psychologický účinek jako daňové přiznání, i ten nejsvědomitější člověk si při ní připadá provinile.“

Co překvapí každého čtenáře tohoto cestovního deníku, je finanční neomezenost jejího autora. Přestože co chvíli si Waltari povzdechne na malé množství peněz, které vlastní, jakoby jeho peněženka byla ve skutečnosti bezedná. Zve mladé dámy na procházky a do restaurací, kupuje jim dárečky, ovšem, ve skutečnosti jako by je odměňoval za to, že v jeho románech vystoupí jako hlavní hrdinky.

Cestu začíná ve finském přístavu, odkud pluje lodí do Nizozemí. Jejich loď Capella kvůli stávce měla několik dní zpoždění a vyplula až 6. října 1947.

Amsterodam manžele nadchl množstvím zboží na trhu a v dopise pro dceru s úsměvem podotýkají, že „… v Amsterodamu je mnoho psů, jízdních kol a velkých hrušek.“ Jejich putování však pokračuje Luxusním vlakem Etoile du Nord do francouzské Paříže, kde Mika Waltari v mládí studoval. Ubytovali se v hotelu Châtelet u staré známé. Waltari zaznamenává poválečné změny a trpce píše: „Nenapadlo mě počítat s nesmírným zvýšením cen oproti dřívějším dobám, představoval jsem si, že jako znalec Paříže dokážu vybrat cenově přijatelné restaurace,… a že i jinak dokážu ušetřit, neboť nebudu muset platit za začátečnické chyby.“

I přesto, že nebyl Waltari v té době ve světě ještě známým spisovatelem, ale zatím uznávaným jenom ve Finsku, měl jako člen obce spisovatelů vstup do divadel zdarma, takže je s ženou hojně navštěvoval. Jejich další oblíbenou činností bylo chození po galeriích a výstavách, nakupování dárečků pro rodinu a potkávání nových lidí.

Přepychovým vlakem Orient Expresem se přesunuli do nejbohatší a nejšťastnější země Evropy, Švýcarska, na návštěvu k příteli, profesorovi Jean-Luise Perretovi, působícího dvacet let na helsinské univerzitě. On také přeložil Egypťana Sinuheta do francouzštiny a zajistil jeho vydání ve Švýcarsku. „Všeobecná životní úroveň je ve Švýcarsku v každém případě vysoká,“ říká Waltari, „ale předpokládá píli, práci a šetrnost celého národa. Švýcarsko je šťastnou zemí i proto, že jeho obyvatele se jistě cítí natolik bezpečně, nakolik je to v současné Evropě vůbec možné.“ A takové je Švýcarsko zřejmě dodnes.

Na curyšském letišti se Waltari rozloučil se svou ženou, která odletěla zpět do Finska a on pokračoval ve svém putování sám.

Při cestě ze Švýcarska do italských Benátek se Waltari setkává s velice zajímavým zahraničním diplomatem, který mu vysvětluje situaci na Balkáně, a říká, že úroveň vzdělání těchto národů je velice nízká. Už proto, že tito lidé jsou stále zvyklí mezi sebou bojovat a například krevní msta na konci 19. století byla běžně rozšířeným jevem.

Benátky přivítaly Mika Waltariho svým typickým divokým pokřikováním. Útočištěm po několik dní se mu stal hotel Albergo Victoria. V Itálii si všímá Waltari výrazného kontrastu mezi velikým přepychem a luxusem na straně jedné a bídou na druhé straně. Také si stěžuje, že hotelové pokoje po celé Evropě nejsou vybavené psacím stolem, na kterém by mohl pracovat. Z Benátek se přesouvá do Říma a konečně z Říma do Istanbulu.

Na istanbulském letišti na Waltariho čekal finský velvyslanec Tüten se svou rodinou. Konečně se dostává do míst, kde se budou odehrávat děje jeho nových románů. Všechny dny trávil v pracovním zapálení, objevoval staré chrámy dávno zarostlé travou a roštím, navštěvoval muzea a archívy, aby získal co nejvíce materiálů pro své knihy. Jeho myšlení se začalo úplně měnit: „Nač se smrtelnou vážností uchovávat na papíře marné myšlenky jednotlivce, když se z nesmrtelného cípu poloostrova zahrady… otevírá pohled přes třpytící se Marmarské moře na asijské kopce a Princovy ostrovy…“. A v té chvíli poprvé pocítil stesk po domově. A když jeho dny v Turecku skončily, on se ještě před konečným odplutím z bristolského přístavu vydal do Francie, aby se s ní rozloučil, neboť nevěděl, zda bude mít možnost se do ní ještě někdy podívat. Jeho cesta byla opět šťastná. Seznámil se na ní s krásnou novinářkou, kterou pojmenoval jako Zlatovláska a která mu ukázala další možnosti bytí.

Když přijíždí Waltari domů, neodpustí si a poznamenává:

„Tolik jsem toho viděl z nemocné Evropy, že jsem věděl, že v mnoha jiných zemí je to mnohem horší než u nás. Ve skutečnosti, když jsem v duchu myslel na všechny země, které jsem navštívil, a na jejich problémy, bych Finsko za žádnou jinou zemi nevyměnil, a to ve mně jen posílilo rozhodnut žít a umřít se svým národem“

Waltariho cestovní deník nám může posloužit k tomu, abychom lépe poznali, jak vznikaly jeho romány a kde k nim bral inspiraci. Také se dozvídáme tajemství samotného Egypťana Sinuheta, tedy, že sám Waltari se cítí být poutníkem Sinuhetem. Myšlenky této hlavní postavy jsou myšlenky Waltariho. Přestože leckdo tvrdí, že by se měla hlavní postava zásadně oddělit od osobnosti autora, já si myslím v tomto případě přesný opak.

Navíc Waltari nahlíží na poválečnou Evropu a přemýšlí, jakým způsobem ji válka změnila. Viděl ji jako „nemocnou kočku, jíž bolestivě podupali ťapku a ona ji teď marně natahuje k někomu, kdo by ji vyléčil, protože sama si pomoct neumí.“

Waltari poutavě líčí jak Evropa vypadala před válkou a po válce. Zvláště si všímá rozdílů ve Francii, kde v mládí pobýval. Také uvažuje nad hrozícím komunismem. Nezajímá se jen o událostech, které se odehrály v zemích, jenž navštěvuje, ale při svých cestách se ptá spolucestujících i na novinky z dalších částí Evropy, např. Balkánu, Švédska, apod.

Cesta do Istanbulu není však jen cestopis, je to i nahlédnutí do osobnosti a života autora Mika Waltariho, dnes jednoho z nejvydávanějších autorů 20. století.

Mika Waltari: Cesta do Istanbulu, Nakladatelství Hejkal, Havlíčkův Brod 2003