Nedávno prezentoval na tiskové konferenci ministr Martin Bursík návrh ekologické energetické koncepce vypracované pro ministerstvo životního prostředí firmou Enviros. Jejím hlavním proklamovaným cílem je snížení produkce skleníkových plynů. Nejsem ani ekonom, ani energetik a ani ekolog. Přesto bych si dovolil upozornit na několik aspektů navržených energetických řešení, které mohou vést k ekologicky i sociálně velmi sporným výsledkům. Odhlédněme od toho, do jaké míry a za jakou cenu je nutné produkci skleníkových plynů omezovat a podívejme se na navrhovaná řešení:

Nemohu posoudit, do jaké míry je vypracovaná studie fundovaná a výsledky věrohodné, ale po jejím pročtení se mi zdá, že odpovídají standardům. Tomu nasvědčuje i to, že v ní nejsou výstřelky hlásané zelenými v minulosti. Tedy ve svých závěrech nenavrhuje nahrazení velkých zdrojů větrem, sluncem či úsporami. Výroba elektrické energie pomocí slunečních článků je dokonce označena jako nejdražší cesta k omezení produkce oxidu uhličitého. Dokumentuje, že bez dotací by pro investora v případech využití sluneční energie u nás doba návratnosti přesahovala životnost zařízení. Nepočítá už s uzavřením jaderné elektrárny Temelín. Naopak předpokládá co nejdelší možné prodloužení činnosti našich existujících jaderných elektráren.

Problém je ovšem v zadání studie, které firma obdržela. V předpokladech, které nastavilo ministerstvo životního prostředí, je obsažen pokračující zákaz stavby nových jaderných zdrojů a drastické zvýšení ceny emisních povolenek, které by navíc firmy nedostávaly zadarmo, ale musely by je platit. Jako velké zdroje pro výrobu elektřiny a tepla přicházejí u nás do úvahy uhlí, jádro, plyn a biomasa. První dva nastavené podmínky v podstatě zakázaly a zůstaly zbývající dva, které také studie jako řešení navrhuje. Jako stěžejní je označena stavba plynových elektráren a předpokládá se, že by spotřeba plynu vzrostla z 9 miliard kubíků na 14 miliard kubíků ročně. Plánuje se také značné zvýšení využití biomasy pro výrobu tepla a elektřiny.

Nabízené řešení má však podle mého názoru několik velice sporných míst. Podívejme se nejdříve na plynové elektrárny. Je pravda, že stavba takové elektrárny je relativně velice rychlá a levná. Ovšem její provoz je naopak ve srovnání s jádrem či uhlím velice drahý. Náhrada uhelných elektráren tak povede k radikálnímu zdražení elektrické energie. Dá se to dokumentovat i na jednom příkladu z Ruska. Tam se teď dostavila nebo dostavuje řada jaderných elektráren, jejichž výstavba se v devadesátých letech z finančních důvodů pozastavila. Finance na jejich dokončení plynou ze zisků za export plynu, jehož ceny rychle rostou. Důvod je ten, že každá dostavěná jaderná elektrárna umožňuje zrušit nebo nestavět plynové elektrárny. Export ušetřeného plynu pak relativně brzy zaplatí stavbu jaderné elektrárny. Rusové tak plánují i úplně nové jaderné elektrárny. V příštích letech chtějí spouštět zhruba dva jaderné bloky ročně. Může se nám tak stát, že nákupem drahého plynu pro své plynové elektrárny budeme platit stavbu jaderných elektráren v Rusku a drahou elektřinou u nás zajistíme levnou elektřinu pro Rusko.

Další negativem nahrazení uhlí při výrobě elektřiny plynem může být dopad na životní prostředí i sociální situaci u nás. Při vaření a topení využívají domácnosti u nás elektřinu, plyn, uhlí nebo dřevo (biomasu). K čemu dojde při výrobě elektřiny pálením plynu? V případě, že domácnost využívá elektřinu, bude docházet ke ztrátám při konverzi tepla na elektřinu při její výrobě a dalším ztrátám při konverzi elektřiny na teplo v domácnosti. Je jasné, že využití elektřiny v domácnostech tak musí být v tomto případě drahé. Drahé ovšem bude i využití plynu, protože zde budou maloodběratelům konkurovat plynové elektrárny a vysoká spotřeba potáhne ceny plynu nahoru. Jedinou možností pro maloodběratele pak zůstane uhlí. Zde mu elektrárny přestanou konkurovat a emisní povolenky si kupovat nemusí. Místo ekologického využití plynu k vytápění a vaření v domácnostech se bude pálit při výrobě elektřiny. Místo využití uhlí při výrobě elektřiny v odsířených a efektivních velkých kotlích elektráren se bude pálit v neodsířených a méně ekologických kotlích v domácnostech našich vesnic a městeček. Jaké dopady to bude mít na jejich životní prostředí si lze lehce představit. Čtenář mi může připomenout, že jsem opomněl na topení dřevem. Tam ovšem maloodběratel také narazí na koncepci zelených. Biomasa se nebude spalovat v malých decentralizovaných zdrojích, kam by se vozila jen na krátké vzdálenosti. Bude se z ní naopak ve velkých zdrojích vyrábět elektřina a bude ji nutno vozit na velké vzdálenosti. Na nedostatek surovin už teď narážejí například výrobci dřevěných briket. Důraz na biomasu ve výrobě elektřiny tak spolu s tlakem na biopaliva povede k vysokým cenám potravin i topení.

Dalo by se možná namítnout, že náš stát je malý a plynové elektrárny u nás nemohou příliš světové ceny plynu ovlivnit, ale bohužel stejně zelené nápady mají i jinde v Evropě. Zelení u našeho nejbližšího souseda Německa také výstavbu jaderných elektráren zakázali. Německo již sice odstoupilo od předčasného uzavírání fungujících elektráren, i tak je však teď nuceno řešit nedostatek elektrické energie masivní výstavbou uhelných elektráren. Aby však něco udělalo i pro snížení produkce oxidu uhličitého, obrací se i k plynovým. A to už je tak silná ekonomika, že s cenou plynu dokáže zahýbat velmi silně.

Koncepce ministerstva životního prostředí tak svým zákazem jaderných a uhelných zdrojů omezí ty levnější zdroje elektrické energie. To se nemůže projevit jinak než poměrně značným zdražením tohoto produktu. Jak jsem ukázal, povede to i ke zdražení vytápění domácností. V koncepci se hovoří o tom, že nebudou prolomeny těžební limity. Ty by opravdu nebylo potřeba měnit, pokud by se omezila výroba elektřiny v uhelných elektrárnách. Pokud bych ovšem byl obyvatelem vesnice ohrožené prolomením těchto limitů, obával bych se jedné možnosti. Pokud stoupnou ceny plynu příliš vysoko, což je docela pravděpodobné, stanou se i ceny elektřiny a všeho, co na ní závisí, příliš vysokými také. Bude tak ohrožena ekonomická situace velké části obyvatelstva. V takovém případě nebude moci váhat žádná vláda a bude muset řešit situaci rychle. Podstatné pak bude, že schvalovací řízení a stavba uhelné elektrárny je daleko jednodušší a rychlejší než stavba elektrárny jaderné. V takovém případě už žádné jiné řešení než rychlá stavba několika uhelných elektráren a následné prolomení těžebních limitů nebude.

Nejsem si jistý, do jaké míry brala studie v úvahu tuto interakci, která vzniká tím, že výroba elektřiny konkuruje v požadavku na suroviny výrobě tepla u domácností. Rozebírá se v ní možnost, jak odradit maloodběratele od uhlí pomocí vyšších daní u této suroviny, které by v jejich případě vlastně nahradily drahé emisní povolenky. Mám však obavy, že v mnou popisovaných scénářích by toto opatření bylo sociálně neúnosné.

Teď bych se podíval na jadernou energetiku. Podrobný rozbor se sice neprováděl, ale přesto bych si dovolil citovat ze zmiňované studie firmy Enviros pro ministerstvo životního prostředí: „Vyšší využívání jaderné energetiky by přineslo snížení CO2, jelikož jaderná energetika neuvolňuje při svém provozu emise CO2. Rovněž výrobní náklady elektrické energie v jaderných elektrárnách se jeví jako nižší než z konvenčních zdrojů. V současnosti jsou v ČR v provozu dvě jaderné elektrárny (Dukovany a Temelín), které v roce 2006 vyrobily 31 % elektřiny. Rozšíření stávajících zdrojů není v souladu se zadáním ve scénáři uvažováno.“

Jednoznačně to lze interpretovat takto. Máme nejlepší ekologické i ekonomické řešení – jadernou energetiku. Toto řešení nám ovšem z ideologických důvodů zelené ministerstvo životního prostředí dopředu zakázalo, takže se musíme uchýlit k horším. Bylo by dobře, aby tento výsledek vypracované studie firmy Enviros při projednávání energetické koncepce státu nezapadl a byl brán v úvahu. Jak dokumentuje popisovaná tiskovka a studie, zelení už teď nepřímo přiznávají, že pro životní prostředí v Česku je štěstí, že se jejich boj proti spuštění jaderné elektrárny v Temelíně nepodařil. A cena Ropák, která byla v devadesátých letech pravidelně přidělována těm, kteří se zasazovali pro tuto dostavbu, tak dostává poněkud pikantní příchuť. Zdá se mi, že jejich současná politika boje za zlepšení životního prostředí se může v budoucnu ukázat stejně scestná. Je však otázka, jestli i tentokrát to dopadne podobně šťastně jako s tou dostavbou Temelína.

Ještě malou poznámku. Ve studii se správně uvádí, že cena uranu a jaderného paliva rostla v posledních letech ještě daleko rychleji než cena plynu. Ovšem dominantní část ceny elektřiny u jaderné elektrárny tvoří náklady na její výstavbu, provoz, odvody do fondu na její likvidaci i uložení vyhořelého paliva. Cena paliva tvoří jen malou část, takže se jeho zdražení v ceně elektřiny příliš neprojevuje. U plynu je tomu právě naopak. V poslední době jsem pro populárně vědní server OSEL psal několik článků o některých aspektech, které jsou spojeny s využíváním jaderné energetiky a možné stavbě dalších bloků v jaderné elektrárně Temelín. Lze je přečíst na těchto stránkách a v odkazech v daném textu.