29.5.2016 | Svátek má Maxmilián, Maxim






ŠAMANOVO DOUPĚ: Mír v Jardenitu

3.8.2006

Posledně jsem se tu divil: "Avšak zase mi něco vrtá hlavou. Pilobřich je přece rybou mořskou, jak se dostal do sladkovodního jezera?" Tak dostat se tam mohl, tedy jeho vajíčka, na nohou vodního ptactva, které jsem byl popisoval. Ale jak mohl přežít? Vynašla to na webu a z němčiny přeložila čtenářka Harpyje: "Kinneret je zásobován nejen sladkovodními, ale i slanými prameny, které se nacházejí na dne a kolem brehu jezera. V horkém klimatu se voda vyparuje a stává se slanou. " Díky, Harpyje!

Však jsem o tom taky psal: "vyvěrají tu i podvodní termické prameny", tedy slané, pochopitelně. Takže pilobřich i ostatní živočiši si mohou vybrat. Kinneret je jezero se sladkou a místy slanou vodou. Klasický Izrael!

proudy Kinneretu

Přiložím ještě obrázek zpracovaný podle snímků NASA v Google Earth. Pohled na Kinneret od jihu, nastaveno na výšku 2400 stop. Jardenit, o které píšu dále, je zachycen vlevo dole, v ohbí řeky Jordán. Bylo snímáno asi ráno, protože na parkovišti je zatím málo autobusů. Vlevo nahoře na se výběžku do jezera se rozkládá Tiberias. Vpravo nahoře vidíte sníh na pohoří Hermon. Na tomto snímku jsou dobře vidět proudy v jezeře, jak jsou patrny z výšky oběžné dráhy Země.

**********************

Opouštíme En-Gev a míříme do Jardenitu (Yardenit). Je to už jen deset kilometrů. Projíždíme kolem nejjižnějšího cípu Kinneretu, kde leží kibuc Deganja (Deganya), který je památný tím, že je první. Přesněji, první je Deganja Alef, protože nedaleko něj vznikl později i sesterský Deganja Bet. Rozeznají se podle toho, že u vstupní brány Alefu trčí zničený syrský tank, pozůstatek celé obrněné kolony, kterou zde osadníci v roce 1948 zastavili.

Tady se trochu zmíním o kibucech, lépe řečeno o osadách. Přes 90 % Izraelců žije ve městech, kde se vytváří i národní důchod. My však zatím na své cestě velká města míjeli, takže jsem měl možnost všimnout si venkovských osad. Jsou tu vesnice, kfary, které jsou jasně rozděleny na arabské, drúzské a židovské. Pak se tu nacházejí menší osady, čistě židovské, kibucy, dnes snad spíše mošavy. (V kibucu se společně pracuje i žije, mošavy více zachovávají soukromí rodiny.) Když se někde ve venkovní zastavíte a rozhlédnete, uvidíte dvě až tři. Jejich obyvatelé tuto zemi vytvořili. Vytvořili a ubránili. V kterékoli arabsko-izraelské válce když vnikla cizí vojska na izraelské území, vždy nejdříve padla na kibucníky. Izraelská armáda nemohla být všude. Ale všude jsou osady. Malé domky, seřazené do šachovnice, domovy lidí, kteří tu vzdělali zem a založili rodiny. Domovy ozbrojených a odhodlaných lidí. Jsou známy stovky případů, kdy jedině obrana vlastní osady zastavila první nápor nepřítele, než dorazila pravidelná armáda. Jak už jsem psal, Izrael je malý a využívá každého čtverečního centimetru svého území. I na nejzazších hranicích. I tam žijí odhodlaní lidé. Proto se Izrael vždy ubránil. Zatím.

K tomu se váže můj povzdech, povzdech nedovzdělaného turisty z dalekého Česka: nevím, jestli si toto uvědomuje těch 92 % či kolik městských Izraelců!

Teď je ale u Deganje mír. Syrská vojska jsou vzdálena fantastických dvacet kilometrů, nejbližší hranice je hranice jordánská na řece Jarmúk (Yarmuk), asi pět kilometrů daleko. Ale to není válečná hranice jako ta se Sýrií. Zde jde o linii, určenou mírovou smlouvou z roku 1994. I když (jak v komentářích k minulému článku připomněl čtenář Stanislav) se tady 20. srpna roku 636 táhla bojová linie mezi byzantskými a arabskými vojsky. Bitva, které zde tehdy proběhla, dopadla pro křesťany špatně. Na téhle hranici se střílelo v sedmém i dvacátém století, a dá se předpokládat, že není všem stoletím konec. Ale teď, na konci dubna 2006, je tu mír.

Opět přejíždíme Jordán, tentokrát z východu na západ, už naposled, ale moc z něj nevidíme. Vpravo se táhne hladina Kinneretu, vlevo pohled na svatý tok zastiňuje stavidlo - jako někde na Mácháči. Odbočujeme z hlavní silnice a přijíždíme k autobusovému terminálu. Tak alespoň na mne působí parkoviště v Jardenitu. U něj stojí i příslušná nádražně působící budova, kde se nachází supermarket s různými užitečnými... předměty. Krucifixy vyřezávané z různého materiálu. Skleněné růžence, možná i z Jablonecka. Knihy, pohlednice, kosmetika z Mrtvého moře. Léčivé bahno. Trička s potisky. Vše se strašně výhodnou cenou, protože jde vlastně o free shop, kde neplatíte daň. Utekl jsem a nic jsem nekoupil. Tady byl pokřtěn Ježíš...

Na druhé straně této pastě na turisty se rozkládá poklidný kout u tiché říčky. Sestup k vodě zakázán. To by tak hrálo, aby se tu někdo svlažoval bez patřičného dohledu. Kousek dál už je to svaté místo, kvůli kterému zde vyrostl onen terminál - křest svatého Jana Křtitele. A tady je už zase nával. Do zátoky se vinou tři cestičky ohrazené plůtky, aby se různí křtěnci, kteří tudy sestupují v bílých hábitech do svatých vod Jordánu, nepomíchali a každý přišel k tomu správnému křtiteli. Těmi jsou - jak jinak - baptisti, novokřtěnci. Uznávají jen křest dospělých - jen tehdy prý může být uvědomělý. Některým pokřtěným stačí vstoupit do vody do výšky (hloubky) kolen a nechat se polít, jiní se v Jordánu cachtají celí. Ale ti pokřtění nejspíš nejsou klasičtí baptisté, ale křesťané, kteří si zde svůj křest obnovují.

Toto posvátné křesťanské místo patří ovšem kibucu zvanému Kinneret, který ho (předpokládám), baptistům pronajal. Je to tu dobře položené - blízko dalším křesťanským kultovním místům na březích Moře Galilejského, nedaleko Tiberiasu. A taky asi poslední přístupný břeh, protože o několik kilometrů dál už Jordán tvoří hranici s Jordánskem. A ještě dříve přitéká do Jordánu ten kanál s odpadními vodami, jak jsem o něm psal v předchozí kapitole. Jenže "ve skutečnosti" měl Jan Křtitel své křticí místečko nejspíš o dost níž, až někde u severního břehu Mrtvého moře, někde u Jericha, jak alespoň naznačuje Matoušův bedekr. Ale tam je to dnes dost nebezpečné. Kvůli všem těm mnoha důvodům panuje všeobecná shoda, že byl Ježíš pokřtěn přesně zde.

Takový je Izrael. Nakonec - vždyť to může být i pravda! Je důležité na kterém místě Jordánu se přesně tento akt odehrával? Řekněme, že to mohlo být zde, a bylo to zde. Stejně jako u kterékoli jiné křtitelnice, potoku či jezera.

Prošli jsme mezi šťastně mokrými lidmi přes terminál zpátky ke svému autobusu a ještě zajeli za roh do prodejní haly místního kibucu. Ach, tam to vonělo! Nejvíce čerstvými datlemi. Také jsme ochutnali různé druhy chalv, mě chutnala nejvíc ta s ořechy. Ostatní krásy jsem jen obdivoval. Svatojanský chléb, pytlíčky s bylinkami, směsi koření, sušené a kandované ovoce - papaje, ananas, třešně, fíky, jahody, kiwi - a další desítky barevných a vonících zázraků. Protože se však zde pěstují hlavně datle, pak byla prodejní hala naplněna hlavně datlovými nabídkami - datlový sirup, datlové krémy, datlová kosmetika... a datle! Koupili jsme si čerstvé - totiž mražené. 

DatlovníkyStartovací ochutnávka měla v tomto případě silný vliv. Až nabízené datle došly. Slečna prodavačka přinesla další krabice s datlemi, ale ty byly zabalené do fólie, a ona slečna měla nasazené umělé nehty, takže to s nimi nešlo roztrhnout. I vytáhl jsem z ledvinky svůj švýcarský nůž, který s sebou pro podobné příležitosti nosím, v houští jeho čepelí vybral tu správně přiměřenou, a slečně ho podal.

Řekla s ulehčením a naprosto přirozeně "Halelujá!"

Kde jinde by to mělo zaznít tak autenticky, než právě v Jardenitu?

A pak jsme nakoupili hromadu fíků a konečně se jeli ubytovat do tiberiadského hotelu Royal Plaza. Ale o tom až příště.

Prožito a popřemýšleno v Izraeli dne 27. dubna 2006, zapsáno v Praze 30. července 2006

Příště: Mír v Tiberias

Foto autor – krom snímku Proudy Kinneretu, který byl zpracovaný podle snímků NASA v Google Earth (nezapomeňte si prohlédnout také fotogalerii)

*********************************************************

Předcházející díly Míru v Izraeli:

9.5. 2006: Mír v Izraeli
18.5. 2006: Mír v oblacích, mír na moři
23.5. 2006: Mír v Akku
26.5. 2006: Mír v Galilei
30.5. 2006: Mír v dešti
6.6. 2006: Mír pod hřebenem
15.6. 2006: Mír na severu
22.6. 2006: Mír pod Hermonem
15.7. 2006: Mír na Golanech
18.7. 2006: Mír v Tel Hai
20.7. 2006: Mír v Safedu
25.7. 2006: Mír v Kafarnau
27.7. 2006: Mír v Gamle
31.8. 2006: Mír na Kinneretu



Diskuse


Rudolf
12:07
14.7.2008

Harpyje
19:34
3.8.2006

16:02
4.8.2006

počet příspěvků: 3, poslední 14.7.2008 12:07









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.