V těchto dnech je na Masarykově náměstí v Ostravě putovní výstava billboardů s fotografiemi potracených plodů, jež jsou srovnávány s vraždami nacistů a komunistů.

Organizátorem této výstavy je společnost Stop genocidě. Na jejich webových stránkách se dozvídáme, že jejich meritorní aktivita je boj proti umělému přerušení těhotenství. Vedle uvedených fotografií je na webu rovněž ke shlédnutí zhruba hodinový záznam, kde aktivistky tohoto hnutí horují za úplný zákaz potratů.

Ze statistik se lze poměrně snadno dozvědět, že počet interrupcí od roku 1990 výrazně klesá. Zatímco v roce 1990 bylo u nás evidováno více jako 100.000 těchto zákroků, v roce 2013 jich bylo jen okolo 20.000 a tendence je stálý pokles. Z tohoto pohledu lze hodnotit aktivitu společnosti Stop genocidě jako vlámávání se do otevřených dveří. Za poklesem počtu interrupcí stojí nepochybně výraznější osvěta mezi mladými lidmi a užívání antikoncepce všeho druhu. Zákaz potratů nikdy nic nevyřešil (zde)

V praxi lze odlišit zhruba dva druhy žen, které tento zákrok podstupují. První - nepochybně menšina - nemá prakticky žádné morální zábrany a onen zákrok bere jako vytržení bolavého zubu. Tuto skupinu od provedení potratu neodradí nic a v případě celoplošného zákazu bude vyhledávat andělíčkáře. Druhá skupina jsou ženy v nepříznivé životní situaci, kdy narození dalšího dítěte by pro onu ženu znamenalo existenční riziko a to s ohledem na již narozené děti či možnost uchovat si aspoň basální životní úroveň. Tyto ženy prožívají své rozhodnutí poměrně těžce a mnohé si nesou do dalšího života hluboké trauma. Lze očekávat, že první skupina žen onu „výstavu“ přejde zcela netečně, u druhé posílí přesvědčení, že i ona je vlastně podobná nacistům nebo komunistům, jejichž zločiny jsou dostatečně známy. Společnost Stop genocidě nejspíše neeviduje počet žen, které díky pocitům viny musí užívat dlouhodobě či celoživotně antidepresiva.

Ve zmíněném filmovém šotu je rovněž na pováženou poměrně razantní vyjádření i k situaci, kdy žena otěhotní po znásilnění. Jedna aktivistka sděluje, že matka je prakticky povinna si dítě ponechat s odkazem na vyšší moc. Pro znásilněnou ženu musí být opravdu velmi povzbuzující, když po hrozném zážitku zjistí, že na něj bude mít celoživotní doklad. Přikazovat této ženě, jak se má k této situaci postavit, již spadá do úděsné orwellovštiny.

Podstatou humanity je pomoc člověku v nouzi, v těžké životní situaci, slabšímu a nemohoucímu. Ženě, nechtěně otěhotněnvší, je třeba nabídnout alternativu donošení plodu a darování dítěte k adopci. I když se rozhodne k umělému přerušení těhotenství, nemůže být zatracována. Postavit ji do role viníka a srovnávat ji s masovými ideologickými vrahy je neuvěřitelným hulvátstvím a necitlivostí.

Autoři výstavy si neuvědomili, že na hlavním ostravském náměstí se denně pohybují vedle dospělých i stovky malých dětí, kterým asi není úplně jasné, proč vidí na fotkách zkrvavené kusy tělíček a žádají po svých rodičích vysvětlení. Možná by bylo daleko přijatelnější a účinnější, aby na billboardech byly zveřejněny telefonní čísla či adresy institucí, kam se může žena v popsané situaci obrátit.

Takto vystavený hnus, ideologicky splácaný s nesrovnatelnými činy, páchanými ze zcela jiných důvodů, je v podstatě hanbou města i organizátorů výstavy. Zajímalo by mne, jaké procento žen se po shlédnutí těchto obrázků rozhodne změnit svůj záměr. Toto číslo - nepochybně nejpodstatnější - na uvedené výstavě schází.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora