28.7.2016 | Svátek má Viktor






OSOBNOST: Zmizení plukovníka Fawcetta

29.4.2008

1

Máme v živé paměti záhadné zmizení amerického milionáře, držitele mnoha vytrvalostních i jiných rekordů Steva Fosseta. Budiž mu poušť lehká - a je-li někdo mrtev, je to nadlouho (říkají Francouzi), vzpomeňme si ale teď, že existoval ještě jeden a docela jiný Fawcett, i když, pravda, se jeho příjmení psalo trochu jinak. Ale taky zmizel. Kdy?

Roku 1925. Jak se to stalo a kým vlastně byl onen nešťastník?

A nepodobal se nakonec v něčem Fossetovi naší doby? To posuďte sami.

2.

Plukovník Percy Harrison Fawcett (1867-?) byl armádním zeměměřičem. Cestoval a Percy Harrison Fawcett říkal si prý Osamělý vlk. Sloužil v armádě od devatenácti let. Irsko, Afrika, Hongkong… Počátkem dvacátého století mapoval džunglí zarostlá území na Srí Lance. Roku 1906 se poprvé přesul do Jižní Ameriky. A roku 1908 se stal velitelem jednotky, která dostala od bolívijské vlády za úkol vytyčit hranici s Brazílií.

Tehdy poprvé Fawcett uslyšel od Indiánů o kamenném městě v džungli. Nedalo již mu spát. Brzy prosmýčil státní archiv v Riu de Janeriu a objevil tzv. dokument 512.

O co šlo? O zvláštní zprávu z roku 1753. Portugalští dobrodruzi tenkrát pátrali po zlatých i stříbrných ložiscích, přičemž narazili na zříceniny ohromného pralesního města s širokými ulicemi, obrovskými chrámy, rozlehlými náměstími a majestátními budovami.

3.

První Fawcettova expedice za tajemstvím (1920) tedy začala. Průvodci však nevydrželi strastiplné putování. Pět let poté opustil PHF armádní službu a dal dohromady novou expedici, tentokrát financovanou Královskou zeměpisnou společností v Londýně. Kdybychom však pečlivě počítali všechny jeho cesty, byla to vlastně už sedmá expedice. Záleží na tom? Hlavně už vzhůru, znovu vzhůru, tam - do zeleného pekla!

Konkrétní místo? Dodnes je nikdo nezná, nicméně Percy Harrison Fawcett patrně totálně uvěřil v existenci onoho legendárního města ukrytého v hlubinách jihoamerické džungle a označovaného někdy písmenem Z a jindy písmenem X. Propadl té vizi. Byl jí fascinován a chtěl se dobrat pravdy.

Možná byl ale naivní. Podle všeho totiž podnítil jeho víru i známý britský spisovatel Sir Henry Rider Haggard (1856-1925), a to ve chvíli, kdy Fawcettovi bezelstně(?) věnoval čtvrtmetrovou sošku z černého kamene a s vyrytými symboly.

„Odkud pochází?“

„Je to z Brazílie,“ upřesnil autor mystických i dobrodružných románů, který artefakt už předtím předložil jakémusi psychotronikovi, a ten určil jeho původ. Věc prý pochází „z velikého kontinentu“ nepravidelného tvaru, který se kdysi táhl od dnešního pobřeží Afriky přes Atlantik.

„Atlantida?“ hlesl Percy Fawcett.

„Bezpochyby.“

Od té doby si plukovník pošetile představoval nejen Atlantidu, ale taky Atlanťany a jejich „kolonie“. Dle Fawcetta nejspíš hodně podobné britskýmJ. Nu, a nejméně jedna se nachází v nitru dnešní Brazílie, říkal si stále. Z Ria měl mapu, která zobrazovala město v málo prozkoumané části náhorní plošiny Mato Grosso, jak se jmenuje brazilský stát, na který plukovník nikdy nenechal dopustit. „Miluji zelené peklo,“ nechal se dokonce slyšet a byl to vskutku „jeho“ kraj. Živel se potkal se živlem.

Šlo přitom o necivilizované, zarostlé území v jihozápadní Brazílii. Plukovník však neváhal a doprostřed vepsal veliké X. Potom opětovně pročítal zprávu sepsanou portugalským cestovatelem a zároveň se ptal: Ale kdo se mnou půjde?

Dočkal se nezištné pomoci vlastního syna Johna Fawcetta i jeho přítele Raleigha Rimmella. Ti tři se dali dohromady a stanuli v čele nejslavnější výpravy do Nikam. Z Liverpoolu vypluli 20. dubna 1925, a sotva se vylodili v Jižní Americe, dali se na cestu přes město Cuibá. Britská veřejnost se o expedici velice zajímala a londýnský tisk ostatně informoval již o předchozích Fawcettových výpravách. Byly to jiné časy…

Tentokrát ale noviny plukovníka sledovaly s ještě intenzivnější pozorností a dodnes je zachován také vůbec poslední dopis, který od něj došel jeho ženě a byl odeslán 29. května 1925 z Dead Horse Camp:

Nacházíme se na místě, kde roku 1920 pošel můj kůň. Dodnes tu zůstaly jeho vybělené kosti.

Co bylo dál. Fawcett v dopise tvrdil, že právě získal nové informace o městě „u jezera“. Žádný další list ale už nikdy neodeslal a nikdy ho taky nikdo nespatřil. Spolu s ním beze stopy zmizeli také jeho mladý syn a Raleigh Rimmell, údajně „velice sympatický gentleman“. Psal se, jak už řečeno, rok 1925 a Fawcettovi bylo osmapadesát let. Jeho příběh vstoupil do legend a tím se bohužel brzy rozostřila hranice mezi realitou a fikcí. Další a další cestovatelé dávali k dobru historky o setkání s „jakýmsi vychrtlým starcem z pralesů“ a básnili a bájili.

„Šel jsem džunglí, když jsem se s ním střetl na úzké stezce,“ vzpomínal jeden muž. „Kdo jste? ptám se ho a slyším: Já jsem Percy Fawcett.“

Plynula léta. Uplynula desetiletí a mýty získávaly nové a bizarní tvary. „Setkal jsem se tam dokonce s modrookými dětmi,“ prohlásil kdosi. „Ty děti žily mezi Indiány a jejich matky byly taky Indiánkami, ale otcové se jmenovali anglicky. Jak? Fawcett, Fawcett a Rimmell.“

Tomu se možná můžeme i zasmát, nicméně jedna výzkumná výprava údajně našla u jistého kmene Fawcettovy věci a jistý švýcarský lovec vážně tvrdil, že roku 1932 hovořil v určité domorodé vsi s mužem, na kterého se perfektně hodil plukovníkův popis a který se navíc představil jako důstojník britské armády. Ten muž věnoval Švýcarovi pečetní prsten, ve kterém údajně Fawcettova manželka později skutečně poznala majetek svého muže, a historií inspirovaný britský romanopisec Evelyn Waugh (1903-1966) zpracoval jádro věci ve výborné knize Hrst prachu (1934, česky 1936, 1976), respektive v povídce Muž, který měl rád Dickense (z tohoto románu odvozené).

4.

Ano, smějte se. Jenže určité mýty dodnes tvrdí, že plukovník bájné město objevil a natolik se mu zalíbilo idyličností, že se tam rozhodl navždycky zůstat a nikdy „Atlantidu“ neopustit. Podle jedné verze se tam dokonce stal vládcem.

Ale do reality! Královská zeměpisná společnost v Londýně zorganizovala a financovala hned několik záchranných výprav. Po plukovníkovi zrovna tak pátraly stovky dobrovolníků. Všechno marné, ale roku 1935 prohlásila jedna irská psychotronička jménem Geraldine Cumminsová, že od Fawcetta začala dostávat „duchovní sdělení“. Byla taková doba, že jí naslouchali. Fawcett prý Atlantidu opravdu našel, anebo aspoň její pozůstatky.

„A on sám?“ „Momentálně nemocen. Upadá chvílemi do bezvědomí.“

Cumminsová byla na 99% podvodnicí a není tedy divu, že se plukovník odmlčel už po pár dalších „zprávách“, které jí „přišly“. Mlčení pak trvalo, ale bylo opět přerušeno roku 1948 (podle jiných údajů až 1951), kdy Cumminsové oznámil vlastní smrt, ale to by snad stačilo a my se vraťme od trapné šarlatánky k naivními důstojníkovi.

Fawcett si během četných objevitelských výprav všiml v Jižní Americe i třeba takového detailu, že v nitru žádné z prastarých budov nejsou známky očazení dýmem od ohně olejových lamp. Co usoudil? „Inkové tedy asi znali nějaký jiný způsob osvětlení.“

„Ale jakýpak?“ ptali se ho.

„Nevím, ale asi fungoval na bázi ultrafialových paprsků.“

5.

Nechci Fawcettovo posedlé vizionářství příliš zesměšňovat, nicméně mnozí tak už přede mnou stejně učinili. Přesto je nepopiratelným faktem, že osamělec i podivín zasvětil hledání ztraceného města celý život a že existují nepopiratelné náznaky toho, že za časů, kdy jsme ještě my, Evropané žili v jeskyních, obýval vysočinu Mato Grosso (v překladu to znamená Hustý les) národ s bílou kůží. Opravdu Atlanťané?

Staré keltské slovo Hy-Brazil kromě toho označovalo právě Atlantidu a nedaleko toku Orinoko žije zřejmě dodnes národ „bílých Indiánů“, jejichž hlavní město se nazývá Atlan a kteří si vyprávěli pověsti o zničení své původní vlasti ležící „na obrovském ostrově ve východním oceánu“.

To je všechno hezké, ale nás bohužel ani tak nezajímá, kam zmizel nějaký ten národ. Nás spíše zajímá, kam se poděl ten či ten jedinec. Kde je tedy Fawcett?

Kdo ví. Podle všeho ale mířil na své poslední výpravě k pohoří Roncador, tedy do míst, kam Indiáni kladli hlavní z řady vstupů do podsvětí. Oho! Sestoupili snad plukovník a jeho druzi nějakým tunelem dolů? Anebo prostě našli novou vlast u kmene Kalapalo, u pramene řeky Roosevelt, což je jedna z vůbec nejpravděpodobnějších teorií? To už se patrně nikdy nedovíme, není ale pochyb, že se tento neobyčejný voják celoživotně zabýval nadsmyslovými schopnostmi lidí i včetně šamanismu a že skutečné pozadí jeho zmizení ani zdaleka nemusí být banální.

A jeho skorojmenovec? Steve Fosset? Třeba taky ještě neřekl poslední slovo, ne? A třeba se na rozdíl od plukovníka ještě objeví. Všechno je možné.

6.

Vraťme se ze Severní Ameriky do Jižní. Mladému Jacku Fawcettovi bylo ve chvíli zmizení dvaadvacet let. Jeho americký přítel Raleigh Rimmel byl jen o rok starší a měl ve výpravě na starosti fotografování. Hledali mramorové město Z, ale fakticky také bájné El Dorado.

Zkazka o něm vznikla už po dobytí říše Inků brutálním conquistadorem Franciscem Pizarrem (1471-1541). Poklad prý ležel na vnitrozemské straně And a Portugalci skutečně v sedmnáctém století objevili ve střední Brazílii „nevyčerpatelné“ doly na zlato, stříbro a drahé kamení. Asi sto let nato našli i jedno opuštěné město se stále patrnými stopami po neuvěřitelném blahobytu, jenže tu byl malý háček. Objevy pokaždé učinili jenom jedinci a nezachoval se žádný záznam o přesných polohách míst. Vůbec žádný, až na zmíněné dokumenty Národní knihovny v Riu. A právě následkem Fawcettova zaujatého studia těch textů zmizeli pak tři nadšenci v kraji močálů, jedovatých pavouků a hadů, skutečných, byť zvířecích upírů a nevyzpytatelných Indiánů.

A co s tím? Ve dvacátých letech dvacátého století ještě svět nebyl globální vsí a průzkum nitra kontinentů rovnal se dnešnímu letu k Měsíci, ne-li k Marsu. Tam někde vprostřed Brazílie, jejíž pralesy ještě nebyly ani zdaleka tak vykácené, se dalo i za bílého dne pohodlně zmizet, a to úplně beze stopy. I tak nám ale zůstala základní fakta. 20. 4. odchod z města Cuiabá. Okolo 20. 5. pobyt v Baccairi u řeky Verde. 29. 5. píše plukovník poslední doručený dopis z Tábora mrtvého koně, který už jsme citovali, a dodává: Můžeme se dokonce umýt, ale kvůli hmyzu to musíme dělat svižně. Nicméně: období je příznivé. Noci jsou velmi chladné, ale rána svěží. S polednem však přichází horko a hmyz, od této chvíle až do šesti večer se pobyt v táboře stává naprostým utrpením… Podle mých odhadů bychom se do týdne měli poprvé setkat s místními Indiány. Možná do deseti dnů, ale jak pronikáme hloub na jejich území, dva domorodí průvodci jsou stále nervóznější. Budu se snažit průběžně připravovat zprávy s nadějí, že se mi je podaří poslat právě po Indiánech.

Jak už víme, žádné další zprávy ale nikdy nedorazily.

Což o to, zpočátku se nikdo nedivil. Byly opravdu jiné časy (například bez mobilů) a svět se neznepokojoval, neboť sám plukovník před cestou uvedl, že ho džungle „pohltí nejméně na dva roky“.

Pak se ale období bez zpráv začalo zdát podivně dlouhé, a to nejenom paní Fawcettové. Roku 1927 potkal inženýr Roger Courteville ve státě Minas Gerais (součást Brazílie) zarostlého dlouhovlasého šedesátníka. Neznámý seděl v safari klobouku a košili u cesty a jeho nohy obalovali moskyti. „Tedy, ti si vás ale vzali na starost,“ prohodil inženýr s lehce anglickým humorem. Odpověď starce? „Ta ubohá zvířata jsou přece taky hladová.“ Muž letargicky pozoroval vlastní nohy a Courteville ho po anglicku opustil. V Londýně ale vyvolal naprostou senzaci. Jeho líčení otiskl list Královské geografické společnosti a rok nato byla zorganizována první záchranná výprava vedená námořním kapitánem Georgem Dyottem.

Kudy se dali? Z Tábora mrtvého koně k nejbližší řece. Našli taky mosazný štítek londýnské firmy, která dodala Fawcettovi veškeré zásoby. Ten štítek ovšem teď byl medailonem na krku dva roky starého indiánského dítěte kmene Anauqa, které prý ho dostalo jako dar… A jeden dospělý domorodec měl údajně nataženy plukovníkovi kalhoty.

7.

Indiáni přišli s touto verzí: Tři bílí muži pokračovali přes naše území dál. Pět následujících dní jsme pozorovali kouř jejich ohňů, pokaždé vzdálenější. Šestého dne nic nehořelo. (Podle jiné verze šlo o pátý den.)

„A proč si myslíte, že už ne?“ zeptal se kapitán Dyott.

„Protože bílé muže zmasakrovali naši sousedi z kmene Suya.“

Tak pravili – a vymáhali dary natolik vehementně, že byl Doyott docela rád, když jim pod rouškou noci unikl.

Historie hledání pokračovala. Roku 1930 se vydal za Fawcettem mladý žurnalista Albert de Vinton, ale jeho stopy dodnes mizí v téže vsi domorodých Kalapalů, kde už se rozhlížel Dyott. Vintonova výprava zmizela stejně tajemně jako ta plukovníkova a události se nezastavovaly. Roku 1932 prohlásil námi už zmiňovaný švýcarský lovec Stephan Rattin na britském konzulátě v Sao Paulu, že Indiáni plukovníka Fawcetta stále vězní blízko řeky Tapajós. V jedné domorodé vesnici totiž prý narazil na nahého bělocha, který se prohlásil za britského plukovníka a prosil Rattina, aby vyhledal jistého majora Pageta. Ten ho prý „přijde ihned osvobodit“. Rattin ono jméno sice neznal, ale dotyčný major Fawcettovi skutečně pomáhal financovat expedici! A navíc pralesní vězeň ukázal Rattinovi i prsten, jehož popis později umožní paní Fawcettové říct, že ho manžel „vždycky nosil“, jenže mladší z plukovníkových synů Brian Fawcett svého otce podle popisu naprosto nepoznal. A Rattin? Údajně se vrátil plukovníka osvobodit, ale už o něm také nikdy nikdo neslyšel.

A dál? Roku 1933 vedl jistý Virginio Pessione expedici k řece Culuene a ohlásil tři bělochy žijící „už pár let u Indiánů“ kmene Aruvudu. Mladý Jack Fawcett se podle této romantické verze dokonce oženil - a narodil se mu modrooký syn!

A ještě dál? Roku 1934 zopakovali stejně podezřelý příběh i dva američtí misionáři Guiley a Halveson, jenže podle nich se udál u Indiánů Kirikuru... A téhož roku se vydala za Fawcettem i výprava kapitána Morrise a francouského etnologa Louise Mallepina. Tři roky o nich svět nic netušil, a pak našli Indiáni Morrisův deník. Výpravu podle všeho dne 28. 6. v noci zrádně opustili domorodí průvodci, kteří už předtím tvrdili, že nepůjdou a že „dál už žijí jenom duchové“. Jak dlouho jsme sami dva bloudili v džungli? stojí dále v deníku. Byl to měsíc, týden anebo rok? Stálý soumrak pralesa nedovoluje rozlišit noc ode dne, ztrácíme poslední síly… A pak: Jsme v zajetí neznámého kmene, jsme u tajemných bílých Indiánů. Mají v úmyslu odvést nás k hlavnímu náčelníkovi do kamenného města, které se blyští a září jako slunce…

Deník končí těmito slovy ze září 1934: Zůstávám stát na prahu tajemství, ale jsem přesvědčen, že nezahynu-li na zimnici, už brzy spatřím plukovníka Fawcetta.

8.

Hledání neustávalo. Roku 1935 podnikli sourozenci Patrick a Gordon Ulyattové hned dvě expedice na Mato Grosso a tamní sběrači kaučuku jim o Fawcettovi vyprávěli. Nic víc. Roku 1943 uskutečnil expedici novinář Edmar Morel, aby se osobně setkal s náčelníkem kmene Kalapos, který se jmenoval Izariri nebo Izerari a který… Se po krátkém váhání přiznal k zavraždění všech tří mužů.

Následně Morel vypátral i hocha jménem Dulipe, kterého považoval za plukovníkova vnuka, nicméně v Sao Paulu se ukázalo, že jde o „obyčejného“ albína. Co bylo s Dulipem dále, nevíme.

A rodina se nevzdávala. Brian Fawcett řadu let pracoval v Peru a nepřestal hledat vysvětlení otcova a bratrova zmizení ani po celých desetiletích a teprve roku 1953 uveřejnil údajné otcovy paměti a ochabl. Po stopách Fawcetta (ale také Morrise) putoval dále Orlando Willas-Boas, svého času jeden z největších znalců pralesních Indiánů, a došel k závěru, že plukovníka sprovodily se světa divoké kmeny v okolí řeky Xingu. Ani to není zdaleka vše, a to ignoruji zprávy jasnovidců, protože nebyla jen paní Cumminsová, ale zrodilo se třeba i poutavé vysvětlení uznávané jasnovidky St. John Montagueové, která používala obligátní křišťálovou kouli. Do ní, a tedy za okraje nesmyslu, se ale vlákat nenecháme a radši závěrem připomeneme pár knih, které se Fawcettovým osudem nechaly inspirovat.

9.

Roku 1934 vyšla také česky publikace Ztraceni z pera Texe Hardinga, kterou zdobí podtitul Po stopách plukovníka Fawcetta brazilským pralesem. Přeložil ji kupodivu(?) začínající básník Jan Zahradníček a nejde, zdá se, o žádnou mystifikaci, nýbrž o skutečné vzpomínky muže, který se plukovníka rovněž pokoušel najít. Neuspěl, tak jako všichni ostatní, ale na rozdíl od nich si na konci „pamětí“ očividně ledacos vybájil.

Bájení - a básnění. Obé trochu nečekaně potřela i známá ruská dvojice sci-fi autorů Michail Jemcev a Jeremej Parnov v Poslední cestě plukovníka Fawcetta (česky 1968 s doslovem Miloslava Stingla), kde najdete i další pozoruhodné citace z Fawcettova deníku. Skončeme však naši marnou vzpomínku úryvkem, který, řekl bych, charakterizuje plukovníkovu povahu vůbec nejlépe:

Ze čtyřiadvaceti let manželství jsme s ženou byli jen deset roků spolu.

Čtyři roky jsem byl na vojně, deset let v pralese. Ale nevzpomínám si, že by mi to někdy vyčetla.

Percy Harrison Fawcett



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


Ivo F.
19:18
24.5.2008

Minutus
22:25
29.4.2008

Ivo Fencl
3:59
30.4.2008

J.G. Pašek
17:48
29.4.2008

richard
14:46
29.4.2008

Ivo Fencl
17:05
29.4.2008

alamo
21:54
29.4.2008

Ivo Fencl
22:03
29.4.2008

honzak
9:25
29.4.2008

buzí bob
16:05
29.4.2008

R
8:13
29.4.2008

R
8:14
29.4.2008

Jarda
5:11
29.4.2008

Jarda
5:21
29.4.2008

Ivo Fencl
8:24
29.4.2008

parchant emigrant
1:30
29.4.2008

počet příspěvků: 20, poslední 24.5.2008 07:18









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.