29.3.2024 | Svátek má Taťána


OSOBNOST: Zemřela královna Čtyřlístku

29.9.2009

Ze slavných Ljubiných čtyřlístkovských vět:

"Sopka v Krkonoších? Vyloučeno! To musím vidět." (Myšpulín v Prázdninách na sněhu)

„Tady ťuhýk, tady ťuhýk.“ „Tady kvíčala, tady kvíčala.“ (Ze Čtyřlístku Dáma s krokodýlem)

"Jednu whisky se sodou a dva olomoucké syrečky. A pronto!“ (Pinďa v Ocelovém oři)

„Zlatý Ananásek, asi ví, jak miluji palačinky.“ (Bobík o intenzivně smažícím robotovi)

„Jakoby se hráči Hromdopolic smrskli - a zatím hráči Třeskoprsk dávají góóóól.“ (Zlatá hokejka)

1.

Před čtyřiceti lety, koncem roku 1969, zjistil kreslíř Jaroslav Němeček, že mu to sice kreslí stále líp a líp, zato v trenkách a tretrách komiksového scenáristy se asi nikdy nestane běžcem dlouhých tratí.

Dokončil zrovna šestý sešit s Myšpulínem, Pinďou, Fifinkou a Bobíkem, které rok předtím vymyslel se svou ženou, a kreslit se mu hodně chtělo Ljuba Štíplová dál, ale psát? Neměl dost nápadů. A tehdy Němeček realizoval šťastný krok: přizval ke spolupráci Ljubu Štíplovou (nar. 1930), a právě ona a Čtyřlístek dnes jedno jsou. Začalo to ale už před těmi čtyřiceti roky a Ljuba, ta měla té fantazie uchystáno moře. Jako mnozí ale podepsala Vaculíkových Dva tisíce slov, takže se sama pod svých prvních jedenáct Čtyřlístků (1970-72) podepsat nemohla.

Ten vůbec první Ljubin Čtyřlístek ze všech se jmenuje Velké dobrodružství Čtyřlístku a nesl by číslo sedm, ale nenese, neboť s masovým úspěchem knižnice ještě tenkrát nikdo nepočítal ani za mák a Čtyřlístky se nečíslovaly. Vůbec. Ostatně, nesměly ani vycházet jako časopis. A časopisem se nestaly dokonce až do převratu.

A zatímco první tucet tedy nebyl ani číslován, Ljuba Štíplová začala číslovat aspoň Myšpulínovy vynálezy a neodstartovala nijak při zemi: už začátkem čísla sedm slaví totiž profesor Myšpulín s přáteli ze Čtyřlístku svůj 3333. vynález. Doslaví... a na procházce ho sprostě přepadnou pomocníci padoucha Zádrhele, kterého si v prvním ročníku Čtyřlístku vysnil Jaroslav Němeček osobně a který je jakousi zápornou variantou Supermana (má na sobě napsáno Z a nosí pláštěnku). Myšpulín sice lotry přemůže, Zádrhel jej však záludně bací do jeho kocouří lebky a vleče Myšpulína do svého doupěte, vrazí mu tam do těla injekci a nutí ho, aby spolupracoval. Myšpulín tedy pokorně stvoří robota na dálkové ovládání a čeká, že bude opět propuštěn. Nedočká se. A policie? Si už hlavu láme s další bankovní loupeží, další provedenou robotem. Její šéf nakonec zavolá na pomoc Čtyřlístek, tedy vlastně teď bez Myšpulína jen Trojlístek, a ten pomoc přislíbí. Všichni tři poté kráčejí večerem městskými ulicemi a hle, jako obvykle je potká štěstí. Střetnou se totiž s oním robotem a ten navíc uklouzne po Bobíkem pohozené kukuřici. Zůstane nehybně ležet. Pinďa se k robotovi skloní a pod jeho pláštěm (tenkrát holt nosili supermaní pláště i roboti) jako zázrakem vyloví... Ano, Myšpulínův vzkaz. Co byste v takovém případě dělali dál?

Já bych šel na policii a vše vzorně nahlásil, ale Čtyřlístek 1970 ne. Pokračoval na vlastní triko a pěst. Nakolik fikaně, posuďte sami. Bobík se totiž převlékl právě za zneškodněného robota a rovnou čarou zamířil do Zádrhelova doupěte, jehož souřadnice prof. Myšpulín naštěstí udal. Tam Bobík hladce vyřídil zloduchy a Myšpulína osvobodil, a to taky mohl být dostačující konec, kdyby tenhle první Ljubin čtyřlístkovský příběh byl stejně dlouhý jako většina pozdějších (8 stran). On je ale daleko delší a... Horázně akční. Co se tedy ještě semele?

Zádrhel ještě před příchodem policie foukne na letiště, hravě unese letadlo, což byl tehdy v reálu světa čerstvý trend, donutí posádku vyskočit s padáky do prostoru a frr - na svůj soukromý ostrov X uprostřed Bouřlivého oceánu. Pinďa a Fifi ho sice snaživě stíhají dalším letadlem, to ale selže a nouzové přistání vyjde o příslovečný fous. Přežijí však. Jsou na Zádrhelově ostrově a v tajuplném hostinci vítá je obrýlená dáma, nápadně se podobající právě Zádrhelovi. A co? Nechají se bezelstně ubytovat. Pak ale Pinďa odhalí, že se postele po stisknutí elektrického(?) vypínače poněkud propadají do propasti a příliš se mu takové pohostinství nelíbí, takže se hrdinně vypraví na průzkum tajuplného domu. Pátrá a za obrazem vyčenichá tajný vstup do sklepa, v němž objeví truhly naloupených peněz. Taky ovšem zatáhne za jakési splachovadlo a postel znovu sletí do sklepa, a tedy k němu, tentokrát s Fifinkou. Ta je svázaná! Ušatec psí kamarádku osvobodí a vylomí dveře. Je to s podivem, ale jejich letadlo je rovnou schopno letu. Proč ale vlastně prchají? Aha, aby vše nahlásili na příslušných místech! To se stane a proti ostrovu je vypraven roj armádních stíhaček, které Pinďa s Fifinkou osobně navigují(!), nicméně Pinďovi v jeho letadle dojdou pohonné hmoty a tentokrát se už řítí po nose rovnou do Bouřlivého oceánu, ale tam, hluboko pod hladinou, se chvála bohu plaví ponorka - s Bobíkem a Myšpulínem. Díky obrovskému štěstí Pinďu včas zachrání a najdou v moři zrovna tak Zádrhela. Ostrov to totiž dostal. Čtyřlístek Zádrhela za trest vysadí na jiný, úplně opuštěný ostrov, načež uplynou tři roky a Čtyřlístek vyloví – opět čirou náhodou – láhev s pozdravem alias vzkazem od Zádrhela. Letí za ním, snad mu i pomoci, když si své odpykal, a Ljuba Štíplová bezpochyby znala i Ayrtonův osud z Dětí kapitána Granta a Tajuplného ostrova. Čtyřlístek dorazí na nový Zádrhelův ostrov, jenže Zádrhel nechce již pryč. Vybudoval celé hospodářství a onen vzkaz poslal, aby spatřili, jak fajnově se mu daří.

2.

Tímto diskutabilním scénářem zahájila budoucí královna Čtyřlístku zásadní éru této "knihovničky", do níž měla postupně přispět celou čtvrt tisícovkou pokračování.

Roku 1970 sice Ljuba připsala k Velkému dobrodružství už jenom dvě pokračování díly Ke třem planetám (dnes číslo 10) a Prázdniny na sněhu Čtyřlístek(dnes číslo 12) – a jinak se našli ještě další autoři, nicméně už příštím, třetím ročníkem se stala v podstatě výhradní textovou tvůrkyní ságy (i když pod manželovým jménem). Od roku 1971 (č. 13) jsou také sešity číslovány a získaly nejpověstnější vzezření. První tak upravený se jmenuje Dáma s kaméliemi, promiňte, Dáma s krokodýlem, a měl jsem, řekl bych, famózní štěstí, že mi ho před těmi čtyřiceti lety máma v trafice koupila a že mi Čtyřlístky kupovala i dál, aspoň nějaký čas. Stávaly sedm korun, dnes je to už pětkrát víc, aspoň v případě původní řady, protože přibyla řada "Speciál" a další bonusy.

Ale tenkrát... Jediným vážným konkurentem Čtyřlístku v tehdejším mém malém světě, když nepočítám staré věci jako Punťovy příhody nebo Rychlé šípy, dnes velice už vzácný sešitový výbor ze Švandrlíkova a Nepraktova Seka a Zuly (1971), tedy komiksových příhod pračlověčích sourozenců z časů mamutů, ale kupodivu i časů dinosaurů (jacísí čeští Flinstoneovi, ale pozor, časově až po těch skutečných)...

Vraťme se však do magického světa Čtyřlístků.

3.

Legendární Dáma s krokodýlem příjemně kombinuje dumasovsko-mušketýrský motiv s holmesovkou (Sherryk Holmepes, čistě Ljubin hrdina, zde poprvé na scéně i se svou lulkou) a udělala na mne ohromný dojem.

Četl jsem Dámu jako uprostřed šedi, i když nechci přehánět, a znovu a znovu. Předchozích tucet čísel jsem znal zatím jen zcela stopově, nevlastnil je a Ljubiny texty v bílých bublinách se mi vtíraly pod kůži poprvé a zůstanou asi až do smrti. Nejsem s tím naštěstí sám, dnes je to nejméně do toho čísla čtyřicet klasika. Mnoha mých vrstevníků.

A dál? I následující dva Čtyřlístky od "Miloše Štípla" byly bombou a mně třeba koupeny v Lázních Kynžvart, což prostě nelze zapomenout, protože tím obklopen jsem četl. U pramenů, a kochal se Němečkovými obrázky, napodoboval tyto obrázky, obkresloval a... Dotyčné příběhy se zovou Ocelový oř (ten je o ohroženém natáčení westernu) a Ztraceni v podzemí, nicméně ten druhý, jak zjišťuji, Štíplová nenapsala. Asi i proto je pouze šestistránkový.

A co následovalo? Ukradený vynález a hláška „spray nebo život?“vyslovená lotrasem s bouchačkou. „Tak to radši ten spray!“ odsekává Fifinka alias Ljuba Štíplová a vydává do lupičových rukou nový Myšpulínův vynález (3 334?), který umí "zničit každý kov". Ó, jak se mi líbilo, že se v tom komiksu ničí auta a vytahují bouchačky, jenže právě tohle - okamžitě - zařízli. Zůstal jsem proto nevybouřen a ve Čtyřlístku od těch časů vládne mír, který už nezmohl ani státní převrat 17. listopadu 1989.

4.

Přesto nebyl Čtyřlístek zlý, i když tam netekla krev jako na Západě, a kupř. bájný, památný ANANAS je dalším Ljubiným příběhem s robotem.

Hm, a co myslíte, není to zvláštní, že si ještě dnes pamatuji, na kterých místech u nádraží jsem poprvé převracel v prstech ty barevné stránky? Jenom už nevoní. A po Ananasovi následoval zběsilý, ale vůbec ne tajný závod aut v Červeném pradědečkovi. Titulní autíčko se v Čtyřlístku, jestli se nepletu, vynořuje podnes, a nezapomenutelná honička byla rozhodně o moc lepší než celé Tarantinovo Auto-zabiják.

A co teprv, když to rozpálíte na motorových saních? Viz další Ljubina povedenost Ďábelská jízda. Tenkrát jsme si ale samozřejmě svorně mysleli, že pro nás nepíše žádná ženská, nýbrž podepsaný pan Miloš Štípl, a teprve 23. příběh Muž přes palubu (1972) je Ljubou Štíplovou signován.

5.

Čtyřlístky jsem pečlivě ukládal na štůsek do takové dlouhé skříňky, kterou dnes mám nevyužitou na půdě a je mi ji líto rozštípat, a střežil jsem je i s jejich pachem jako oko v hlavě, zásadně je nepůjčoval mimo okruh rodiny a Ljubu jsem pochopitelně miloval, a to tak, že hodně. Ale do školy, jak už řečeno, jsem její díla, aspoň pokud si vzpomínám, nebral a dělal jsem dobře, mají přece nevyčíslitelnou cenu, a to nemluvím o penězích.

Pak jsem si začal Čtyřlístky kupovat sám a přijde mi neuvěřitelné, že jsem ani jediné číslo nikdy nepropásl. Opravdu ne. Přitom... Data vydání každého dalšího sešitku nebyla v předchozím uváděna, a co jsem slyšel, mnohde šlo o podpultovku.

Ale vycházelo mi to. A tak jsem s Ljubinými Čtyřlístky dospíval, až se dostavil stud.

Pochopitelně. Styděl jsem se pojednou pro Čtyřlístky chodit do stánku na náměstí u kostela, přesto však jsem vždycky šel a nové číslo za sedm 11. 3. 2006 Čtyřlístek v divadle MinorKčs přikoupil. Dnes stojí minimálně stokrát tolik, a tak to chodilo a jenom lituji spolužáka Vaška Chýlka, který mi jednoho dne (asi tak okolo čísla padesát) odevzdaně, nicméně vysoce odhodlaně a se samozřejmostí oznámil, že Čtyřlístky už nekupuje. Vyrostl? To já ne. ... já jsem to nedokázal. Až trochu autisticky jsem místo toho pokračoval ve sbírání a Čtyřlístku se držím dodnes jako Oldřich Kaiser, omlouvám se, klíště. Nebo ještě lépe řečeno jako Ray Bradbury... se přidržel Bucka Rogerse (i když samozřejmě neumím psát jako Ray Douglas Bradbury). Buck Rogers, u nás neznámý komiks prý totiž Ray už jednou hodil do koše, jako kluk... a když se mu ostatní kluci vysmívali, ale zase ho vzpurně vytáhl a... Forever! Navždycky! Až po letech mi pár Čtyřlístků okolo osmdesátky uniklo, pravda, to mi bylo už patnáct, ale něco mi dodatečně poslali z redakce, možná, že Ljuba osobně, to nevím, ale napodruhé už ne, a zbytek jsem schrastil v antikvariátu, takže vcelku vzato vlastním dnes KOMPLET, který je samozřejmě v bankovním sejfu ve Švýcarsku, tedy v Lichtenštejnsku vlastně, a vás jen hnidopišsky upozorním, že Ljuba NEnapsala v oné nekončící sérii jednoho celého dvacetiletí jen čísla 15 (Ztraceni v podzemí), 22 (Poklad starého opata), 24 a 25 (Veselo je na pouti a Za tygří kůží), a jinak všecka. Shakespeare! A sakumpakum.

Tu patnáctku podle všeho tenkrát vytvořil její manžel, ale tohle – omluva - jistě nevím, dvaadvacítku sepsal podle záhlaví opět sám malíř Jaroslav Němeček (který později bez problémů vymýšlel i krátké čtyřlístkovské stripy pro Vlastu vydané letos poprvé souborně ve vázané knize Smějeme se se Čtyřlístkem, ale který vlastně vymýšlel už i četné stripy a kreslené vtipy na obaly knižnice), nu a dva zbývající "neštíplovské" sešity stvořil pod jménem Petr Karmín básník Pavel Šrut, nicméně... Nejsem si ani tady 100% jist, zda oba.

I když jsem s Pavlem Šrutem - i na toto téma - realizoval kdysi v časopise Tvar rozhovor, do takových detailů jsme nezašli. Každopádně však tuším, že Petr Karmín skutečně existuje nebo existoval. Ano, jeden z pokrývačů.

6.

Invence Ljuby Štíplové byla skoro bez břehů, přesto ale nešlo o Ljubu vesmírnou, takže taky ona měla slabší období a výkyvy. Šťastně a jasně si ale vybavuji úžasné Ljubino vzchopení se těsně po stovce (1982), kdy v jakémsi fantastickém spurtu - či spíš novém startu - opět a prudkým Ivo Fencl v televizním pořadu o Čtyřlístkunáporem zdvihla tehdy už sníženou, zarůstající laťku... a stvořila svým způsobem pandám k prvním číslovaným Čtyřlístkům po dvanáctce. To bylo něco! Pravda, v osmnácti letech... to už tak neoceníte, ale já cenil a minimálně postřehl tu sílu. A Ljuba psala a psala a Jaroslav Němeček kreslil a kreslil. Dál. A dál. Skrz celou normalizaci a druhých dvacet let socialismu. A prvním číslem, které po mnoha rocích Ljuba konečně Nenapsala, stala se až sto osmdesátka - a prvními přebirateli štafety byla autorská dvojice Lucie Koutná a Josef Lamka, který letos bohužel taky zesnul. A ten jejich královninu nadvládu rušící svazeček se jmenuje Dort v trezoru (2/1991). Jak víme, produkce pak už jen rostla a kvalita se spíše snižuje.

7.

Ljuba Štíplová byla z Chrudimi. Nedokončila sochařinu na UMPRUM a začínala psaním pro Dikobraz i jako redaktorka Mladé fronty. Pokračovala na volné noze, a to i v televizi, třeba Pohádkovými novinami a cyklem pořadů pro školky Co už umím s Kačenkou.

Psala taky scénáře úspěšného zábavně-vzdělávacího pořadu Je nás pět o čtveřici dětí a psisku navštěvující provozy, v nichž jsou zpracovávány či vytvářeny zdánlivě všední věci - jako chleba nebo voda... Další Ljubinu sérii Jak sluníčko rozdávalo stíny zpracovaná jako "papírkové filmy" právě režisérem Josefem Lamkou lze pak označit za úplně první večerníček dějin - a nezůstalo zdaleka při něm, následovaly i večerníčky O poštovském panáčkovi, Tři svišti anebo cyklus zahájený seriálem Byla jednou koťata - o Macourkovi, Cancourkovi a Kočičákovi a s písničkou Kluci kočičí. Známý taky z knih. Ljuba psala ale taky třeba Atomíky do Sluníčka, nové verše k Sekorovým Kouskům mládence Ferdy Mravence (1968) i knížku Spejblovy trampoty s Hurvínkem a Máničkou (1970). Dále chrlila leporela, obvykle veršovaná, a jenom v Albatrosu, kde začínala už roku 1963 knihou Stará stopa (ještě vlastně v "SNDK"), vydala takřka dvacet "normálních" knížek, za což jí roku 2007 nakladatel udělil Cenu za celoživotní práci s dětskou knihou.

Celkem obnáší bibliografie Ljuby Štíplové na půl tisíce položek a nejvíce si svého času považovala svého dílka Povídám, povídám neplechy. Statisíce dětských čtenářů si její jméno nicméně zafixovaly právě z obálek sešitové knižnice nakladatelství Panorama, z Čtyřlístků, a kromě těch krátkých, osmistránkových, psala posléze se stejnými hrdiny i delší příběhy, z nichž sama vyzdvihovala vědeckofantastického Muže z budoucnosti (poprvé 1991), tedy pokud mu tak nedělala reklamu po slabším prodeji, to opravdu nevím. 40 let Čtyřlístku 1

I ještě letos v létě vyšla Ljubě krásná vázaná kniha 4 tajemství Čtyřlístku, kde je spoluautorkou. I když ponejvíce produkovala komiksy pro děti a televizní pořady, uznávala tato dáma především literaturu a hodně četla a milovala např. Bulgakovův román Mistr a Markétka či příběh tibetského chlapce Mipam, lama s Paterou moudrostí od Alexandry David-Neelové a lamy Jongdana (nicméně právě její Čtyřlístek Žlutý láma nesměl nakonec vyjít!)

Ráda se vracela taky k detektivkám se soudcem Ti i Robertu A. Heinleinovi (Dveře do léta), a když měla knihu doporučit dítěti, vyzdvihla v prvním impulsu svět Asimovových robotů, ale i Setonovy Dva divochy. Ovlivnil ji ovšem též anglický agent (tedy původně, než se dal na psaní) Arthur Ransome a několik jejích Čtyřlístků je očividně inspirováno i Rychlými šípy. V případě jednoho vodního boje s "Bukanýry" se dokonce dopustila v souvislosti s Foglarem i malinkého plagiátu. "tu loť sme vzaly mi! Pyráťy", stojí přibodnuto na větvi ve Foglarovi. "Uloupyly sme vám loť! Dyž se nebojíte, přiťte si pro ni. BUKANÝŘI", stojí přibodnuto na větvi u Štíplové. Ale to nevadí! Sám jsem s paní Ljubou mluvil jedinkrát, ale nemůžu zapomenout na její nesmírnou vlídnost (když přehnaně oceňovala, co všechno jsem si zjistil z jejích začátků). K zodpovězení otázek, které jsem jí poskytl písemně (a nikoli přes internet), se nakonec nedostala, ale čistě mojí vinou, anžto jsem nenaléhal. Začátkem srpna 2009 ji na Letné v Praze srazila neopatrná řidička (jen několik dní před tím, než jednu ženu zajeli i naši policisté) a 24. září zranění podlehla ve vojenské nemocnici. Napřesrok by se Ljuba Štíplová dožila posledního dubna (kdy je taky ještě povoleno vyvádět aprílem, víte to?) rovné osmdesátky. Rozhovor už s ní tedy neudělám, ale pár jich na internetu najdete - a jinde zrovna tak. V podstatě však stačí zabruslit na neoficiální stránky Čtyřlístku, které už léta a mistrně buduje Pavel Chrz.