Možná právě teď, v téhle chvíli, sáhl někde ve světě někdo po lahvičce s nápisem Viread, vysypal si do dlaně namodralou, oválnou tabletku a tu spolkl. S vysokou pravděpodobností netuší, že molekula tenofoviru, jež je účinnou složkou jeho léku, vznikla v laboratořích Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd v Praze a že ji jako první syntetizoval český chemik Antonín Holý. Jedno však ví ten člověk zcela jistě. Je nakažený virem HIV a tyhle namodralé tablety ho drží při životě, protože brání smrtícímu viru v množení.

Miliony lidí na celém světě žijí díky tomu, že spolu s dalšími léky užívají Viread. Lék se osvědčil nejen u lidí nakažených virem HIV, ale také jako prevence u lidí, kteří se ještě tímto "novodobým morem" neinfikovali, ale čelí vysokému riziku nákazy. Tenofovir zabírá i proti nebezpečnému viru žloutenky typu B. Proti žloutenkovému viru působí i Hepsera, jež je dalším lékem z laboratoře profesora Holého. Podobných léků proti virům vyvinul profesor Holý dlouhou řadu. Na jeho kontě je 60 patentů, více než 600 vědeckých publikací a dlouhá řada cen, uznání, čestných doktorátů a dalších poct.

Cesta profesora Antonína Holého k chemii začala v přítmí staré půdy, kde s kamarádem našel odloženou učebnici chemie a fyziky. To mu bylo osm a k vytržení ho přivedly především barevné knižní ilustrace. Když nastupoval na gymnázium v Praze-Karlíně, kde se mu dostalo první systematické výuky chemie, měl za sebou už nejen nejeden pokus, ale také, jak sám přiznával, i několikrát popálené prsty.

"V drogerii se dalo sehnat dost chemikálií a s těmi se daly dělat hezké pokusy," vzpomínal už jako slovutný vědec na své amatérské začátky.

Vášeň pro experimenty ho přivedla ke studiu chemie na matematickofyzikální fakultě a po jejím absolvování i do Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd. Tam se začal zajímat o nosiče dědičnosti -molekuly nukleových kyselin - a jejich základní stavební kameny-nukleosidy a nukleotidy. V té době byl ale stále ještě "čistý chemik" a uplatnění jeho objevů v medicíně ho nijak zvlášť nelákalo. To se změnilo v roce 1976, kdy se na mezinárodním sympoziu setkal s belgickým lékařem a virologem Erikem De Clercqem, který měl zájem o podobné látky, jaké zkoumal Antonín Holý. De Clercq je hodlal využít k léčbě virových onemocnění. Tak začala plodná česko-belgická spolupráce. Profesor Holý syntetizoval nové zajímavé molekuly a De Clercq v Belgii testoval jejich účinky proti virům. Z tohoto partnerství se zrodil například i lék Vistide, jenž působí proti viru pásového oparu a léčí se jím virové záněty očí. Velký výzkum v malých podmínkách Ačkoli byl profesor Holý známý jako badatel, který rád pracoval sám, vychoval si celou řadu následovníků, vedl doktorandy a přednášel studentům. Nejen na ně, ale na celou českou společnost působil jako živý příklad toho, že i v "malých" podmínkách nevelké země, která nevěnuje na vědu závratné sumy, lze provádět špičkový výzkum, o jehož výsledky je ve světě obrovský zájem. Jeho celoživotní práce také názorně demonstrovala, že ryze teoretický výzkum může nabýt velmi rychle na praktickém významu.

Kdo ví, jestli zrovna dneska nějaký všetečný kluk nebo zvídavá slečna nepodnikli v kuchyni experiment, jehož výsledkem byl kromě kýženého efektu i propálený sváteční ubrus, puchýř na palci a sežehnutá ofina. Možná bychom v nich s tichou vzpomínkou na profesora Antonína Holého neměli vidět uličníky, ale třeba budoucí významné badatele. Mějme pro ně pochopení. Nebudou to mít jednoduché. Čekají je náročné úkoly.

"Zbývá objevit a uvést do vzájemných souvislostí prakticky všechno. Bude to práce pro několik generací," říkával pan profesor Holý.

LN, 18.7.2012

Autor je profesorem České zemědělské univerzity a pracuje ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi