Nějak se v poslední době hrne jedno výročí za druhým, už si začínám připadat opravdu jako pamětnice, i když to dnešní výročí se týká něčeho, co pamatuji jen zprostředkovaně. Druhého května 1988 zemřel ostravský spisovatel Jaromír Šavrda - a za pár týdnů, 25. května, by se dožil 75 let.

Velmi dobře se pamatuji na jeho samizdatovou knihu Přechodné adresy, je to pro mne velmi věrné vylíčení vězeňských, ale i nevězeňských poměrů v sedmdesátých a osmdesátých letech. Analogií pro mne byly samizdatové Motáky nezvěstnému Karla Pecky o letech padesátých: ostatně Šavrda Pecku připomínal i v některých jiných ohledech. Protože však je dnes Jaromír Šavrda přes všechny potěšitelné snahy hrstky přátel takřka zapomenut, sluší se o něm napsat víc. Vystudoval na pražské filozofické fakultě češtinu a od podzimu 1957 žil v Ostravě - pocházel z Třince. Stal se spisovatelem a v roce 1968 také novinářem. V roce 1968 také vstoupil do KSČ, poněvadž věřil v trvalost obrodného procesu. Dopadlo to, jak muselo: za svou publicistiku byl hned v roce 1970 z KSČ vyloučen a z novin ho propustili už předtím. Na chvilku se ještě uchytil v nakladatelství, ale pak už šel cestou vyvrženců: skladník, dělník, invalidní důchodce a politický vězeň. A také chartista a autor a přepisovatel samizdatové literatury. Není pochyb, že dvojí věznění zhoršilo jeho podlomené zdraví a přispělo k jeho předčasné smrti.

Přechodné adresy psal Šavrda ve vězení. A je pozoruhodné, jaké pochopení dokáže mít pro galerii grázlů a grázlíků, které při putování po tehdejších československých věznicích potkával. Dokázal postřehnout to, co zákony, vyšetřovatelé, prokurátoři ani soudci neviděli: absurditu věznění Svědků Jehovových a jejich často úctyhodnou lidskou velikost (ač k nim rozhodně nepatřil), nesmyslnost a krutost ochranného dohledu, za jehož opakované nedodržování se trestalo takřka paušálně šesti měsíci vězení. Dokázal mít pochopení pro běžné tuláky, kteří za komunismu neměli hyzdit ulice, a tak se potáceli od jednoho kriminálu k druhému. A zároveň se děsil nejrůznějších podvodníků a skutečných zločinců, žasl nad neodpovědností příslušníků „zlaté mládeže“, tedy synů komunistických papalášů, kteří občas překročili míru toho, co mohl tatínek někde u soudruhů zaretušovat.

Nebylo by překvapivé, kdyby podobně tehdejší vězně vnímal vězeňský psycholog. Jenže ten by se to asi stěží odvážil svým nadřízeným napsat. Vězeň Jaromír Šavrda však toto svědectví vydal - a píše s pochopením o lidech, s nimiž měl pramálo společného a nemohlo pro něj být snadné snášet jejich přítomnost čtyřiadvacet hodin denně, aniž by měl chviličku soukromí. V Přechodných adresách nikterak neskrývá jejich primitivitu, hrubé návyky, ani to, že mu - úmyslně či neúmyslně - mnohdy ztrpčovali už tak nelehký úděl. Takto může o podobných lidech psát jen člověk šlechetný.

A když už je řeč o Jaromíru Šavrdovi, není možné nepřipomenout jeho vdovu Dolores, která při něm po celou tu dobu statečně a věrně stála. Jestlipak za ní dnes v Ostravě někdo zajde?

LN, 2.5.2008