Za pět let si budeme (jistě slavně) připomínat sté výročí vzniku Československa v roce 1918. Otázkou je, zda si budeme připomínat jen to dobré, čehož je zajisté více, či také i různá naše chybování. Rozum velí pro obojí, ale praxe ukazuje, že si nedobré věci neradi připomínáme. A přitom je to jediný způsob, jak lze částečně napravit jejich důsledky.

Téměř před sto lety jsme udělali mnohá rozhodnutí. Například jsme se s velkou pompou začali rozcházet s naší šlechtou. Tedy i s tou opravdu naší – vlasteneckou, vzdělanou a zemi hospodářsky prospěšnou. Pěkných pár kroků jsme zacouvali od Vatikánu. Pod smetákem, jímž jsme chtěli z nového státu vymést katolictví Habsburků, se bohužel také ocitly i stoleté morální vazby našeho venkova i měst, které v minulých staletích pozitivně ovlivňovaly morální zodpovědnost lidí v nejrůznějších postaveních. Všimněte si, že jsem napsal také.

Obecná nenávist ke šlechtě a církvi byla později umocněna nastoleným třídním bojem, jehož poněkud zcestná bolševická forma zlikvidovala značnou část našich elit, které nám zbyly po rozchodu se šlechtou a s církví, posléze pak po čistkách nacistických a vzápětí poté i po našich nacionálních. Výsledek? Mimo jiné také "lesk a bída" naší současné politické scény na všech stupních.

Samozřejmě. S tím, co bylo, již nic nenaděláme, přesto je vždy potřebné a žádoucí umět se zamyslet nad minulostí a poctivě si přiznat ony body obratu, v nichž jsme více či méně selhali. Je to vždy nějaká naděje do budoucna, byť někdy je velice těžké a složité přiznat si otevřeně naše chyby či chyby předků. Je to i bolestné, proto tak neradi činíme. A přitom byla kdysi dávno nasnadě i jiná řešení.

Bedřich Ervín Schönborn

Na mysl mi přišel i příběh dnes bohužel málo známého českého šlechtice Bedřicha Ervína Schönborna (1841-1907). Je mimo jiné praprastrýcem kardinála Christopha Schönborna (*22. ledna 1945 zámek Skalka u Lovosic), který byl v roce 2005 i v roce 2013 jedním z favoritů na získání papežského úřadu. Schönbornové jsou starý rýnský rod (o rytíři Eustachovi ze Schönbornu jsou záznamy již v roce 1180), který se rozdělil do tří větví, z nichž jedna byla a je česká. Jinak jsou spřízněni nejen s Přemyslovci, ale i s dalšími českými významnými šlechtickými rody.

Bedřich Ervín vystudoval právo na Karlo-Ferdinandově univerzitě (1872 doktorát práv) a později byl mimo jiné i v letech 1888 – 1895 ministrem spravedlnosti vídeňské vlády, členem Moravského zemského sněmu, členem Panské sněmovny, později dokonce členem rozhodčího soudu v Haagu a prezidentem Správního soudního dvora. Jeho bratr František de Paula Schönborn (1844-1899) byl významným pražským arcibiskupem, který se v roce 1884 zasadil o vznik první české koleje v Římě, která sloužila českým studentům bohosloví. Další bratr Vojtěch Schönborn (1854-1924) byl českým zemským politikem.

Je zajímavé, že Bedřich Ervín například své studijní vysokoškolské práce publikoval v obou zemských jazycích. Česky i německy. Myšlením byl konzervativec, odsuzoval etnický nacionalismus a byl výrazným stoupencem federalizace rakouského státu a přívržencem českých státoprávních zájmů. Od roku 1871 byl mimo jiné i prezidentem jednoty pro dostavbu svatovítské katedrály v Praze. Jako ministr spravedlnosti přispěl k reformám procesního řízení. Odmítal rovněž omezování svobody tisku. Nesouhlasil také s rozdělením pražské univerzity na dva samostatné subjekty, byl spíše pro uplatnění obou jazyků zemských při vzdělávání jejích absolventů.

Mezi jeho nejbližší příbuzné patří mimo jiné Karel Jan hrabě Clam-Martinic (1792-1840). Ten byl pobočníkem maršála Karla Schwarzenberga, vítěze nad Napoleonem u Lipska. A také, to je spíš taková pikantní poznámka, mohl být skutečným otcem Boženy Němcové, kterou snad měl mít se svojí přítelkyní, jíž byla Dorothea Périgordová-Talleyrandová, rozená vévodkyně zaháňská, sestra paní kněžny z "Babičky". Patří sem také pražský místodržící hrabě Chotek, Jiří z Poděbrad nebo Jindřich Ptáčník. Prostě významný rod.

V roce 1870 vydal Bedřich Schönborn publikaci s názvem ""Böhmen und Oesterreich". Vyslovil se v ní zcela jednoznačně v tom smyslu, že suverénní stát rakouský nemůže omezovat státoprávní postavení národů, mezi nimiž nemůže mít žádná národnost vedoucí úlohu. Proto vidí jediné řešení ve federálním uspořádání monarchie.

Ještě zajímavější jsou pasáže knihy, v nichž se věnuje vztahům mezi Čechy a Němci. Němcům vytýká, že se nesmějí dívat na Slovany jako možný objekt germanizace, ale že by měli hledat co nejvíce možností smíru mezi sebou a Čechy. Národ český autor označuje za podivuhodně talentovaný a usilovný, jemuž se musí dostat potřebné autonomie v rámci Koruny české.

Bedřich Schönborn neuhýbá před problémy, které se v soužití obou etnik vyskytovaly v minulosti, a které konec konců neblaze hýbaly i politikou druhé poloviny 19. století. Cituje Palackého, odmítá pangermánské teorie a tvrdí, že rakouský stát v mnohém předčí Německo, například i v sociálním zákonodárství.

A nyní to nejdůležitější. Autor je přesvědčen, že k tolik potřebnému smíru mezi Čechy a Němci (uvědomte si prosím, že ona slova byla napsána v roce 1870) by mohla na obou stranách přispět především pokroková část evropské konzervativní aristokracie. Ta během staletí projevila schopnost mírnit nezdravá nacionální hnutí, uznávala historická práva a tradice a také dokázala respektovat tzv. politickou národnost Čechů, ve smyslu Böhme, a Rakušanů v jednom (in una). Jediné řešení pro Rakousko je dostatek dobré vůle na obou stranách, píše autor. Bohužel, mnohá dobře míněná slova nepadají vždy na úrodnou půdu.

Schönbornové se nakonec stavěli pozitivně k nově vzniklému Československu a byli mezi těmi šlechtici, kteří veřejně ve třech deklaracích z roku 1938 a 1939 potvrdili věrnost státu a nesouhlasili s jeho dělením. Toto stanovisko čeští šlechtici deklarovali jako plnění závazku vůči politice svých předků. Autorem prvních dvou deklarací byl Karel VI. ze Schwarzenberga.

rodový znak Schönbornů

Praprasynovci hraběte Bedřicha Schönborna, dnešnímu kardinálovi Christophu Schönbornovi, bylo pouhého půl roku, když brzy ráno 10. července 1945 přišel na jejich rodový zámek Skalka u Lovosic četník, jehož jinak velice dobře znali. Ten sdělil jeho otci, že je jejich celá rodina vyhoštěna za hranice. Protože všichni občané z okolí (včetně onoho četníka) věděli, že se právě tato rodina chovala během okupace více než statečně, sepsali prohlášení, že Schönbornové stáli na straně Československa. Nebylo to nic platné, byli vyhnáni a jejich majetek zabavil stát. V zámku Skalka později hospodařilo JZD.

V jednom svém drobném spisku se Bedřich Schönborn vyznal ze své lásky k rodnému městu. Považoval ji za úžasné a jedinečné město po všech stránkách. Ve srovnání s Vídní mu Praha připadala zajímavější, jako symbióza úžasných výtvarných děl českých, italských, a německých sochařů, malířů či architektů. Popisuje své pohledy a sny, kterého přepadávaly, když se díval z okna rodného paláce, v němž se narodil. Schönbornský palác na Malé Straně vlastnila rodina Schönbornů od roku 1794, prodala ho v roce 1919, od roku 1924 je zde velvyslanectví USA, dnes pouze jeho úřadovny. Když půjdete někdy kolem, připomeňte si nejen sny, ale i názory muže, který byl bohužel již dávno zapomenut.

Na to, co psal kdysi hrabě Bedřich Ervín Schönborn v roce 1870, si pochopitelně již dávno nikdo nevzpomněl. Jak také, když o tom nikdo nevěděl. V různých dobách o tom také téměř nikdo nic vědět nechtěl. Kdy to bylo a kdo nechtěl naslouchat, to si musíme srovnat v našem historickém vědomí každý sám. Případně si ho celé opravit. Někdy to není nic hanebného, ba naopak.