Úmrtní oznámení o tom, že zemřel po krátké nemoci 10. července 2011 ve věku nedožitých 84 let, novinář, spisovatel a polárník Stanislav Bártl zaskočilo mnohé z nás, kteří jsme znali tohoto veskrze poctivého dříče - měl všechno několikrát ověřeno, než to pustil do větru.

Nezastírám, že jsme tak byli vychováni ne žurnalistickou katedrou, ta tehdy ještě po květnu 1945 neexistovala, ale zkušenými koryfeji z Národní politiky Karlem Petrů a Václavem Hofnerem, ale také dravějším novinářem Jiřím Brabencem, který byl znám jako novinář Ozvěn. Karel byl ten úžasný „sporťák“, který jako asociační kapitán dovedl naše národní fotbalové mužstvo až do finále v roce 1934 v Itálii a Vašek Hofner, který přespával po válce v redakci Mladé fronty v Panské osm, byl spolehlivým znalcem koňských dostihů v Praze - Velké Chuchli a sázel na jistotu. Kromě toho nás oba starší kolegové učili novinářské abecedě. Šéfredaktor Jaromír Hořec, třiadvacetiletý mladík, rovněž z Národní politiky, měl tu odvahu a jeho zásluhou první číslo Mladé fronty vyšlo už 9. května 1945 (sice jen na dvou stránkách).

V dopisovatelském klubu jsem začínajícím spolupracovníkům, mezi něž patřil o rok mladší Standa Bártl, předčítal kapitoly z knihy Václava Osvalda Noviny a novináři, Hokrovu příručku Od rukopisu k rotačce a Šváchovu publikaci Jak psát pro noviny a rozhlas. Nic jiného nebylo v té době k dispozici. „Pro některé z nás to začalo Pavlačí“ nadepsal své vzpomínky Stanislav Bártl pro naši společnou knihu Generace 45 (vyšla v roce 1997), a tou Pavlačí byly týdenní noviny dopisovatelů, kteří si je sami psali, redigovali a s pomocí naší redakce vydávali pro sebe, své známé a pro další zájemce o spolupráci se stále mladým a novým deníkem.

Standa nebyl jediný, který prošel tímto sítem a který v pozdějších letech vytvářel viditelnou stopu. Tu naši redakcí poznaly desítky novinářů, spisovatelů, filmových a televizních tvůrců, výtvarníků, kritiků, muzikantů, vědeckých pracovníků a pedagogů. O všech se v té knize píše nebo píší oni sami o sobě.

Ale polárníkem se z nás všech stal jediný Stanislav Bártl (1927- 2011), také jako jeden z mála polárníků procestoval obě polární oblasti naší planety, Arktidu a Antarktidu. Dostal se do ledových pustin, kam předtím nevstoupila noha člověka, zažil ničící sněhové uragány, ale jako novinář Mladé fronty také žár pouště Karakum. Plavil se na staré nákladní kocábce, ale také na atomovém ledoborci, zbrázdil s nimi vlny čtyř oceánů a deseti moří. Díval se na matičku Zemi ze zasloužilé či spíše vysloužilé dakoty, ale i nadzvukového, stratosférického concordu. Poznal velkoměsta pěti kontinentů, seznámil se s lovci kožešin v tajmyrské tundře.

Stále jako redaktor téhož deníku Mladá fronta, kde byl zaměstnán neuvěřitelných čtyřicet bohatých a plodných let 1949 – 1989 v životě novináře a spisovatele. Dostal se i na diamantové naleziště v Jakutsku, pronikl do podzemích laboratoří, které byly zavrtané do věčně zmrzlé půdy na Sibiři. Poznal i vincie u argentinské Mendozy, čajové zahrady japonské prefektury Šizuoka, viděl těžkou práci na bavlníkových plantážích v Turkmenistánu. Jedl sobí řízek v arktickém přístavu Tiksi, kuřecí pudink v restuauraci briského parlamentu a byl pozván i na šálek vynikajícího čaje ve Scottově polárním ústavu v Cambridgi. Určitě by mi připomněl ještě asado opékané na ohništi ve stínu Kordiller.

Když tohle všechno o něm píšu, uvědomuji si, jak o sobě Standa tvrdil, že byl od malička domácí pecivál. Narodil se sice v Praze, ale nejlépe mu bylo u babičky v chaloupce z nepálených cihel v Živoníně na Mělnicku. Tady si rád v zimě četl a koukal z oken, jak sněží. „Pravá ladovská zima,“ jak říkával. Když jsem psal jeho medailón do své encyklopedie Kdo byl a je kdo, vyprávěl mi o tom, jak jeho babička ve skutečné venkovské peci pekla nádherně vonící chléb. Všichni tu žili skromně s malým hospodářstvím, v němž nechyběly samozřejmě dvě kravičky, čuník, kozy, husy, králíci a slepice. To bylo Standovo dětství a mládí. S tatínkem se rozloučil navždy v osmi letech. Maminku od mládí okouzlovalo Máchovo romantické Kokořínsko, hodně četla až do svých devadesáti let. Tolikrát se o něho bála, kolikrát odjížděl do daleké ciziny!

Jak se tento vždy velmi tichý, skromný, málomluvný chlapec dostal ke psaní? Co četl, že ho tak připoutaly za druhé světové války (1939-1945) nezadržitelné touhy po dobrodružných cestách do neprobádaných krajin? Vyrůstali jsme v letech okupačních a půjčovali si navzájem tzv. rodokapsy – pokleslou literaturu, které se říkalo „morzakor“ – čili mor za korunu. Také kovbojky, detektivky cliftonky – na jejichž zadních stranách nechyběly mapky, kde se všechny ty napínavé příběhy odehrávaly.

Pochopitelně jako každý kluk v té době četl Mladého hlasatele, než byl uprostřed války zastaven, a v něm komiksy o pětici kluků – Rychlých šípů. Jejich autor Jaroslav Foglar nám učaroval asi jako dnešním klukům i děvčatům britská spisovatelka J. K. Rowlingová se svým Harry Potterem. K těm foglarovkám patří ještě mayovky, bigglesovky, povídky Jacka Londona, Otakara Batličky a pro Standu pak už vyhraněně polární klasikové – Nansen, Amundsen, Scott, Samoljovič, Běhounek. Učaroval mu admirál Richard Byrd a kniha Václava Vojtěcha, prvního Čecha, který se - právě s Byrdem - dostal do Antarktidy.

Jeho redakčním souputníkem byl po dlouhá léta jiný spisovatel z té mladofrontovní líhně – Karel Pacner. Moc hezky o Standovi vypráví i píše. Opravdu, neznám člověka, kolegu, čtenáře, spolupracovníka či Standova souseda, který by o něm řekl něco zlého, nepatřičného. A přesto to neměl vůbec v té redakci lehké, uvědomme si, že zde pracoval ve všech těch komunistických režimech, po válce, po únoru, v padesátých letech, v období Pražského jara, v dobách husákovské abnormalizace.

Zaplatil svou daň “soudruhům“ – byl dokonce několik let předsedou základní či závodní organizace KSČ.

Což vyžaduje přece jen bližší údaje. S kýmkoliv jsem jako bvývalý redaktor Mladé fronty (v letech 1945-1950, v tom dva roky vojna a po ní vyhazov z mé milované redakce) o Standovi hovořil, každý mi potvrdil, že ne všichni byli bezcharakterní „vlezdoprdelkové“ či skalní kariéristi. Mladí lidé (ale mnohdy i jejich rodiče) dlouho věřili, že by se ten „socialismus s lidskou tváří“ přece jen mohl reformovat v demokratickou a svobodnou společnost. V této éře za „předsedování“ Standy ve složitých poměrech mohli mnozí kolegové slušně žít a pracovat. Tak mi o tom vyprávěli kolegové, s nimiž jsem i po svém vyhazovu přicházel do styku.

Stanislav Bártl byl uznávaným novinářem. Po dvě desetiletí vedl pravidelnou týdenní přílohu MF Víkend. A v ní se mu dařilo často pod pseudonymem tisknout práce zakázaných autorů, otiskovat články tzv. „pokrývačů“, kteří nebyli původními autory oněch článků, ale své „neprofláklé“, ba dokonce v jiných případech ctihodné jméno těm z „černé listiny“ propůjčili. Jen pro upřesnění uvedu, že šlo o propuštěné osoby po srpnové invazi 1968, z politických důvodů se zákazem publikování a uvedené v jednotné centrální evidenci představitelů, exponentů a nositelů pravicového oportunismu z 8. ledna 1971, kterou vedly orgány KSČ na všech stupních.

Ve víkendové příloze Mladé fronty dokázal Stanislav Bártl otiskovat na pokračování reportáže Richarda Konkolského, osamělého mořeplavce, pod „hlavičkou“ Mladé fronty odcestoval do Antakrtidy Jaroslav Pavlíček, mladofrontovní redaktor vyprovázel na dobrodružné cesty Jaromíra Štětinu, dnešního senátora, ale také romanopisce, a mnoho dalších, kteří sjížděli divoké asijské řeky. Dnes známá Pavla Jazairová (*1945 ve Francii) začínala svou novinářskou, cestovatelskou a spisovatelskou kariéru prvními reportážemi z Afriky na stránkách Mladé fronty, opět díky Stanislavu Bártlovi, k němuž se vždycky ráda přihlásila. Standa se znal a svými články vyprovázel mnoho svých přátel, mezi nimiž nechyběli ani tací, kteří se už z těch cest nikdy nevrátili. Za všechny uvedu Viléma Heckela, fotoreportéra a horolezce, který zůstal pod lavinou v peruánských Andách v květnu 1970, nebo Václava Jindráka a Jiřího Koudelu, kteří se utopili v peřejích na horním toku Gangy v roce 1977.

Nedivme se, že jakmile se podařilo Standovi odjet na služební cestu doma či do zahraničí, byl nejšťastnějším člověkem. Je obdivuhodná jeho trpělivá, precizní a mravenčí píle, jeho ctižádost, s níž se mu zejména v tehdejší globální vědecké akci nevídaného rozměru (Mezinárodní geofyzikální rok 1957-1958) podařilo dostat do jedné z nejnákladnějších expedic, jež mířily k jižní točně. Tady zůstávaly do té doby milióny čtverečných kilometrů, jež člověk dosud nenavštívil. Ano, malý a útlý (svým růstem pouze) český novinář se stal na půl roku členem tehdejší sovětské antarktické výpravy. Přitom se do ní hlásilo na deset tisíc zájemců z Ruska a z mnoha dalších zemí.

Vynikající vizitkou byla vlastně Bártlova knížka Bílá pevnina, která je první českou historií o hledání a objevování posledního světadílu. Stala se tak přílohou k mnoha Standovým, ale i redakčním opakovaným žádostem o zařazení do někeré podobné expedice. Zdánlivá utopie v té době se stala skutkem!

Od těchto chvil můžeme sledovat Bártlovu stopu podle jeho oblíbených a vždy vyprodaných knížek: Tady končí svět (1961), Antarktida v obrazech (1964), Atomová Arktida (1965 a 1967 rusky), Zkáza černé eskadry (1967), Stíny mořských hlubin (1971 a 1989), Záhada konvoje PQ 17 (1971, 1984, 1995), Karavany půlnoci (1977), Let Josefiny Fordové (1980), Arktida stopami průkopníků (1986), Křídla nad oceánem (1991), Ďáblova bible (1993 a pro velký úspěch znovu v roce 2007). Předmluvy k dílům jiných, zejména zahraničních autorů, články v časopisech Lidé a země, Svět v obrazech, v magazínu Co vás zajímá – nelze dopočítat.

A ještě před třemi lety se mi můj dlouholetý přítel svěřil, že má zajímavý rukopis, ale marně hledá nakladatele. V té době mně vydali v nakladatelství Libri dvě encyklopedické knihy, takže jsem se o tom před šéfredaktorem Františkem Honzákem nenapádně zmínil. „Bártl, on ještě píše? Jen ať nám to přinese…“

Takže Standovou poslední knížkou je Záhada dobývání severního pólu, která vyšla v roce 2009. Napsal mi do ní moc pěkné věnování. V deskách s jeho jménem mám desítky dopisů, e-mailů, pozdravů a také článků, jež jsem o jeho knížkách napsal.

Snad se dokážete vžít do mých pocitů, když jsem jako poslední dokument ukládal do šanónu ono přesmutné sdělení, na němž je snímek Stanislava Bártla v polárnickém oblečení, že mi bylo těžko u srdce. A ještě tíživěji se mi psal na vyžádání tento nekrolog pro Neviditelného psa. Nejednou jsme v našem kruhu přátel hovořili o těchto průkopnických internetových novinách, jež založil také mladofrontovní bojovník Ondřej Neff, se Standou se dobře znali. Vlastně každý, kdo poznal Stanislava Bártla blíže, by mohl o něm napsat. Odešel vskutku mimořádně čestný, pracovitý a spolehlivý člověk, přítel z nejmilejších.