Nesmíte nikdy nic publikovat! Pokud to uděláte, stáváte se otrokem a své myšlenky jste nuceni donekonečna hájit. Týž

Měl tu nejbázlivější, nejopatrnější a nejpodezíravější povahu, s jakou jsem se kdy setkal. Jeho současník

1.

NEWTON je základní jednotkou síly a váhy, jak jsme někteří už zapomněli, ale prapůvodně šlo o zemanského synka, který se narodil poněkud předčasně (25. 12. 1642). Nikdo z jeho panství Woolsthorpe ve východní Anglii nevěřil, že škvrně přežije tři dny, nicméně přežilo. Na rozdíl od vlastního otce i dědečka, kteří jeden po druhém umřeli krátce před Newtonovým narozením. Budoucí génius přežil, postonával však a valnou silou nevynikal, i když mu byla vrozena solidní tělesná konstituce.

Když mu byly dva nebo tři roky, matka Hannah se znova vdala a odstěhovala k desetkrát bohatšímu reverendu Barnabáši Smithovi do North Withamu. Syna nechala prarodičům a nelenila a postupně mu porodila tři nevlastní sestry. Newtonovi bylo tím i přisouzeno, že poroste jednak mezi ženami a jednak sám. Co se dělo kolem?

Když mu bylo šest, popravili svého krále Karla I. V deseti začal navštěvovat školu, kde nevynikal, od dvanácti se kvůli lepší, Královské škole ocitá v zajímavém podnájmu lékárny v Granthamu u pana lékárníka jménem Clark a jeho bratra, učitele matematiky. Oba ho zřejmě dost ovlivnili a mladý Newton vyráběl i mechanické hračky a modely mlýnů a jiných jednoduchých strojů.

Bylo mu třináct, když matka podruhé ovdověla. Vrátila se na statek s dcerami. Taky se vracíval, ne ale jako rozený statkář. Když jezdíval z Granthamu domů, vzpomíná přítel, musel obvykle koně vyvést do strmého kopce Spittlegate, ale býval tak zahloubán, že ho nahoře nenapadlo znovu nasednou a vedl ho i zbylých pět mil domů. Jednou, když se kůň vyvlékl z uzdy a doklusal napřed, kráčel Newton dál s uzdou a vůbec si ani nevšiml, že ho nevede.

2.

Podobné chování se stalo pro Isaaca typickým a v pozdějším věku byl po ránu vídán, jak sedí na okraji lůžka ponořen hodiny v myšlenkách. Zapomínal jíst. Dostavil se k večeři, zůstal ale často zamyšlený, chody se servírovaly, sklízely, Newton nevnímal. Vraťme se ale do dětství.

Matka ho po čase odvolala ze školy kvůli statku, ale ten Newton skutečně nechával plavat, takže se na radu či přímluvu strýčka z matčiny strany vrátil do škamen. Docházku ukončil zhruba v čase, kdy zemřel Oliver Cromwell (1658), a následovala prý velmi pilná příprava. V devatenácti se ocitl v Cambridge, šedesát mil jihovýchodně, ale jisté slečně Storeyové (snad jediné lásce) slíbil prý, že se za sedm let vrátí a vezme si ji. Nedodržel tento slib, dal-li ho kdy, a na škole zůstal. Čtyřicet let.

3.

V devatenácti prošel Newton první maniodepresivní krizí, jak bychom to asi dnes nazvali. Druhá, hlubší melancholická krize provázená navíc pasivitou následovala roku 1664. Zhroucení světa sváděl na nevyspání způsobené nočním pozorováním komety.

Na Newtonovu vnitřní krizi navázala shodou okolností i krize vnější a takřka nebo úplně hmatatelná: morová epidemie. Bakalář ovšem dostal šanci a mohl šťastně prchnout právě na rodný statek. Počínaje srpnem 1665 univerzitu kvůli moru uzavřeli.

V soukromí strávil dva duševně nesmírně plodné roky, na což si vždycky vzpomenu, když vidím, jak některé původně nepředpojaté děti škola utluče. (Chápu, je to systém a jinak to nejde.)

Během onoho času, který jistě odpovídá i dvaceti (anebo dvěma stům?) rokům dospělého, spatřil Newton podle legendy i své slavné jablko (a jak padá a nikoli šikmo), přičemž onen strom, ze kterého se jeho stopka odpojila, ještě po sto padesáti letech předváděli. "Tady vznikl Newtonův gravitační zákon."

4.

Cambridge otevřeli znova až v dubnu 1667. I uprostřed silné konkurence získal stipendium. Rok nato i první totální uznání Královskou společností (Royal Society)v Londýně, když zkonstruoval první zrcadlový (dnes Newtonův) dalekohled světa. Model vědci přijali ovacemi. Sotva ho doplnil článkem, přijali ho do svých řad. Vrátil se na Cambridge a stal se magistrem a členem Trinity College, 1669 i řádným profesorem matematiky. Převzal katedru. Od ledna 1670 přednášel - po dalších sedmnáct let. Už roku 1687 ale chtěl skončit s vědeckou prací zřejmě úplně vážně šel za Kindlem a toužil zaměnit matematiku za profesuru na právech (toho Kindla jsem si přidal).

Měnil ale plány a chtěl se stát děkanem. Skončil posléze v parlamentu, dočasně. Souběžně se Isaac Newton začal až obsesivně věnovat alchymii, ale ačkoli na to téma postupně sepsal snad milion slov, publikoval pouhý zlomek. Zdá se, že prostudoval veškerou tehdejší alchymickou literaturu, která byla dostupná, a kontaktoval v oblasti každého, u koho to šlo.

Například byl ale fascinován i biblickou chronologií a numerologií a vychrlil překvapivou řadu spisů na esoterická a teologická témata, i když jinak léta projevoval až pozoruhodnou neochotu cokoli publikovat (a viz úvodní motto).

Tou boží rozbuškou, která roztříštila Newtonovu laxnost, stal se až příjezd astronoma Edmunda Halleyho na Cambridge (1684). Halley už dva roky předtím zpozoroval "svou" slavnou periodickou kometu a správně ji později ztotožnil s kometami let 1607 a 1531, když si uvědomil, že se tato kometa vrací pravidelně za 75 až 76 let.

Halley začal Newtona jaksi popohánět, aby ucelil a sepsal úvahy, hlavně ty o gravitaci. Koncem roku 1684 pronesl Newton řadu slavných přednášek O pohybu těles a do jara 1686 i definitivně zformuloval tři pohybové zákony síly, setrvačnosti a reakce. Sumu svých objevů udělal základem tří svazků Matematických principů přírodní filozofie (1687-1726), nejdůležitější knížky moderní vědy, která ho okamžitě udělala známým i mimo Anglii. Obdiv vyjádřil kupř. francouzský vědec Pierre-Simon Laplace. Newton zbudoval i základy diferenciálních rovnic a diferenciálního a integrálního počtu, i když mu to upíral jeho současník, německý právník, diplomat a vědec Gotfried Leibniz (1846-1716). Pravda, taky má na věci podíl, jak to už v dějinách objevů chodí.

Roku 1687 se v Anglii objevil švýcarský matematik Fatio de Duillier, o dvaadvacet let mladší než Newton. Rychle ho vzali do Královské společnosti a říkalo se mu Newtonova opička. Newton se s Duillierem zřejmě spřátelil daleko důvěrněji než s kýmkoli předtím nebo potom, ale věda mu začala jaksi unikat skrze prsty. S nástupem Viléma Oranžského (1689) zasedl naopak, jak už řečeno, v parlamentu. Ten byl ovšem již po roce rozpuštěn a Newton se vrací do Cambridge. V létě 1693 znovu upadl do hluboké deprese a mimo jiné přestal komunikovat i s Duillierem. Trpěl prý zmateností, bohužel i ztrátou paměti. Dále pak anorexií, akutní nespavostí, zuřivostí a paranoiou. Prožil dlouhé období hluboké sklíčenosti a (dalšího) pasivního zoufalství, kdy si připadal i nedoceněný, přestože pararelně rval všecky svazky se zbylými přáteli. Nechtěl mít nic společného naprosto s nikým a mimo jiné snad známým vytýkal i to, že ho "matou ženami". Můj nynější stav mě neobyčejně sužuje, psal Isaac zdrceně v jednom dopise. Posledních dvanáct měsíců jsem kloudně nejedl a nespal a ztratil úplně svůj dřívější konzistentní intelekt.

5.

Problém vězel jistě taky v tom, že pojednou nerozuměl všemu, co už objevil! Sice se prý vzpamatoval, do smrti však podle všeho už zůstal jaksi malátnější. Ale zatímco se ve vědeckém světě začalo proslýchat, že se zbláznil, opakovaně a racionálně i usiloval o úřad v Londýně, až se díky příteli Charlesi Montaguovi zjara 1696, tedy ve třiapadesáti, skutečně šťastně stal správcem nové mincovny v Toweru (s titulem "Warden of the Royal Mint").

Newton, kterému samozřejmě do hlavy nevidíme i navzdory tomu, co napsal, se flexibilně přestěhoval se do Londýna a tady se k němu připojila jeho duchaplná sedmnáctiletá neteř Kateřina Bartonová, jejíž otec byl tři roky po smrti. Londýnská společnost si ji záhy velice oblíbila, píše Ioan James ve své knize Aspergerův syndrom. Stala se miláčkem Kit-Kat klubu.

Newton tehdy pobíral plat pěti set až šesti set liber, tedy pětkrát víc než v Cambridge, přičemž mu Kateřina dělala hospodyni. V oněch časech býval podle všeho ve společnosti až překvapivě příjemný, někdy dokonce i hovorný a vlastně se ukázalo, že měl od přirozenosti příjemnou náladu, píše pamětník, i veskrze dobrou povahu. Naslouchal a nesmál se lidem, jejichž problémy nezlehčoval. S vtipem a moudrostí užíval spoustu hezkých přísloví a ve společnosti se choval velice příjemně, zdvořile a přívětivě, běžně se usmíval a často se i rozesmál.

6.

Byl to také Isaac Newton, kdo pro Anglii poprvé definoval jako měnovou jednotku guineu a dostal na popraviště i pár penězokazů. Od roku 1699 se stal jedním z pouhých sedmi zahraničních členů francouzské akademie a v mincovně to dotáhl na ředitele. Z jeho domu bylo shromaždiště inteligence, navštěvovali ho zahraniční učenci a aristokrati, kterým nabízel členství v Královské společnosti, jejíž konference ale obvykle nenavštěvoval Roku 1703 byl zvolen jejím presidentem, rok co rok až do smrti volen opětovně. Šlo samozřejmě o nejprestižnější vědeckou instituci světa.

Roku 1704 také konečně začala vycházet jeho Optika (4 svazky 1704-1730, objevil mj. barevné spektrum) a roku 1705 či 1706 byl v Cambridge pasován královnou Annou na rytíře a stal se tak prvním do rytířského stavu povýšeným vědcem všech dob.

Newton se dožil i praneteře, Kateřininy dcery, a ta se prý v jeho přítomnosti cítila velmi šťastná. Kateřinin manžel po něm získal funkci v mincovně. Až koncem života se Newton přestěhoval do Kensingtonu a Londýn naposled navštívil kvůli schůzi Royal Society na přelomu února a března 1728, ale vracel se nemocný, ztrácel vědomí a po přechodném návratu sil zemřel v pětaosmdesáti letech. Protože to nebyly Čechy, dostalo se mu státního pohřbu ve Westminsterském opatství, který provázely nejvyšší pocty, a jeho pomník dnes najdete v nejčestnějším místě hlavní chrámové lodi.

7.

Zůstal ovšem totálně rozporuplnou figurou. Zdál se často lakomým, ale jindy se choval štědřeji než Krésus. Byl megaloman, ale i muž skromný. Občas jednal úplně bez skrupulí, povětšinou ale mravně. Byl geniální a nepochybně hodně skrýval. Od dětství žil fakticky jako samotář a nerad vycházel z domu mezi děti. Ani jako dospělý se ve společnosti obvykle nikdy na nic neptal a zůstával ponořený do sebe a přemýšlení. Z dnešního pohledu na vědu se to jeví jako matoucí, ale zůstal hluboce věřícím člověkem. Taky se, jak už řečeno, intenzivně věnoval astrologii i alchymii, a když se zakousl do práce, přestával i jíst. Ve vzácných chvílích, kdy se rozhodl povečeřet v hale, vzpomíná asistent Humphrey Newton (nebyli však v příbuzenském vztahu), zabočil mnohdy omylem z domu na ulici. Když si to uvědomil, chvatně se vracel, místo do haly ale mířil zpátky do pokoje.

V čase pracovního nadšení stačily Newtonovy necelé čtyři hodiny spánku denně a ještě ve vysokém věku klidně pracoval bez přerušení i celou noc. Mezi ním a zbytkem lidstva však také nepřetržitě trvala bezpečnostní zeď. Byl výjimečně neschopný navázat blízký přátelský vztah a zůstal až chorobně podezíravým a tajnůstkářským, charakterizuje Newtona jeho životopisec Louis Trenchard More (1934). Podléhal podrážděným výbuchům nálady, kterých neušetřil ani své nejlepší přátele, a uchyloval se v takových okamžicích k politováníhodným skutkům vyvolávajícím celé řetězce bolestných sporů. Těmito spory si zamořil život a braly odvahu i jeho obdivovatelům. Dojímal, nicméně přátelé ho vnímali nanejvýš jako vlažného člověka, který je ponechával v trvalé nejistotě, zda se ho něčím nedotkli.

8.

Byla to Newtonova smůla. Zůstal extrémně přecitlivělým na jakoukoli osobní kritiku a také byl opatrným bázlivcem a bohužel i závistivý a žárlivý. Celoživotně ho pronásledovaly záchvaty zuřivosti a jeho agresivita se do jistého věku ještě stupňovala. Současně byl totální workoholik. Nikdy jsem ho neviděl odpočívat nebo zahálet, jít na vzduch, procházet se, projet se, provozovat jakoukoli jinou fyzickou aktivitu, vzpomíná asistent Newton. Byl přesvědčen, že veškerý čas nestrávený studiem je ztracený, a tak se tedy studiu věnoval tak hluboce, že sotva opustil pokoj. Za pět let, které Newton s Newtonem strávili, se prý Isaac zasmál jednou: Když se ho zeptali, zda je užitečné studovat Eukleida.

Pokud se přece vydal aspoň do zahrady, aby se prošel, stávalo se, že se náhle zastavil, prudce otočil a pádil do schodů, s archimédovským heuréka se vrhl ke stolu a vstoje začal zapisovat, protože na přisunutí křesla mu nezbyl čas.

Ještě jindy Newton někoho pozval do pokoje na sklenku, ale popošel vedle pro víno a v náhlém nápadu se tam pustil do práce, po návštěvě nevzdechl. Jak se zdá, Newton byl také po většinu života z nějakého důvodu přesvědčen, že jeho osobní velikost je předpovězena v pověstech i lidové slovesnosti(!) a věřil, že je jediným žijícím vědcem, jehož práce je opravdu a významná, zatímco v případě prací ostatních šlo pokaždé o triviální dodatky a plagiáty. V alchymických a religiózních spisech upozornil dokonce na to, že je mezi svými současníky jediným božím vyvoleným, připomínají znalci Newtonova života Herschman a Lieb, a že je určen ke zprostředkování pravdy tomuto světu. Byl taky hluboce přesvědčen, že vše, co má ve vědění hodnotu a on to ještě nezná, mu bude zjeveno.

9.

Nestojím o úctu veřejnosti, prohlásil Newton, a pokud bych si ji i vydobyl a udržel, získal bych tak jenom víc známostí. Ty jsou ale právě tím, co se převážně učím odmítat.

Svět a prostor vždy ztotožňoval s boží myslí. Zákony fyziky, které odhalil, s božími myšlenkami. Ateisté teď vysloví podezření, zda se tak pouze nemaskoval v tehdejším náboženském světě, ale já tomu nevěřím. To, že ony "boží myšlenky" odhalil i pouze jako obyčejný smrtelník odhalil, připisoval Newton telepatickému spojení s pánem Bohem.

A problém, který snad řešil až do konce? Vztah mysli a těla. A kdyby nebyl, jaký byl, dodal bych velice rád i sám za sebe, povedlo by se Newtonovi natolik nakouknout do přírodních či božích plánů "seslaných" na svět "shora"? Věděli bychom dnes o něm?

Na to je jedna odpověď a znám ji stoprocentně. Žilo X takových stejně nadaných! Navíc ale i povahově takových, jakého byste Newtona chtěli mít i vy, čertíci, takže podlehli ve - více či méně imaginárním, to už je věc každého - boji se satanem.

10.

Čím víc se učíme, tím víc chápeme, že nevíme nic. Sám sebe vidím jako chlapce, který si hraje na mořském pobřeží, psal Isaac Newton koncem života s náhle přece nebo na chvíli nalezenou pokorou. Tu a tam se ten chlapec skloní a najde hladší obrázek či hezčí ulitu, jenže ten velký oceán pravdy leží přímo před ním nespatřený.