Někde tam… na samém severu Himálají - v Tibetu… a za pohořím Karákorum… a ještě přesněji "na západním konci pohoří Kunlun" spočívá podivuhodná lámaserie Šangri-La. Prý.

V dodnes slavném románu Ztracený obzor (1933), jehož další vydání se fakticky stalo základním kamenem éry kapesních paperbacků, popsal klášter a okolí geniální anglický spisovatel, který se narodil právě před sto deseti lety: 9. září roku 1900.

Jeho nejznámější knížka nebyla, pravda, míněna jako science fiction, přesto zůstane jednou z nejlepších utopií dvacátého století. Hiltonem popsaná ukrytá enkláva jistila obyvatelům věčný klid, harmonii i skalní úkryt - před naším nebezpečným světem. Pořád, i dnes je lákavou iluzí mnoha nešťastníků i normálních lidí vprostřed věčného neklidu, všech těch, co se potřebují zachytit někde… či něčemu uvěřit. Autor enklávu vysnil ï nevysnil (viz dál) už v časech tušené války, ale poselství zůstává. Ztracený obzor se stal i perfektním příkladem moderního mýtu, u něhož jednoznačně známe autora a... A tajemné Šangri-La?

Sice nikdy neexistovalo, aspoň pokud nechcete brát za realitu bájné tibetské království Šambala, ale inspirací má hned několik - a takřka donekonečna by teď šlo pokračovat v diskusích, která byla hlavní. Na skutečných mapách kraj naposled získal místo před osmi lety, když čínská vláda schválila vcelku pozoruhodný požadavek tibetského okresu v provincii Junnan… a okres se stal právě okresem Šangri-La. Jestli to vzápětí anebo dodnes i zvýšilo kýžený turistický ruch oblasti, netuším, rozhodně však nebyl okres Čung-tien jediným adeptem na pravzor Hiltonova ráje!

*

Málokterý autor měl talent jako James Hilton, jmenovec to (pouze) zakladatele známé sítě hotelů. Málokterý - s výjimkou Roberta Louise Stevensona - byl i schopen takové různorodosti při vytváření literárních děl. Hilton se v podstatě neopakoval a jeho schopnost vyprávět a vtáhnout nás okamžitě hluboko do děje zůstává fascinující. Jsem si jist, ano, že mi "z fleku" jmenujete deset stejně dobrých vypravěčů, ale neodhalím u žádného magii podobnou té, která mě nutí předčítat Ztracený obzor znovu a znovu. Jistě, je to možná knížka jen pro určitou skupinu lidí, ale… Ale spíš pro všechny. Působí jako uhranutí. Zaujme jak muže, tak ženy. Doutníky byly téměř dokouřeny a my počínali zakoušet rozčarování, jaké obyčejně skličuje bývalé spolužáky, když se znovu setkají jako muži a shledají, že mají méně společného, než si myslívali, začíná Hilton své vyprávění - a hle, máme před sebou ideální příklad věty, v níž je obsažen celý následující příběh (anebo z níž se naprosto logicky odvíjí až po fascinující a zdrcující pointu)…

Otázkou se ovšem může stát, proč vlastně Hilton nenapsal nic obdobného ani předtím, ani potom. Snad že nic takového nelze vytvořit víckrát než jedinkrát? Určitě.

A je taky pravdou, že slávu románu umocnilo až filmové zpracování od režiséra Franka Capry (1937). Kompletních 132 minut se však bohužel nedochovalo, verzi z roku 1952 Něco, proč se vyplatí žít jsem se pokoušel vypátrat marně a… A zatím poslední muzikálová parodie s Liv Ullmannovou a Michaelem Yorkem (1973) každého slušného diváka zklamala a mnohý ji dokonce mohl vnímat jako odpuzující: i navzdory i jinak vynikajícímu obsazení. Tento film je, nutno dodat, je ovšem už adaptací na druhou, totiž divadelního muzikálu (1956)…

*

Co je, řekl bych, podstatnější? Zdá se mi, že nesporný filozofický přesah Hiltonovy představy vybudovaný na střípcích filozofie Immanuela Kanta (1724-1804). Zatímco po staletí neumírající horští mniši žijí "sami v sobě" uvnitř kláštera s vizí, že jsou jediní představitelé lidstva, kteří v mozcích přenesou intelektuální potenciál (vždycky je ovšem i otázkou komu), mladý a impulzivní Mallinson se v Šangri-La zamiluje a touží (a taky z dalších důvodů) z lámaserie prchnout. Připomenu jen, že se za zdmi naprosto nežije asketicky, ale spíš "podle Budhy" a tedy "zlatou střední cestou".

Starší Mallisonův druh a hlavní hrdina románu (nedobrovolní zajatci se v klášteře ocitnou čtyři) Hugh Conway se má stát lámovým nástupcem a je pro to vnitřně ustrojen snad od narození, v reálu nicméně kolísá na pomyslném horském hřebeni mezi introvertním a extrovertním pojetí světa, aby se - až právě pod vlivem obou milenců - ve finále odhodlal pro společný útěk. Všichni tři opouštějí údolí, avšak navzdory Conwayovým zkušenostem dojde k tragédii, přičemž otázkou provždy zůstanou Hughovy skutečné či sumární důvody k návratu do "bolesti" světa. Ano, odhodlal se zradit Velkého lámu i kvůli Mallinsonovi, který by jinak s dívkou v horách zahynul, což mohlo být křesťanské, ale vedle toho uvnitř sebe odhaluje i jakousi (i kdyby jen pomyslnou) lidskost a mravnost – a právě tyhle normální (snad) vlastnosti už ve stínové izolaci kláštera zanikly.

V chladných, i když smírných útrobách skalního ideálu a pod sněhobílými štíty nejvyšších velehor zeměkoule ostatně vykvést ani nemohly a neuměly.

I navzdory touze - plynoucí ze stoického založení - se tudíž Hugh Conway zachová podle Kantem hlásaného "práva" všech smrtelníků a román můžeme interpretovat i tak, že nemáme zůstávat věčnými studenty a sami v sobě (i když si i užíváme a odpočíváme), a měli bychom v pravých okamžicích radši i aktivně (a snad i mravně) jednat… Conway jedná, nicméně v důsledku toho jej i potrefí ostré vnímání rozporu mezi oběma šancemi… a smutek.

Stejný pesimismus byl, zdá se, vlastní i autorovi. Lze ho však vnímat jako fatalistu? Nepochybně, domnívám se, a mnozí jeho hrdinové končí ostatně sebevraždou či smrtí způsobenou souhrou nešťastných náhod.

I tak zůstává patrné, nakolik o našich osudech nakonec nerozhodují jen pouhé detaily, nýbrž detaily totožné se "špičkami ledovců" tažených za námi už moři našich životů. Ty existují od narození a stvořený už díky setkání a vlastnostem rodičů. A genialita Ztraceného obzoru, který klade otázku, ale neodpovídá, je ovšem pak právě v tom, že se jednoznačně nepřiklání ani na stranu Mallinsonovu (Šangri-La jako vězení), ani na stranu Conwayovu (Šangri-La jako osvobození).

*

Kdyby Hilton v letech třicátých skutečně našel vlastní Šangri-La, bezpochyby by dnes - ve svých sto deseti letech - ještě žil, jak by mu to umožnili tamní přírodní podmínky. Mrtvý je ale už šestapadesát let… Narodil se v rodině středoškolského pedagoga a vystudoval Cambridge. Stal se mj. znalcem a milovníkem hudby, hlavně však začal psát do novin. Už tady vytrénoval smysl pro vypíchnutí senzace a vypracoval se k popisnému realismu, který však jeho pozdním dílům škodí. Uvnitř ovšem zůstal romantik. Od mládí cestoval a delší čas bydlel kupř. jen kousek od nás, ve Vídni. Po zfilmování svého nejslavnějšího románu se roku 1938 možná i k vlastní škodě uchytil jako hollywoodský scenárista a kupř. roku 1939 adaptoval vlastní román Nejsme sami (1937). Roku 1942 převzal Oscara za Wylerovu adaptaci románu Joyce Strutherové (1901-53) Paní Miniverová, jehož další verze je z roku 1960. Jde o protiválečný kasovní trhák vysoké úrovně a hrdinka čelící hrůzám stíhá ještě pěstovat výstavní růže. Následovaly další filmy - a Hilton si v Americe určitě vydělal, nicméně literárně upadal. Vraťme se ještě jednou na začátek.

Svůj vůbec první, značně pesimistický román o nešťastné pianistce Catherine Herself vydal už ve dvaceti letech. Následující Vášnivý rok (1923) o ne vždycky postřehnutelném vlivu otce na syna považuje Martin Hilský po právu za jeden z Hiltonových nejlepších psychologických, i když je skoro zapomenutý. U čtenářů však uspěl až mistrnou knihou o marném boji s všední každodenností And Now Good Bye (1931). Je to příběh zodpovědného a sympatického anglikánského faráře bijícího se den co den s pocity marnosti a vlastní zbytečnosti. Je ženatý a zamiluje se, marně se pokusí vše zaběhnuté změnit a... Chce odjet do Vídně, aby se mohl cele věnovat hudbě a žít s Elizabeth, ale ta zahyne při srážce vlaků, shrnuje další děj Martin Hilský. Freemantle nalezne mezi troskami vagónů její ohořelé tělo, když pomáhá raněným, a domů je přivezen jako hrdina a vzorný duchovní, který dokázal praktickým činem lásku k bližnímu. Na nádraží ho vítá celé městečko s paní Freemantlovou v čele, čímž se kruh ironie uzavírá. Farář, dodejme, spáchá sebevraždu.

Čtenářsky Hilton uspěl i optimističtější, zato ještě sentimentálnější novelou o učiteli, který se zamiluje do studentky: Good Bye, Mr. Chips (1934). Tu knihu - inspirovanou jen částečně i Hiltonovým otcem - autor po třech letech rovněž vlastnoručně zdramatizoval a navázal na ni pokračováním To you, Mr. Chips (1938). Následovaly dosud čtyři televizní a filmové verze, první z nichž se autor i dožil (1939). Druhá - muzikálová a uvedená u nás jako Sbohem,pane profesore! - se po právu pyšní životním výkonem naprosto tehdy střízlivého Petera O´Toola.

Výraznými Hiltonovými knihami zůstávají i Bouře na nebesích (1925, zfilmováno 1941 s Ingrid Bergmanovou (u nás uvedeno pod titulem Nebezpečná láska) a neschopným, zato však chorobně ctižádostivým hrdinou, regulérní detektivka Byla to vražda? (1931) známá v Anglii (známější je ovšem americký titul) jako Vražda ve škole (a přeložená do češtiny Eduardem Fikerem roku 1948, přičemž opravené vydání vyšlo až 1992), nepravděpodobně dobrodružný román z ruské revoluce vnímané očima anglického novináře Rytíř beze zbraně (1933, zfilmováno roku 1942 opět s Ingrid Bergmanovou), stručný a opět poněkud sentimentální válečný příběh The Story of dr. Wassell (1944) o přepravě tuctu raněných mezi Jávou a Austrálií a snad i rádobyšpionážní román Nic podivnějšího (1948). Před předčasnou smrtí na Long Beach (v Kalifornii) stačil ještě Hilton dokončit biografii vévody z Edinburgu (1956), ale… Vraťme se znovu do Himálají.

Nejen podle mého názoru byl částečnou předlohou hlavního hrdiny Ztraceného obzoru britský milionář, horolezec a autor cestopisů Martin Conway, baron z Allingtonu (1856-1937), se kterým se jednou sešel i Karel Čapek. Pokračování románu Návrat do Šangri-La uveřejnil roku 1987 Leslie Halliwell a odehrává se po padesáti letech, kdy do ztraceného údolí dorazí expedice a nachází Conwaye stále živého. Dalšími pokračováními jsou Messenger od Franka DeMarco a Shangri-La z pera Eleanor Cooneyové a Daniela Altieriho. Román měl ovšem pádné dopady i v realitě. Hitler vyslal během hledání árijské (anebo aspoň jí přidružené) rasy do Tibetu celkem sedm expedic, přičemž tu nejslavnější jenom rok po americké premiéře pověstného filmu… Skutečný vzor pro Šangri-La však leží asi úplně jinde, až u pramenů řeky Indus v údolí Hunza, což je na severu Pákistánu. Hilton tuto zelenou horskou kotlinu několik let před uveřejněním románu navštívil a zůstává skutečně izolována od světa a v její těsné blízkosti se dnes kvůli přilákání turistů skutečně a rovněž ujal název Šangri-La. Hilton se ovšem dále inspiroval i poutavými články botanika Josepha Rocka v National Geographic Magazinea...

A kdo všechno se inspiroval Hiltonem? Už to nespočítáme, ale taky Ludvíka Součka ovlivnil (spolu s jinými a daleko pokleslejšími zdroji) k mistrné povídce Desetioký…

Nechci však víc podkopávat prodejnost talentovaného autora a vnucovat vám i třeba seznamy všeho, v čem se román (a původní film) mohou ještě i v dnešních časech jevit jako kontroverzní, a tak už opravdu připomenu jediný prvek... Pokud opravdu velmi toužíte po manželce jiného muže, hlásá tibetský klášter, náleží ke slušným zvyklostem, že vám ji tento přenechá.