James F. Cooper

Osudy našeho moravského rodáka Davida Zeisbergra použil ve své knize Duch pohraničí například Zane Grey. Avšak mnoho skutečných údajů ze života tohoto moravského misionáře použil ve své tvorbě James Fenimore Cooper, který je i díky tomu pokládán za tvůrce objektivního a pravdivého amerického národního mýtu. Až budete v Chicagu nebo Texasu, zkuste se na ulici zeptat, co je to "moravská hudba". Nepochybuji, že při troše štěstí vám někdo zanotuje jednu z typických moravských lidovek. Zkusíte-li totéž v Pensylvánii nebo v Severní Karolíně, dotázaný vám nejspíš odpoví slovy "varhanní hudba". Kdybyste se ale Pensylvánských nebo Karoliňanů zeptali, odkud ta " varhanní hudba" pochází, ukázali by nejspíše na městečko Salem nebo Bethlehem. Marně byste vysvětlovali, že Morava je v České republice. Za vším stojí moravští bratři, potomci Jednoty bratrské (Unitas fratrum), kteří před náboženským pronásledováním v Čechách odešli roku 1722 nejdříve do Saska.

V Americe se ocitli v roce 1735 a usadili se ve státě Georgia. Kvůli nepokojům mezi osadníky se ale nakonec rozhodli odejít roku 1740 do Pensylvánie, aby v údolí řeky Lehigh vybudovali svůj první společný dům – Gemeinhaus. Zde je zastihla další skupina, která na sklonku roku 1740 dorazila z Evropy. Spolu s ní přišel také biskup David Nitschmann, který byl do biskupského úřadu uveden vnukem Jana Ámose Komenského, posledního biskupa Jednoty bratrské v Čechách. Hrabě Mikuláš Ludvík Zinzendorf, ochránce moravských bratří, navštívil tuto osadu v roce 1741 a dal jí jméno Bethlehem. Od té doby se stal Bethlehem střediskem misií moravských bratří mezi indiány.

Brzy poté vzniklo po celých USA mnoho dalších osad. Lititz, Nazareth, Gnadenhutten, Lichtenau, Schőnbrunn, Goshen, Salem a další. V Bethlehemu bratři založili i první ženskou internátní školu v USA. Později zde vyrostla i vysoká škola (Moravian College), muzeum a vzácný archiv. Na místním hřbitově nalezlo odpočinek mnoho z prvních misionářů, stejně jako řada indiánů, kteří přijali křesťanskou víru. A právě moravští bratři prosluli osobitou tradicí varhanní a moravské hudby. Jejich zásluhou se Amerika poprvé seznámila s díly českých a evropských skladatelů. Dodnes je v USA několik desítek církevních sborů, dodnes se zde pravidelně konají festivaly, které Američanům připomínají působení nepočetné skupiny nadšenců, jejichž kořeny sahají na Moravu.

"Dej mi své chudé, odvržené masy…" Těmito slovy začíná báseň Emmy Lazarusové, kterou Socha svobody vítá nové přistěhovalce do Spojených států. Ač to zní neuvěřitelně, právě v tomto základním krédu Ameriky najdeme další stopy působení moravských bratří. Otcové americké revoluce totiž dali rodícím se Spojeným státům do vínku vše, co v myšlenkovém ovzduší své doby vnímali jako pokrokové. Vedle filosofického odkazu velikánů Berkeleyho a Locka na ně silně zapůsobil i zakladatel metodismu John Wesley. On sám však přiznal, že pravou podstatu víry pochopil teprve po setkání s moravskými bratry, kteří mu nastínili myšlenku spasení a přijetí do lůna církve všech ztracených a vyvržených. A právě to se stalo základem pojetí amerického národa, jehož identita neměla být odvozována od jedné etnické skupiny, jednoho světového názoru či politického přesvědčení, ale zahrnovala lidi bez rozdílu původu, kteří byli ochotni uznat svobodu a rovnost pro všechny. V jistém smyslu byli moravští bratři pokrokovější než zakladatelé americké demokracie, neboť právo na svobodu a rovnost přisuzovali i indiánům.

Počátkem 19. století vzniká nový literární žánr – western. Ruku na srdce, kdo z nás by ony romány plné kovbojů a indiánů nehltal. V jistých dobách jsme byli rádi, že jsme se dostali alespoň k nějakému dílu autorů Branda, Travena, Olsena, Greye, Coopera, Clarka, Cathera, Curwooda, Aimarda a jiných. V roce 1934 vydalo pražské nakladatelství Novina jeden z prvních románů Zane Greye (1872 – 1939) Duch pohraničí. Rodák ze státu Ohio vydal tento román již v roce 1906 pod titulem Spirit of the Border. U nás tehdy vyšel s působivou kresbou Zdeňka Buriana na obálce knihy, a s podtitulem "román z doby prvních osadníků v údolí řek Ohio". Zane Grey psal poutavě, avšak jeho idealizované líčení drsného Divokého západu bylo spíše věcí jeho autorské licence.

V uvedeném románu jsou hlavními hrdiny dva muži – David Zeisberger a John Heckewelder, v historické literatuře známí jako Moravian Brother – Moravští bratři. Tito dva muži existovali a reálie použité autorem ve zmíněném díle odpovídají historickým skutečnostem. Zane Grey sice vystudoval na Pensylvánské univerzitě zubní lékařství, ale je docela pravděpodobné, že podrobně prostudoval knihy, které napsali Georg Heinrich Loskiel a John Heckewelder. V nich je mimo jiné popsána činnost misionáře Davida Zeisbergera. Zane Grey nebyl jediný, kdo tyto práce "o kmenech, které kdysi obývaly území Spojených států" prostudoval. Jeho mladší současník James Fenimore Cooper (1789 – 1851) začal v roce 1823 s vydáváním světově proslulé pentalogie Leatherstocking Tales (Příběhy Kožené punčochy) z nichž je nejznámější její dějově druhá část vydaná v roce 1826 s názvem The Last of the Mohicans. Ano, známe ji všichni. Kdo by nečetl knihu Poslední Mohykán. Ty zbylé čtyři knihy nesou rovněž známé názvy – Stopař, Lovec jelenů, Průkopníci a Prérie. Poslední Mohykán patří mezi Stopaře a Lovce jelenů.

J. F. Cooper byl svědomitým spisovatelem a dokonale sladil romantiku dobrodružství s historickou realitou. Navíc vykreslil i realisticky americkou krajinu a objektivně popsal problematiku indiánských kmenů. Proto je právem pokládán za tvůrce národního hrdinského mýtu, kterým významně přispěl k vytváření identity amerického národa. A protože i jemu byla vodítkem pravdivá líčení o činnosti Moravských bratří, dá se říci, že náš rodák a krajan, David Zeisberger ze Suchdola nad Odrou, patří k těm, kdož se na konstituování amerického národa podílel značnou, leč málo známou měrou. Dnes všeobecně uznávané anglicky a německy psané historické práce G. H. Loskiela a J. Heckerweldera vznikly totiž na základě velice obsáhlých poznámek Davida Zeisbergera. Jen v jednom se geniální autor Cooper mýlil. Spojovací postavou jeho pentalogie je svérázný a spravedlivý zálesák Natty Bumpp. Některé životopisné prvky Davida Zeisbergera, jak píše v jedné své práci Markéta Křížová z UK, vtělil autor do postavy mírumilovného zpěváka žalmů Davida Gamuta. Leč historickou pravdou je, že "rodák z moravského Suchdola se svými dovednostmi a povahou blížil spíše zkušenému zálesáku Natty Bumppovi". Kdo byl vlastně David Zeisberger?

David Zeisberger

David Zeisberger se narodil 11. dubna 1721 v Suchdolu nad Odrou (tehdy Zauchenthal). Rod Zeisbergrů hospodařil v několika generacích na statku č. 115 a uctíval od pradávna protestantskou víru. Okolnosti jeho narození nebyly náboženskému přesvědčení jeho rodičů Davida a Rosiny příliš nakloněny. Doba pobělohorská je dobou dobrovolné i nedobrovolné emigrace stoupenců Jednoty bratrské. Výzvy Jana Ámose Komenského jsou sice posilou účastníkům tajných shromáždění, ale perzekuce stoupenců jiného vyznání než katolického je příliš silná. Proto lidé protestantské víry odcházejí z Čech a Moravy do nuceného exilu. 17. června 1722 zaťal tesař Kristián David pocházející ze Ženklavy u Nového Jičína sekeru do stromu na místě nedaleko lužické Žitavy. Díky místnímu zbožnému hraběti Mikuláši Ludvíku Zinzendorfovi vyrostla na jeho statcích nová obce nazvaná Ochranov (Herrnhut – hütten = pásti, chrániti, tedy ochrana Páně). A právě zde vznikla samostatná evangelická církev Moravských bratří. Návaznost na učení Komenského zde byla ovšem jednoznačná – poslední biskup Jednoty bratrské, Komenského vnuk Daniel Arnošt Jablonský vysvětil v roce 1735 prvního ochranovského biskupa Davida Nitschmanna a v roce 1737 i hraběte Mikuláše Ludvíka Zinzendorfa. Rodiče Davida Zeisbergra, k němuž přibyla i sestra Anna, prodali veškerý svůj majetek a v roce 1726 emigrovali a usadili se právě v Ochranově. Ochranov se stal zároveň místem, odkud vyjížděli členové této nové církve Unitas Fratrum (nebo také Mährische Brüdergemeinde či Moravian Church) šířit Kristovo učení do celého světa.

V roce 1732 vyzval právě hrabě Zinzendorf Moravské bratry, aby odešli konat dobro mezi pohany. V několika desetiletích odešlo z Ochranova více než 200 misionářů do mnoha zemí čtyř kontinentů. Po deseti letech, v roce 1736, odjeli Davidovi rodiče s velkou misijní skupinou do americké provincie Georgia. Jeho sestra Anna se provdala za Andrease Jäschka, který do Ochranova přišel rovněž ze Suchdola. Oba se stali misionáři v Indii. V Ochranově se narodil Davidův bratr Georg, který v roce 1742 zemřel na misijní puti v Surinamu. Davida svěřili rodiče do péče hraběte Zinzendorfa, především proto, aby si dokončil vzdělání.

Hrabě Zinzendorf si mladého Davida oblíbil a rok poté ho vzal do Holandska, kde pomáhal budovat bratrskou obec Herrendyk. Bylo to nedaleko Utrechtu. David se zde vzdělával, naučil se i holandsky, pracoval v obchodě. Brzy však přišlo nespravedlivé nařčení z krádeže a David je poměry v obci Hererndyk tak znechucen, že se rozhoduje odejít za rodiči do Ameriky. Připojil se k malé misijní výpravě, která měla namířeno do Jižní Karoliny. Davidova touha sloužit Bohu ve vzdálené zemi byla velice silná. Netušil, že Moravští bratři nemají v Americe na růžích ustláno. Jejich zbožnost a z toho plynoucí pokora a odmítání násilí byly něco, co se do té doby nehodilo. Soupeřící Angličané a Francouzi nemohli v boji proti kolonistům potřebovat misionáře, kteří měli tendenci učit indiány způsobům evropského zemědělství a hlavně životu podle biblického Desatera.

A tak sice David Zeisberger získává například v roce 1743 adopcí indiánské jméno Ganousserarcheri a je přijat do želvího klanu irokézského kmene Onondagů, ale čekají ho dobrodružství, která netuší. Moravští bratři založili v roce 1740 v deltě řeky Lehigh, 12 mil od přítoku řeky Delaware, osady Bethlehem a Nazareth a vytvořili sídla misie v kolonii New York, kde žili Mohykáni. Mezitím přijel do Pensylvánie hrabě Zinzendorf, který mimo jiné navrhl jméno osady Bethlehem a po ročním pobytu se vracel do Evropy. Chtěl Davida vzít s sebou, ale ten odmítl. Začal studovat v Bethlehemu domorodé jazyky, aby mohl lépe pracovat mezi indiány. Ve škole patřil mezi premianty a jeho znalost jazyka Delawarů byla tak dokonalá, že byl jmenován oficiálním tlumočníkem u civilních úřadů. Jenže to zdaleka netušil, jak obtížné budou všechny jeho misie.

V roce 1745 se David Zeisberger vypravil mezi indiány do Mohawského údolí, dostal se také neprozkoumanou cestou do Onondagy, kde postavil misionářské středisko. V té době dokonale zvládl mohanský jazyk a řadu dalších indiánských nářečí. Zpracoval anglicko-mohawský slovník a pomáhal indiánům v jednání s úřady. V roce 1763 se David věnuje misionářské práci mezi Delwary v Pensylvánii v Ohiu. Dokonalým jeho činem bylo to, že v té době obrátil na moravskou víru nejpřednějšího indiánského proroka Papunhanka. Na jeho kázání přicházely zástupu indiánů z blízka i ze vzdálenějších míst. V roce 1768 zakládají David a jeho druzi misionářskou stanici Friedenstadt na břehu řeky Beaver River. A zde David Zeisberger opět triumfuje. Nejznámějšího delwarského řečníka a také válečníka Glikhikana přesvědčil, aby se dal pokřtít a přijal biblické jméno Isaac. Delwarský kmen Munsíjů prohlásil Davida synem kmene, který se celý obrátil na křesťanství. Poté vznikaly a další osady a misijní sídla. Zdálo se, že vše je na dobré cestě. Ale koloniální úřady odmítaly brát indiány za partnery a v tom byl rozpor doby.

V roce 1781 se Zeisberger oženil s tehdy 35letou Susannou Lercon, dcerou německých přistěhovalců, kteří teprve v Pensylvánii vstoupili do moravské církve. Úloha misionářských manželek v péči o ženskou část indiánské obce byla v moravských misiích nezastupitelná a skutečnost, že Zeisberger dokázal tlaku svých nadřízených odolávat až do svých 60 let, dokazuje jeho výjimečné postavení mezi misionáři. V roce 1782 přepadli kolonisté obyvatele osady Gnadenhutten a všechny je pozabíjeli. Dalších téměř dvacet let Zeisberger zoufale bloudil z místa na místo v čele stále se zmenšujícího houfu křesťanských Indiánů. Nejprve zamířil do Michiganu a na řece Clinton založili nový Gnadenhütten. Nový kmen Odžibvejů ale nejevil z přítomnosti Delawarů velké potěšení. Proto po čtyřech letech našli dočasné útočiště nedaleko Pittsburghu a poté na břehu Érijského jezera, kde v roce 1787 vybudovali Nový Salem. V Schönbrunnu se kdysi radoval ze solidních budov, které měly přetrvat i vnuky svých stavitelů. Na jaře 1789 uvažoval, zda vůbec osít pole, "neboť nemáme žádnou jistotu klidu a míru a zvenčí přicházejí zprávy o indiánské válce". Nakonec se uchýlil do britských držav v Kanadě a v roce 1793 založil na řece Thames osadu Fairfield (Krásné pole).

Po třech letech přišla z Bethlehemu výzva k návratu do Ohia. Starý učitel nedokázal skrýt své obavy, nakonec ale rezignoval a na podzim roku 1798 vyměřil sedm mil od trosek Gnadenhüttenu třináctou osadu ve svém životě, nazvanou biblickým jménem Goshem. Doprovázelo jej 50 z přibližně 200 obyvatel Fairfieldu, zbylí se rozhodli zůstat v Kanadě. Obavy zkušeného misionáře se potvrdily. Goshem neprosperoval. Přetrvávající napětí rozdmýchávané přílivem bílých osadníků, kteří pokládali západní území za dobytá a domorodce za poražené, i aktivitou obchodníků s alkoholem, poznamenalo poslední léta Zeisbergerova života.

Když 17. listopadu 1808 ve věku 87 let umírá, truchlilo u jeho lůžka pouhých 24 Indiánů. Ti jediní zbyli ze zástupů minulých let. Nedožil se už naštěstí vyplenění a vypálení kanadského Fairfieldu v roce 1814 americkými vojsky generála Wiliama Henryho Harrisona. Goshem přežíval do roku 1824, poté byly okolní pozemky odprodány americké vládě a misijní úsilí obnovené jednoty v Severní Americe v podstatě skončilo. V témže roce zemřela "sestra Susanna", která se po smrti svého muže vrátila do Bethlehemu. David Zeisberger žil mezi Indiány 72 let a říkalo se o něm, že si osvojil nejen jejich řeč, ale též jejich málomluvnost a jejich zvyky v myšlení a při činu. Během své celoživotní misionářské dráhy publikoval řadu jazykových prací a zpráv o misijní činnosti mezi Delawary (Leni Lenapy), v roce 1910 vyšla jeho Historie severoamerických Indiánů. Američtí domorodci neměli věrnějšího přítele nad tohoto našeho rodáka a nikdy mu nekladli za vinu jejich neustálé potíže a pronásledování ze strany bílých kolonistů. Zemřel uprostřed svých indiánských bratří, za zpěvu delawarských hymnů pro mrtvé, které pro ně sám napsal. Pochován je v Goshenu.