Které národy mají takovou historii, že by se dnes téměř celý svět zajímal o to, co se u nich dělo před šesti stoletími?

Dne 6. července jsme si připomněli 600. výročí upálení Jana Husa. Jeho odkaz je však natolik významný, že je třeba se mu věnovat i po tomto datu. Tvrdil například, že víra je stvrzována skutky, přičemž odmítl všechny „reálněpolitické“ cesty, které se vzdálily od toho, k čemu se hlásily. S tím pak souvisejí otázky: má se teologie zastavit před branami politiky? Nebo byl ve své zatvrzelosti příliš naivní?

Zajímá nás Jan Hus jako teolog? Odborníky jistě. Třeba spor o transsubstanciaci, zda hostie zůstává oplatkou, nebo zuby věřícího koušou Kristovo tělo. Zajímavé starosti měl středověký člověk. To bude asi tak všechno.

Bývalý americký velvyslanec Jack Matlock nedávno v Praze prohlásil, že dějiny se neopakují, ale rýmují. Vůbec tím nepotěšil ty, kdo si přejí mít svět provždy neměnný. Řekl to dobře, protože v zemi Husově, který i Svatá písma četl jako živá slova otevřená budoucnosti. Proto je Husova teologická praxe mnohem zajímavější než tehdejší teologické teorie.

Hus tvrdil, že víra je stvrzována skutky. A najednou jsme u problému, zda nehodní kněží platně slouží, a nejen to – zda dokonce nemají být zbaveni majetku. Jak bylo řečeno, dějiny se neopakují, ale rýmují. Člověka hned napadne lecjaký nehodný politik s podivně získaným majetkem. Ta Husova úvaha vůbec není špatná, protože je obecně platná a stále aktuální. Těch 600 let tak nějak není znát.

S kritikou svatokupčení, dnes bychom řekli trafik pro prominenty, to Hus také trefil dobře. Natolik, že se to rýmuje i dnes. A otázka, má-li církev vlastnit majetky, nebo je mít pouze v užívání, to už je jako aktualita z denních zpráv. Tady se Hus pouští na tenký led, kdy hledá svou třetí cestu. Je paličatý, a jak mu autority vyčítají, zatvrzele bazíruje na svém rozumu a svědomí. Nechce církev chamtivou ani beznadějně chudou. Chce ji duchovní, důstojně majetek spravující a využívající, aniž by jiné o majetky připravovala.

Politika

To už jsme s Husem zabředli do politiky. Byl opravdu hlava tvrdá, ale otevřená. Myslel si snad, že jde jen o teologii? Nebo si dal podobnou otázku jako nedávno jeden soudce v oblasti trestního práva, jestli se má teologie zastavit před branami politiky? Nebo byl ve své zatvrzelosti příliš naivní? Myslím, že nikoli. Dobře věděl, že čím větší špatnost, tím větší sílu má pravdivá kritika. A tím větší jsou důsledky.

Ta kritika byla navíc fundovaná, protože Husa nebylo na čem nachytat. To je zřejmé z kostnického procesu. Na co ho nakonec koncil dostal? Bylo by to k zasmání, kdyby nešlo o tragédii. Hus se odvolal ke Kristu coby zakládající instanci církve. Ta ale svá procesní pravidla upravila tak, že něco takového znemožnila. Současným jazykem by šlo říci, že se firma „udělala pro sebe“ a zakladatel utřel. Tak se Hus dostal do slepé uličky.

Jaké bylo tehdy mocenské rozložení? Papežská instance, koncil, světští vládcové. Silokřivky různě skrytě promotané. Do toho se dostal Hus tak nějak mimoběžně, protože zjevně neprojevoval chuť účastnit se mocenského boje. Nepřiklonil se tedy ani k jedné straně a zase se snažil najít balanc při hledání třetí cesty. Odvolal se k zakládajícím hodnotám křesťanského společenství. Tím se stal jako rozvraceč starých nepořádků v reálné politice prakticky nevyužitelný. Jinými slovy, jak zaznělo u nás nedávno v souvislosti s justiční mafií, Hus neprojevil dostatek pochopení pro stabilitu vlády.

Hus odmítl všechny „reálněpolitické“ cesty, které se vzdálily od toho, k čemu se hlásily. Husova drzost, smělost a heretičnost spočívaly v trvání na pravdě, tedy pravdivém vztahu k zakládajícím hodnotám, což u něho jako filozofického realisty nemohlo znamenat nic jiného než soulad mezi deklarovanými principy a životem. Dalo by se mluvit, kdyby to nebylo tak zprofanované, o životu v pravdě.

S čím se to rýmuje? Nedávno si Evropská unie chtěla dát do ústavy odkaz, že je založena na křesťanských, respektive židovsko-křesťanských, základech. Ale co kdyby se místo planého chození kolem šlo přímo k meritu věci? Co kdyby evropská ústava neměla 400 stran, ale jen deset řádků Desatera? Nebylo by to navázání na mistra Jana užitečným příspěvkem malého státu velkému společenství?

Ekonomický aspekt

Málo komentovaným Husovým postojem je odmítání úroků. Pěkná je jeho argumentace. Úrok je zisk, který stoupá v čase. Avšak Bůh je pánem času – a tak si lichvář ten čas nemůže přivlastnit, aby mu vydělával peníze. S čím to rezonuje? S tím, že stále větší počet lidí si uvědomuje, že dnešní stále horší finanční krize je způsobena právě oním šíleným systémem úroků a dalších bankovních derivátů.

Jaký byl další Husův hřích? Kritika odpustků, tedy vlastně financování církve? To ale souzní s odjakživa podezřelým financováním politických stran. Je to sice úvaha zdánlivě přízemní, v souvislosti s tak duchovně podávanou osobou téměř urážlivě materialistická, nicméně, jak řekl jeden zkušený příslušník CIA, sledujte stopu peněz, vše ostatní je ideologie.

Husovi protivníci si zřejmě byli dobře vědomi, že velmi sílilo vůči církvi kritické zázemí. Písma svatá byla přeložena do češtiny a jejich atraktivnost byla taková, že se zřetelně zvyšovala gramotnost lidu. Z hlediska udržení tehdejších mocenských nepořádků to bylo na pováženou. Nebylo divu, že se mnozí Husa lekli a papež vyhlásil interdikt. A na něho a všechny, kdo se s ním stýkali, dopadly tvrdé sankce. A již v roce 1410 tehdejší světový četník začal uvažovat o křížové výpravě proti centru zatvrzelých českých heretiků.

A zase netřeba hledat, s čím se to převelice rýmuje. I v dnešní době se zvyšuje gramotnost, zejména ta ekonomická. Demokratické státy bohatého severozápadu by se měly také chovat podle svých zakládajících hodnot. Snaží se však vykrást mozky z chudého druhého a třetího světa. Tyto mozky se ale v průběhu studia dozvídají o fungování světové ekonomiky, o roli dolaru, kam putují zisky a komu rostou dluhy a kam se svážejí odpadky, mnohdy životu nebezpečné.

V těch ožebračovaných státech pak sílí kritika a mnohdy nabývá násilných forem. Proto světový četník některé z nich už ztrestal, na další se křížové výpravy chystají – za našeho tichého přihlížení, nebo dokonce spolupráce. Než nám dojde, že právě odtamtud se zdvihají ony hrozivé migrační vlny.

Kamikadze pravdy

Hus nebyl „kamikadze pravdy“, spravedlivý, po němž by sedm let tráva nerostla. Nepochybně si byl vědom staré talmudické moudrosti, že kde je snaha nastolit úplnou pravdu, trpí mír, a kde je snaha nastolit úplný mír, trpí pravda. Proto nepřekvapí, že Hus obhajoval „kaceřované“ knihy, protože mají schopnost rozněcovat duchovnost, inspirovat k hledání a vyjasňování pravdy. Mají velkou cenu, říkal Hus, protože díky nim se může čtenář vyvarovat mnohých omylů a chyb.

Argumentoval vývojem učení církve, která opustila leccos z toho, co dříve učila. Z tohoto hlediska je jeho zaujetí pravdou vášnivé, ale poučené. Hlásal hledat pravdu, nalezenou pak neskrývat, ale slyšet, učit se jí porozumět, milovat ji, pravit pravdu, držet pravdu a neměnit ji, bránit ji až do smrti. S čím se to rýmuje?

Teď budu mluvit o tom, s čím se to nerýmuje. Budu mluvit o jednom skandálním výroku jisté veřejně činné osoby. Budu s Husem zastávat právo oné osoby ten výrok vyslovit a současně využiji práva jej kritizovat, abychom se poučili. Předtím, než budu kritizovat, je dobré říci, že onen výrok zazněl z úst Jiřiny Šiklové, intelektuálky, která za minulého režimu vykonala mnoho znamenitých skutků. Pak však jednoho dne řekla: „Radši se budu mýlit s Američany než mít pravdu s Putinem.“

Nejde však ani o Američany, ani o Putina. To je věcí osobní politické preference každého. Celá ta hrůza spočívá v tom, že jde o programové vyhlášení rezignace na pravdu a oddanosti modle. O tom, že jde o parafrázi šíleného výroku z dob procesů v padesátých letech (radši se budu mýlit se stranou než mít pravdu proti straně), je snad zbytečno mluvit. Jak je vidět, jeden Hus by to tu dnes do pořádku nedal.

Šachy versus baseball

Domnívám se, že existenciální zaujatost pravdou nedovolila Husovi přiklonit se k nějaké z tehdejších mocenských (dnes bychom řekli reálněpolitických) variant a z nezbytnosti ho vedla k hledání vlastní, třetí cesty. A to přesto, že v úsilí o nápravu stavu věcí byl Husovi nejblíže koncil. Ten byl ale limitován svým pohledem na svět, který ovšem Hus cíleně prolamoval. A jak je snad v dějinách pravidlem, nejprudší nenávist není mezi totálně si odporujícími, ale potenciálními spojenci.

Střet Husa s koncilem souzní s příkladem z naší současnosti. Stojí proti sobě dvě velmoci a styl jejich konání je velmi podoben charakteru jejich národních sportů. Jedna z nich je velmocí šachovou, druhá baseballovou. Jedni jsou přemýšliví, ale mají šanci vyhrát, pouze pokud si udrží ty druhé od těla na vzdálenost větší, než je délka baseballové pálky. Ti druzí jsou zase velmi agilní.

Něco podobného se stalo Husovi, vášnivému šachistovi. Jeho soupeř totiž nejprve změnil pravidla hry, pak Husa pro jistotu zavřel, poté rozmetal šachovnici a na závěr ho spoutaného upálil. Někdo bude oponovat, že koncil dal Husovi dostatek času i možností uniknout fatálnímu osudu. Jenže to by musel Hus připustit, že se šachy hrají baseballovými pálkami.

Mohl by si povídat, co by chtěl, ale musel by uznat svrchovanost koncilu tím, že by odvolal to, co nikdy neřekl. Dalo by se říci, že je to situace jako z Haškovy povídky, kdyby nešlo o život. Zde je zřejmý střet nominalismu, pojímajícího slova jako „flatus vocis“, proud vzduchu, a realismu, který cítí stejně jako moudrá židovská kniha Zohar, že „slova nepadají do prázdna“. To je velmi důležité si pamatovat.

Stále horký popel

Nemám příliš rád výročí. Jsou jako protržená hráz mnohému mluvení, a většinou planému, plytkému a povrchnímu. Ozřejmilo se to, kdy mnozí u 600. výročí Husova upálení mlátili prázdnou slámu. Vzpomeneme si na slova Karla Čapka: „Snadno hlásáme: jsme národ Husův. Ale jsi ty, člověče, ty sám a osobně, člověk Husův? Víš o něm vůbec něco a zavazuje Tě jeho věrnost poznané pravdě?“

Nedovolme proto, aby Husa někdo z politiků stoprocentně vyložil a vysvětlil, a tak umrtvil a následně ještě odcizil. Usilujme o Husa nedovysvětleného, chvílemi zvláštního, až podivného, z lidského pohledu možná i chvílemi těžko snesitelného, rozhodně však obtížně následovatelného.

Nedovolme, aby nám Husa sebrala komerce a propaganda – to ho raději sami zpochybněme, aby zůstal inspirující, oslovující, zneklidňující, až provokující. Protože právě v tomto napětí je Hus zřejmě nejprospěšnější. Jeho popel je stále horký, a kdo by s ním chtěl manipulovat, spálí se.

Cena člověka je dána jeho bližními, sláva Hospodinova jeho věrnými. Setkání s duchovním, bez ohledu na náboženství a dobu, může skončit v zásadě dvojím způsobem. Buď člověku vysvětlí, že je zatvrzelý heretik a beznadějný hříšník, a ještě mu prodá odpustky i na přestupný rok, nebo to dopadne podobně, jak se praví v krásném starém židovském příběhu o Šimeonovi ben Šetach. Ten jednou šel na trh a koupil od Araba osla. Když šel domů, všiml si, že osel má kolem krku provázek a na provázku pouzdro a v něm drahý kámen. Vrátil se na trh a dal jej zpátky Arabovi s tím, že koupil osla, ne drahokam. Arab na to pravil: Požehnán budiž Bůh Šimeona ben Šetach. Tím chci uzavřít: Požehnán budiž Bůh mistra Jana Husa.

LN, 25.7.2015