29.3.2024 | Svátek má Taťána


OSOBNOST: Stoletý filmař Karel Zeman

3.11.2010

Když řeknete dětství, vybaví se mi především nekonečné dny a týdny strávené v izolaci na lůžku, hořká pachuť léků a studící teploměr v podpaží. Karel Zeman v rozhovoru s Elmarem Klosem

Lidé, kteří u něj pracovali, vtipkovali, že by se jim měl započítat do důchodového věku dvojnásobek odpracovaného času. Režisér Josef Pinkava

Ve středu 3. listopadu by se režisér a výtvarník Karel Zeman dožil stovky. V dnešních časech počítačové magie a stále levnějších filmových triků se statut jeho šesti hraných filmů stále víc sune k ryzí kuriozitě, ale zůstávají fascinujícími. 5. srpna 1955 měl premiéru ten první, Cesta do pravěku.

Scénář J. A. Novotného a režiséra nazývaný původně Cesta do minulosti naší Země se inspiroval hned několika zdroji, ačkoli v titulcích neuvedenými, především ale zapadlým románem profesora učitelského ústavu v Brně Arnošta Cahy (1891-1935) V pravěkém světě (1927, znovu 2008) ilustrovaným Miroslavem Fridrichem. Cestu do pravěku v této knize podnikají ovšem jen dva kluci a zrovna tak Zeman hovořil během příprav o dvou mladých hrdinech. V Cahově románu hochy navíc doprovází otec, který je vědcem. Příběh tu začíná úplně konkrétním sestupem do Macochy, po čemž následuje pouť rozsáhlou podzemní dutinou a geologickými érami, ale ne proti proudu času (jako ve filmu). V knize se končí mezi lovci mamutů.

Není vyloučeno, že bezprostřední inspirací se stal Cahovi i třídílný Burroughsův román Země, na kterou zapomněl čas (časopisecky 1918, knižně 1924) vydaný česky roku 1926 pod názvem Caprona, země divů (a zfilmovaný teprve v letech 1975-77). Caprona, připomínám, byla světem, kde se obyvatelstvo i živočišstvo sunulo s každým vývojovým stadiem k severu.

Pokud se ale týká inspirací Karla Zemana, tou druhou a méně známou byl asi kreslený seriál Františka Běhounka a výtvarníka Václava Junka (jednoho z tvůrců Rychlých šípů) Výprava Toma Bartona uveřejňovaný na pokračování v časopise Vpřed (1946-48). Ano, také zde se hrdinovéCesta do pravěku dostávají po hladině podzemní vody podobající se řece do pravěku, i když ne časem. Ale vraťme se raději k filmu.

Spolupracoval tu i známý paleontolog Josef Augusta (1903-1968), nikoli ale Zdeněk Burian. Vypravěč příběhu Petr, nemladší z hochů Jiří (ten figuruje už v románu) a další dva, méně ve filmu prokreslení kluci Antonín a Jan (vůdce výpravy) putují po Řece času ze čtvrtohor až kamsi k pobřeží silurského moře, které ale v reálu filmařů vznikalo na Rujaně. Natáčelo se dále na slovenské řece Váh a na dvou přehradách (u Zlína a u Souše u Tanvaldu) i na zamrzlém rybníku Strmilov u Jindřichova Hradce. Triky tvořené v podstatě na koleně působí dodnes, a na mě osobně pak nejvíc onen zlověstný útok běhavého praptáka phororhaca.. Slušným a místy geniálním způsobem ale Zeman předvádí na třicet druhů předvěkých zvířat, hlavně třetihorních, přičemž zcela záměrně potlačuje individualizaci a prezentuje bestie čistě jako anonymní zástupce druhu. O překvapivém zacházení s časem v Cestě do pravěku a permanentní přítomnosti anachronismu píše poutavě Zdeněk Smejkal v Zemanově monografii z roku 1986…

A co dodat k celkově "pozorovací" koncepci? Asi jen to, že v nejmenším neuráží, i když je skutečně pravdou, že ve scénáři nebylo jaksi vůbec objasněno, proč se většina z pozorovaných oblud utkává a pohybuje až na druhé straně řeky.

2.

Tři roky po Cestě do pravěku adaptoval Zeman svou první verneovku, i když nezapomínejme, že už taky pravěkou plavbu kluci plánovali jako "vernovskou".

Vynález zkázy (1958) není dnes už tak ohromujícím, jako když měl premiéru, ale mistrným je pořád. I když značně naivistickým. Jde o ztvárnění knihy Tváří v tvář praporu vlasti (1896) a na scénáři se vedle Jiřího Brdečky podílel i básník František Hrubín (taky od jeho narození letos uplynulo sto let).

"Mélies tedy nezemřel, je Čechoslovák a jmenuje se Karel Zeman," psali tenkrát v Belgii po vítězství filmu na Expu a efekt obřích děl (na lodi i na ostrově Převrácený Šálek) jen těžko vymizí z paměti. Zeman fakticky zfilmoval původní knižní ocelorytiny, a tedy práce minimálně tří ze řady Vernových ilustrátorů: Rioua, Benneta a Férata. Umocňující je i Liškova hudba a... V žádném případě bych nevyměnil jeden Vynález zkázy za osmdesát Cest kolem světa za osmdesát dní, konstatoval tenkrát uchvácený Georges Sadoul (1904-1967), nicméně taky je faktem, že měl Zeman na film čtyři roky.

Vynález zkázy

3.

Třetím a dle mnohých nejlepším z šestice jeho kombinovaných hraných filmů se stal Baron Prášil (1961) natočený na scénář básníka JosefaBaron Prášil Kainara. Rytiny z verneovek tu byly nahrazeny ještě skvělejšími rytinami Gustava Doré (1832-1883), film vyniká malířským využitím barev (Bagdád tonoucí v magické modři je pronikavě prozařován žlutými věžemi sultánova paláce ozářenými stejně žlutým měsícem) a jako skladatel se po zásluze vrací Zdeněk Liška. Brdečka byl autorem komentáře a Zeman prvně získal známé tváře tehdejšího filmového světa, i když si uvědomme, že ty tváře tenkrát nebyly ještě tak známé… Titulní roli výtečně pojal Miloš Kopecký, princeznou Biancou se stala jednadvacetiletá Jana Brejchová, v druhé hlavní roli se objevuje šestadvacetiletý Rudolf Jelínek, Cyranem na Měsíci je Karel Höger, kapitánem Werich (plachý Zeman se ho zpočátku bál), sultánem Rudolf Hrušínský, velitelem pevnosti Eduard Kohout, admirálem Bohuš Záhorský, jedním z důstojníků Karel Effa, trosečníkem Josef Hlinomaz a… A Michela Radana alias hrdinu verneovky Se Země na Měsíc (1865-1870) si zahrál Otto Šimánek. Po boku mu vystupují i kapitán Nicholl a předseda dělového klubu Barbicane, z Měsíce však se rychle přeneseme na zem a zvlášť útroby velryby či let na dělové kouli zůstávají nezapomenutelnými. Film snově končí opět na Luně, kam se hrdinové nechají vymrštit výbuchem.

4.

Následující Bláznova kronika (1964) jako by se pro změnu inspirovala Třemi mušketýry (taky plnými rytin), tentokrát jde ale o vzdálenější inspiraci aBláznova kronika vlastně leda dobově šermířskou (děj se odehrává roku 1625). Původní titul nicméně zněl Dva mušketýři a scénář se Zemanem vysnil Pavel Juráček (1935-1989). Nemohl tušit, že svého režiséra přežije o pouhých pětačtyřicet dní.

Autorem komentáře (předneseného Františkem Smolíkem) se stal Radovan Krátký (1921-1973), písní Ludvík Kundera (1920-2010) a zpívali Olga Schoberová (v roli předkloněné pradleny) a Rudolf Pellar. Dále hráli Petr Kostka, Emília Vašáryová, Valentina Thielová, Eduard Kohout, Vladimír Menšík, Jiří Holý, František Kovářík, Karel Effa, Milan Neděla či Jan Libíček. Příběh začíná verbováním během války habsburského císaře Ferdinanda II. proti dánskému králi Kristiánu IV. a líčí dobrodružství vesnického zemědělce Petra (Kostka), verbíře Matěje (Matyáše z Babic, kterého hrál Miloslav Holub) a dívky Lenky (Emília Vašáryová). Názor, že jde o nejslabší z šestice Zemanových kombinovaných filmů a že se v druhé části příběh poněkud ztrácí, sdílím, i tak však jde o báječný počin. Nevím proč, ale symbolem tohoto Juráčkova díla už mi zůstanou dveře otevírající se do nikam a bytost visící nad propastí na klice. A vzpomínám, jak jsem film poprvé sledoval a snad se vám to bude zdát divné, ale dávali Bláznovu kroniku už deset nebo ještě méně roků po vzniku v cyklu Filmů pro pamětníky. V neděli odpoledne. Mé rodiče zrovna navštívili manželé Šmausovi a já se seznámil s jejich synem Martinem, o rok mladším. Budoucí spisovatel (především autor oceněné knihy Děvčátko, rozdělej ohníček, 2005) měl dost podobné představy o zábavě jako já, takže jsme usedli před televizí hned poté, co jsme zbystřili první záběry Kroniky, která očarovala a vtáhla.

5.

Druhá ze tří Zemanových vernovských adaptací se jmenuje Ukradená vzducholoď (1966) a vzhledem k názvu jde trochu nečekaně o adaptaci Dvou roků prázdnin (1888). Pracovně filmu říkal Ostrov kapitána Nemo a Nemo z Tajuplného ostrova a Dvaceti tisíc mil pod mořem tu skutečně figuruje (a hraje ho Václav Švec a mluví Zdeněk Štěpánek). Motivy obou nemovských knih tu jsou také. Scénář psal se Zemanem Radovan Krátký, hudbuUkradená vzducholoď skládal Jan Novák a užívá i Kmochův kvapík či tzv. Císařský valčík Johanna Strausse mladšího. Písničku Já ďábla přemáhám zpívá dvacetiletá Jitka Zelenohorská, odrhovačku Má roztomilá Baruško Rudolf Deyl mladší. Nezapomenutelné trio pirátů vytvořili Hlinomaz, Neděla a Nesvadba. Štercl hraje policejního komisaře, Effa agenta č. 13 - černého Gustava - v létajícím člunu s vesly, což je vizuálně fascinující nápad, který ještě roku 1972 okopíroval komiks Mořští vlci a sedm trpaslíků v Ohníčku 17 (1. května). Kreslila Věra Faltová, psal Vojtěch Steklač.

Do "secesní" Ukradené vzducholodi sestavené místy jako by z prastarých kolorovaných pohlednic se vrátila i postava Michela Ardana, ale představovaného pro změnu Stanislavem Šimkem (mluví Jan Tříska). Zeman se v těch časech oháněl plánem na celý cyklus Tajuplný svět Julia Verna, jenž měl sestávat z pěti filmů vč. Vynálezu zkázy, ale nakonec zůstalo u tří. Pokud v nich ovšem budete pečlivě hledat, objevíte prvky z daleko více než tří verneovek a kupř. Albatros z Robura Dobyvatele funguje už ve Vynálezu zkázy.

Původní děj románu Dva roky prázdnin Zeman proložil ještě jinými ději a sám začíná na Jubilejní výstavě 1891. Pět kluků odsud omylem uletí titulní vzducholodí (ve skutečnosti se ovšem na výstavě předváděl balón Kysibelka) a po nuceném přistání na ostrově se usadí v Nemově jeskyni. Jeden hoch potom události vše vylíčí v dopise. Vloží zprávu do láhve, ostrov objeví novinář Marek (je to vlastně opět Ardan), u břehu přistává loď boháče Tenfielda a jeho neteře Katky (Jitka Zelenohorská), boháče ohrozí piráti, kteří vyrašili v posádce, a kluci piráty přemůžou. Jako silně vizuální scéna mi v dětství utkvěl nebezpečný výstup skalní komínem a že přitom malí herci vlastně v reálu lezli po vodorovné ploše, mě tenkrát skutečně nenapadlo.

6.

I všechny ostatní Zemanovy hrané filmy jsem jako ročník 1964 viděl poprvé až v televizi, ale ten poslední přece jako premiéru v biografu, který se tehdy ještě vyskytoval i na maloměstě. Na kometě (1970) je báječnou adaptací verneovky Hector Servadac (1877) přesunutou dějově do roku 1888. Původně se měla adaptace jmenovat Archa pana Servadaca a kino je zvlášť pro dítě o hodně víc než tehdy jen malá a černobílá obrazovka, takžeNa kometě těch pár návštěv biografu na rohu náměstí roku 1970 mi bylo čímsi ohromujícím. Už tenkrát sice trochu zarážela krátkost snímku, třeba však hned úvodní scény s přibližováním komety či sestřelení obří mouchy, ale hlavně útok dinosaurů a jejich vystrašení plechovým nádobím na prchajících vozech, to vše už ve mně zůstane jako ohromující příklad fantazie. A chvíle, kdy hrdina střílí tváří v tvář dinosaurovi z drobného revolveru, už byla dávno zapsána do dějin světové kinematografie. Ale jak se pevnost mohla po odsátí kometou úplně obrátit v povětří, a to symetricky a po svém vlastním rozpadu, a zase suverénně dopadnout na povrch komety, tam se přesně složit, načež to samé podniknout na konci filmu ještě obráceně… Tak to mi ještě dnes trochu vrtá hlavou.

Scénář psal s šedesátiletým Zemanem Jan Procházka (1929-1971), na režii se jako asistent podílel Karel Smyczek a Servadaca představuje Emil Horváth mladší v časech, kdy ještě naprosto netušil, že jednou bude dělat i pobočníka MAJORU Zemanovi. Dabuje ho ovšem Jan Tříska. Vysněnou Angeliku z Valencie představuje Magda Vašáryová namluvená Janou Drbohlavovou, plukovníka Pikarda František Filipovský, židovského hrnčíře Silbermana Vladimír Menšík a jeho ženu Ester Jiřina Jirásková. Už tradičně se na pozadí míhají i Effa, Hlinomaz, Štercl či Nesvadba a taky Eduard Kohout. Osvědčeného figurkáře Oldřicha Velena si všimněte jako majitele harému. Ale k příběhu.

Sotva Servadac zjistí, že s nimi kometa letí k Marsu, s kterým se pravděpodobně i srazí, a sotva to nedobrovolným poutníkům "světem slunečním" sdělí, chování dosavadních nepřátel se mění. Servadac a Angelika si vyznávají lásku. I ze všech ostatních rivalů se stávají přátelé a taky domorodci odmítají dál bojovat. Ale ouha. Výpočty byly chybné, Servadac to přizná a všecko se vrací do původních kolejí. Ve finále vyjde najevo, že byl stejně celý let jen snem.

7.

Roku 1970 byl Zeman jmenován národním umělcem, přičemž zasloužilým byl už devět let, a snímkem Na kometě bohužel jeho práce na kombinovaných filmech navždycky skončila. Sice ještě stvořil vynikající, "pouze" však už animované filmy Pohádky tisíce a jedné noci, ČarodějůvČarodějův učeň učeň a Pohádka o Honzíkovi a Mařence. I jimi překonal vlastní ranou tvorbu (1946-1959 se počínaje Podkovou pro štěstí podílel na osmi z celkových devíti filmů o panu Prokoukovi), ale nepřekonal to, co jo navždy proslavilo po světě.

Puntičkářský Zeman, nutno dodat, měl jen krátký kurz aranžování a reklamního kreslení plus francouzskou soukromou školu reklamního výtvarnictví, do níž se dobrodružně vypravil v sedmnácti letech na inzerát. Do třiatřiceti se živil jen reklamou. Pracoval mj. pro Ringhofferovu Tatrovku a Baťu. Na úplném začátku (a ještě v ateliéru v Marseille) přitom vytvořil krátkou filmovou reklamu na mýdlo měnící se v autíčko, ale teprve roku 1943 nastoupil do zlínských ateliérů, a to (samozřejmě) jako výtvarník.

Jeho prvotinou se měl stát film Vánoční sen, ale těsně před dokončením shořel (1944). Začal tedy znovu, tentokrát ve spolupráci s Bořivojem Zemanem (1912-1991), a výsledek se stal roku 1946 v Cannes nejlepším loutkovým filmem…

Ale vraťme se na závěr ještě jednou do dětství… a takhle Zeman vzpomínal na začátek první světové války…

Bydlel jsem sám u babičky na venkově. Dítě nepotřebuje moc, aby bylo šťastné. Trochu lásky, společnost kamarádů a prostředí, které jitří fantazii. Babička bydlela přímo u Labe. V rovině se slévala a rozlévala slepá ramena řeky. Pro malého kluka bylo Labe veletok. Kolem rostly olše a vrby, kvetly květiny a pokřikovali rackové. Ta intenzivní vůně bahna, stojaté vody a puškvorce, to ve mně podnes tvoří vzpomínku, kterou jsem s to si vybavit kdykoli pouhým čichem. Tenkrát jsem ještě nechodil do školy, a tak jsme celé dny chytali s vrstevníky ryby – takový ten plevel – bělice, cejnky, všelijaké čudly. Sbíral jsem je do zástěry a babička je pekla celé, tak jak byly, v hliněném pekáči. A pak je vyklopila jako štrúdl – nikdy v životě jsem nic lepšího nejedl. Asi taky proto, že jsem jako kluk měl vždycky hrozitánský hlad. Tehdy byla voda v řečišti ještě čirá, proudící. Těžko dnes uvěřit, že jsme ji pili s chutí přímo z dlaní…