Někteří lidé mě nadchli a pak zklamali. Jiní naopak – čím víc jsem je poznávala, tím víc jsem si jich vážila. K těm druhým patřil starý pán PhDr. Julius Enders (1920-2005), klasický filolog a obhájce pravosti Rukopisů.

S doktorem Endersem jsem se seznámila v České společnosti rukopisné. Od gymnazijních let mě totiž zajímaly Rukopisy královédvorský a zelenohorský, podle většinového názoru padělky, podle názoru nemnohých pravé památky. A tak jsem se řízením osudu ocitla v České společnosti rukopisné, která zkoumala sporné otázky okolo Rukopisů již za první republiky, po roce 1989 byla obnovena a funguje dodnes.

Doktor Enders přijížděl na občasné přednášky do Prahy vlakem z dalekých Jeseníků, přesněji z Malé Morávky. Na hlavě nosil slušivý černý baret, který býval tehdy ještě občas k spatření u důchodců. My mladí členové společnosti jsme uctivě naslouchali. Vždyť doktor Enders napsal o Rukopisech dvě knihy a obě tlusté.

Členové naší společnosti si s ním dopisovali, a tak jsem mu jednou také napsala. Se samozřejmostí mě zařadil mezi své stálé korespondenty. Dopisy od doktora Enderse chodily s železnou pravidelností. Vždy byly mile napsány, neurazily ani slovem ani tónem, a zněly zvláštní typickou melodií. Celé až na podpis byly psány na stroji a pan doktor omlouval překlepy slovy: „inu, jsme staří, já i můj psací stroj.“

Věděla jsem, že život dr. Enderse nebyl snadný. Vystudoval klasickou filologii, tedy latinu a řečtinu, na filosofické fakultě University Karlovy. Studium musel přerušit r. 1939, když Němci zavřeli české vysoké školy. Po válce dostudoval a roku 1948 složil doktorát a obhájil disertaci „Boží vůle a individualismus v Aischylově tragédii“. Tehdy ještě marxismus a komunismus neměly na fakultě monopolní postavení. Z politických i jiných důvodů (obor na vymření) mu bylo přiděleno učitelské místo na učňovské škole v Bruntále a poté vystřídal několik škol na Jesenicku. Na počátku padesátých let vstoupil do římskokatolické církve a oženil se.

Hluboce prožíval antický myšlenkový svět i katolickou víru. Jako učitel si nenechával své názory tak úplně pro sebe a bylo jen otázkou času, kdy narazí. V roce 1952 byl zatčen, obviněn ze sabotáže ve výchově a pobuřování proti republice. Veřejnému procesu bylo přítomno na 300 učitelů, pracovníků školské správy a odborářů. Byl odsouzen na sedm let. Jako vězeň pracoval na stavbách, v kamenolomu Jakubčovice, v dolech na Jáchymovsku a Příbramsku. Po podmínečném propuštění r. 1956 pracoval jako pomocný dělník. Jeho situace byla dost tíživá, protože soud vyslovil i dodatkové tresty – ztrátu majetku, čestných práv občanských na několik let, úhradu soudních výloh. Počátkem šedesátých let získal nevalně placenou práci v administrativě, kde byl zaměstnán až do důchodu.

O těchto bolestných tématech v korespondenci nehovořil, psali jsme si téměř jen o Rukopisech, historii a literatuře. Když jsem sháněla nějakou zajímavou literaturu pro své internetové stránky, ochotně souhlasil se zveřejněním svých starých překladů všech dochovaných Aischylových tragédií. Tyto překlady zhotovil v letech 1949-1952 pro vydání v ČSAV. Posudek na ně napsal známý odborník Ferdinand Stiebitz a navrhoval, aby byly přijaty k vydání. Musel však být ještě vypracován posudek z hlediska marxistického a ten dopadl špatně. Filolog Pavel Kucharský překlady ostře odsoudil a vytkl překladateli naprostou neznalost marxismu. Ke knižnímu vydání nedošlo.

Vystavení překladů Aischyla na Internetu způsobilo dr. Endersovi velkou radost. Nezapomenu na jeho hřejivé poděkování, se kterým mi staré strojopisy zaslal: „V každém případě ani nemohu vyjádřit svou vděčnost a uznání Vám, byl by to opravdu šlechetný čin, kdybyste se věci ujala. Není ani pomyšlení na to, že bych za ty překlady něco chtěl – právě naopak: velmi rád uhradím náklady, které z věci snad vzniknou. Vyúčtujte mi to bezohledně!“

Ve stejném dopise mě mile překvapilo ještě jedno místo. Posílala jsem dr. Endersovi Píseň o Bouřliváku od Maxima Gorkého s poukazem na zajímavý osmislabičný nerýmovaný verš. Odpověděl: „My rukopisci jsme konečně také trochu takoví „stormy petrels“, bouřliváci, rackové, kteří vylétají na moře hlavně za velké nepohody. Také Turgeněv napsal něco podobného. Ale vzpomněl jsem si i já na Gorkého slova: Slava bezumstvu chrabrých!“ (sláva nerozumnosti chrabrých).

Podivila jsem se, že dvaaosmdesátiletý pán, kterého znám jen s mírným úsměvem, se cítí být bouřlivákem! A jak je vidět z překladů Aischyla a z dalších textů, má v lásce i vážnosti romantismus.

V úvodu k tragédii Peršané se vyslovil o romantismu zvláštním způsobem: „Po stránce literární je třeba v Aischylovi spatřovat typického romantika. Neprávem se tento směr pokládá za produkt novověku, za reakci na osvícenství osmnáctého století; naopak oba směry se střídají od nepaměti až po dnešní socialistický realismus a revoluční romantismus, i když záleží mnoho na současných poměrech i na umělecké formě, do níž se látka či idea vtěluje. Realisté, klasicisté nebo osvícenci všech věků a odstínů Aischyla opomíjejí (Aristoteles), kritisují (Euripides, Quintilianus), nebo hanějí (Voltaire); zato umělci a myslitelé opačných názorů si ho váží, ať se jmenují Aristofanes, F.W. Schlegel, Wagner, V. Hugo nebo Julius Zeyer.“

„Doktor Enders je romantik,“ povídám kolegovi z Rukopisné společnosti. „To ano,“ souhlasil kolega. „On má doma vystaven portrét Karla Maye a Mayovu knihu Ich.“ Znalci Vinnetoua a Old Shatterhanda jistě tuší, co jej na mayovkách přitahovalo. Dr. Enders četl rád i rodokapsy, na kterých si cenil, že čtenáře potěší a že v nich dobro vítězně bojuje se zlem. Jak někteří možná již uhodli, četl rád i Zeyera a dokonce mi pochválil úryvek z Pána prstenů.

Vždy obdivoval bojovníky a sám si zvolil alespoň boj za pravost Rukopisů. Boj proti názoru a lhostejnosti většiny, ve kterém vytrval přes třicet let v každodenní drobné práci. Přestože žil takříkajíc mezi svými ideály, nebyl odtržený od lidí. Měl množství přátel, ve svém okolí i na dálku, a některá z těchto přátelství vydržela dlouhá léta. Jako kdyby právě o něm napsal Aischylos verše:

Měli jsme ho rádi staří mladí. Od jeho smrti uplynou v lednu čtyři roky.

Vzpomínky členů České společnosti rukopisné na Julia Enderse:
Robert J. Hřebíček – Vzpomínka na Julia Enderse
Otakar A. Kukla – Jak se z nás stali přátelé
Radomil Šolc – Listy přátelské

Překlady Aischyla
Studie o Rukopisech
Výběr básní Julia Enderse