Podle mého názoru není žádný člověk absolutně nešťastný. Pokud není odsouzen žít v Irsku. (Jonathan Swift, Angličan, který se v Irsku narodil i zemřel)

Je to vůbec slušné sedět v pokoji se Swiftovými díly? (nepřátelský historik Augustin Birrell, 1894)

1.

Když se na světě objeví opravdický génius, spolehlivě se pozná podle toho znamení, že se všichni ťulpasové proti němu spiknou, mínil tvůrce Gullivera, jinak rodilý Dubliňan, ale syn Angličanů. Proslul upovídaností, jak jeho povahu shrnuje publicista Ioan James, a dokázal s naléhavou zdvořilostí dominovat jakékoli debatě. Neoblomně věřil, že na něj nikdo nemá a nemůže jej vyvést z rovnováhy ani ranit. Říkalo se, že nikdo nebyl vřelejší v přátelství, ale jeho kamarádi si museli zvyknout, že jaksi budou Swiftovou součástí... Býval ale i svárlivý a jeho prudké reakce přerůstaly do výbuchů hněvu.

Swiftův otec byl právník a spravoval Dublinu tzv. Královské hostince. Sedm, osm měsíců před synovým narozením však náhle zemřel. Swift měl dále starší sestru Joanu, nicméně maminka od sebe sourozence odtrhla a on se ocitl u strýčka Godwina, díky němuž pak mohl v patnácti přejít z internátní latinské školy v Kilkenny na dublinskou Trinity College.

Strýc umřel roku 1688 a Swift (1667-1745) se vrátil za matkou do anglického Leicesteru. Jeho mecenášem se stal Sir William Temple (1628-99), diplomat na odpočinku, zahrádkář a literát (1628-99). Z nebe nespadl, jeho otec John totiž býval kamarádem zesnulého strýce a Templova žena Dorothy zase byla sestřenicí Swiftovy matky.

Na baronetově venkovském sídle Moor Park u Londýna v hrabství Surrey spatřil Swift poprvé šesti (jak sám uvádí) anebo sedmiletou Esther Johansonovou. Temple ho zaměstnal jako písaře za dvacet liber ročně, stravu a byt a kromě toho Swiftovi zprostředkoval i třeba setkání s králem.

Moor Park bylo zabezpečení, z kterého si Swift odskočil jen dvakrát, pokaždé do Irska, poprvé roku 1691. Rok nato získal na Oxfordské univerzitě titul magistra, ale pokračoval ve studiu a roku 1694 byl v Irsku vysvěcen. Jako anglikánský pastor pak dostal faru v Kilrootu u Belfastu a strávil tu rok a půl za důchod sto padesáti liber. Údajně byl také zamilován, a to do sestry přítele ze studií Jane Waringové, které říkal Varina, znovu se ale vrátil k mecenáši a jako tajemník mu zůstal do smrti věrný. Ale snad i jako věčný student.

Ne snad? Deset hodin denně četl, učil se a pravidelně po dvou hodinách studium přerušoval, píše Ioan James, aby vyběhl na nedaleký kopec. Půl míle "udělal" za šest minut a tělocvik se mu stal životní posedlostí. Bez své procházky neexistuji, říkal. Rád plaval, do pozdního věku jezdil na koni.

V časech u Templa, když Stella teprve dospívala, napsal Swift mecenášovu satirickou obhajobu Bitva knih (anonymně byla vydána až roku 1704), ve které pavouk symbolizuje autory, kteří vše originální vylučují jen ze sebe, ale včela ty lepší, kteří "sají nektar" a "plodí med".

Titul další satiry Příběh o kádi (psána hlavně 1696-7, anonymně vydána také až roku 1704, ale šířena i dříve) vychází z tehdejšího námořního zvyku odlákat pozornost velryb od lodi (která Swiftovi symbolizovala Anglii) svržením sudu přes palubu. Na třech bratrech Swift trochu k vlastní škodě zkritizoval nejen katolíky a protestanty (Petr a Jack), nýbrž i církev anglikánskou (bratr Martin), i když tu nejméně.

2.

Mladý Swift prý na lidi působil jako magnet a obzvlášť na ženy. Většině seděl i určitý despotismus v jeho chování a slečně Esther Vanhomrighové, jíž říkal Vanessa, okolo roku 1712 napsal báseň Cadenus a Vanessa. První jméno v titulu je přesmyčka slova decanus, děkan, kterým se tou dobou stal, a podle Vanessina přání byly verše uveřejněny až roku 1726, tedy tři roky po její smrti.

Ale kým vlastně byla... tato "Vanessa"? Relativně vzdělanou a nepochybně i ctižádostivou dcerou bohatého dublinského kupce a purkmistra holandského původu. Se Swiftem se seznámila v Londýně, v domě své ovdovělé matky, po jejíž smrti vzala sestru a obě se ze zřetelných důvodů přestěhovaly do Celbridge u Dublinu: do těsné Swiftovy blízkosti.

Stálo to Vanesse za námahu? Otázka! Swift její lásku odmítal a zůstával jen přítelem, kterému navíc např. i malinko vadilo, že Vanessu není s to dotlačit k intenzivnější četbě. Skutečnou Swiftovou životní láskou nepochybně zůstala mladší Esther, jíž říkal Stello, Hvězdičko, a která žila v letech 1681-1728.

Jakého byla tato "Stella" původu zůstává určitou otázkou, ale k tomu se ještě dostaneme. Lady Martha Giffardová, tedy sestra Sira Templa, každopádně ráda zaměstnávala hospodyni Bridget Johnsonovou, a ta jí byla i dobrou přítelkyní. Martin bratr navíc Bridget diskrétně udělal dcerušku "Hetty", a ta se od příjezdu jedenadvacetiletého Swifta do Moor Parku stává dominantní bytostí jeho života. Měl ji rád, ale respektujme, prosím, i ten "hmotařský" fakt, že Temple, gentleman a poctivec, Stellinu matku i nadosmrti zabezpečil, takže Moor Park mohla opustit a usadit se (se Stellou) v nedalekém Farnhamu.

3.

A vztah Templovy poslední vůle a Swifta? Jmenoval ho v ní správcem své literární pozůstalosti a Jonathan skutečně poctivě vydal mecenášovy vícesvazkové Paměti, i když, pravda, lady Giffardová měla jakési výhrady.

Tato práce ale "sirotka" Swifta nezabezpečila, takže se půl roku po mecenášově smrti musel stát domácím kaplanem earla Berkeleyho v Dublinu, kam však odjel i se Stellou. Tu jako "garde" či starší společnice doprovázela jistá Rebeka Dingleyová a Stella se od Swifta už pak do smrti neodloučila, byť vždycky bydlela zvlášť.

A on? V roce mecenášovy smrti už i sepsal předsevzetí pro stáří, která vyšla především a právě z předchozího pozorování Sira Templa. Úvodní znělo: Nevezmu si mladou ženu, a mezi dalšími bylo nevnucování se mladým a dětem či vyhýbat se i něze k dětem. Dále se neopakovat se radit jen po požádání... Nebudu taky příliš mluvit, pokračuje Swift, vůbec už ne o sobě, a nepochlubím se svou bývalou krásou, ani silou, ani přízní dam. Nenechám se zmást lichotkami a nebudu si namlouvat, že mě ve stáří může milovat mladá žena. Výčet pak končí těmito slovy: Nebudu spoléhat, že si všechna tato Pravidla ve stáří přečtu, obávám se, že na ně už neuvidím.

4.

Roku 1701 Anglie po boku Nizozemí a Rakouska vstoupila do nové války s Francií, tentokrát "o španělské dědictví". Tato válka se měla táhnout až do roku 1714. A co Swift?

Získal farnost v Laracoru u Dublinu a dvě takzvaná obročí na irském venkově plus jedno u katedrály Svatého Patrika - v Dublinu. Ze všeho "šly" peníze alias důchod - dvou set liber šterlinků ročně, a tak byl zabezpečen a dál se mohl věnovat i dlouhým návštěvám Anglie. Toužil ovšem stát se biskupem, v kteréžto souvislosti pečlivě zaznamenával úmrtí církevních hodnostářů, po kterých se uprazdňovaly stolce. Především usiloval o místo ve Waterfordu, šance však si sám zmařil i letákem a baladami proti lordu admirality Nottinghamovi (1647-1730), jenž jejich autora roku 1714 dokonce napadl ve sněmovně lordů.

Swifta potkaly i další neúspěchy, už v letech 1707-9 např. u krále marně vymáhal prominutí církevních poplatků pro Iry. Roku 1709 zato poskytl jeden z podnětů pro založení listu Tatler (Richardem Steelem) a v září 1710 převlékl politický kabát, stal se londýnským poradcem ministrů Oxforda a Bolingbroka a půl roku sám vedl list The Examiner. Právě toho slavného září začal i s dopisy Stelle a každý slovo od slova opsal do zápisníku, až vznikla každodenní, z dnešního pohledu dosti fascinující kronika doby. Každé psaní mapuje tak deset až čtrnáct dní, autor často teskní po Dublinu a s dojetím projevuje přátelství mladší z adresátek. Jindy se naoko durdí, ještě jindy je dopis určen současně Rebece. Dopisy se hemží zkratkami srozumitelnými jen Swiftovi a Stelle a nepodařilo se je úplně rozluštit. Jako kniha se objevily až po Swiftově smrti pod názvem Deník pro Stellu (1766-68, kompletně až 1948) a poslední, pětašedesáté psaníčko pochází z června 1713, kdy se autor kariérně vyhoupl vůbec nejvýš: stal se děkanem katedrály Sv. Patrika v Dublinu. Nu, stal, nicméně na biskupa se nezdál dost oddaný církvi. Roku 1714 navíc skončil Oxford v žaláři v Toweru a Bolingbrok ve francouzském exilu. Trůnu se ujal král Jiří, bývalý hannoverský kurfiřt (a vnuk zimního krále Fridricha Falckého) a měl Anglii vládnout do roku 1727. Swift jej zpodobil v císaři Liliputu a jeho (přívětivou) ženu Karolínu (1683-1737, Swiftovi slibovala vyznamenání, aniž mu je kdy dala) jako královnu obrů. Ano, obrů dvanáctkrát větších než Gulliver.

5.

Je to snad trochu zvláštní a možná není, to nevím, ale Swift si pro styky se Stellou vymyslel celý zvláštní jazyk. Jazyk i pojmenoval a zvolil pro něj přídomek malý.

Vedle osobních rozhovorů s dívkou a dopisů ale tu řeč nikdy nepoužil. Pro Esther Johnsonovou v ní vynašel ještě i druhou přezdívku: Poppet (Brouček, Cvrček), a přejmenoval i sebe tak, že příjmení Swift jednoduše přeložil do italštiny na Presto (Rychlý),

Tady je nicméně skutečnost kapku jiná, protože Presto říkala Swiftovi už vévodkyně ze Shrewsbury a když Deník pro Stellu po letech připravoval k vydání Swiftův synovec Deane, tak právě slovem Presto kdovíproč nahradil veškeré mazlivé zkratky strýčkova jména, která v dopisech našel.

6.

Otevřenou otázkou také zůstává, zda se Swift a Stella vzali. Zdá se, že ne, ale podezírala je hlavně ta druhá, mírně žárlící Esther: "Vanessa" Vanhomrighová, které Swift navíc dobrácky přezdíval profesor Hartusil. Mimochodem a jak vyplývá z dochovaných dopisů, ve vztahu s ní hrála roli i Vanessina mladší sestra, která však po čase zemřela.

A dál? Mluví-li žena o sebevraždě, obvykle to nemyslí vážně. Vanessa o sebevraždě píše v jednom z posledních dopisů a po posledním setkání se Swiftem (1723) si stěžovala na "slova, která zabíjejí" a "strašlivý pohled, po kterém oněměla". 2. června zemřela. Den poté se vydal Jonathan Swift koňmo na čtyřměsíční a pětisetmílovou cestu po opuštěném irském venkově...

7.

Ani ta nepomohla a nejspíš to byl právě jeho "podezřelý" platonismum, kterým se stal bezděčným strůjcem OBOU tragédií. Nejen Vanessiny, ale i Stelliny. Reverendu Tisdallovi, kterého Stella odmítla, napsal Swift už roku 1704 v dopise, že se považuje za jediného z lidí, podle něhož "čas nestírá z panen lesk"...

8.

Jak se až dodnes můžeme dočíst, setkávali se Stella a Swift výhradně jenom v přítomnosti třetí osoby, nicméně podle legendy se roku 1716 vzali. V zahradě své rezidence v Clogheru je prý oddal St. George Ash (1648-1718), jinak Swiftův profesor z Trinity.

9.

Abychom ale úplně nepominuli skutečně podstatné! Roku 1720, kdy mu bylo už třiapadesát, začal Swift definitivně psát jakousi výchovnou kombinaci utopie a antiutopie nazvanou Cesty k rozličným dalekým národům světa... Anonymně pak kniha poprvé vyšla roku 1726, přičemž autora neznal ani nakladatel! Do češtiny byla přeložena až roku 1852, tedy skoro za sto třicet let. Dodnes je neskutečně čtivá a jistě nikomu nevadí, že sečtělý autor při psaní čerpal i Lukiana (Pravdivé příběhy), Cyrana i Rabelaise. Ale zatímco Swift tvořil, horšilo se Stellino zdraví a 28. ledna 1728 zemřela.

10.

Vraťme se ale ještě do času psaní Gullivera. Roku 1725 donutilo pět či šest Swiftových Dopisů (uveřejněných už roku 1724 a podepsaných "M. B. Pláteník", přičemž na odhalení Pláteníkovy totožnosti marně vypsána odměnu tři sta liber) anglickou vládu, aby stáhla návrhy na novou, ale bezcennou irskou měnu, kterou se parlament pokusil svévolně znehodnotit měnu předchozí. Už roku 1722 byl udělen spekulantu Woodovi patent na ražení bezcenných měděných mincí v Irsku a 40% zisku (10 000 liber šterlinků) měl odevzdat vévodkyně z Kendalu, králově milence. I dík Swiftovi byl tento mincovní patent odvolán, Swift vzápětí hrdě vystoupil z anonymity a stal se na svých patnáct minut takřka irským národním hrdinou, když ho v Dublinu uvítalo vyzvánění. Realitou zůstalo, že autor Gullivera ve svých pamfletech při vypočítávání očekávaných hospodářských ztrát země úspěšně přibarvil a překroutil fakta. Snít uměl, a to vydatně. A právě Gulliverovy cesty to dokazují.

V knize ty cesty zabraly skoro sedmnáct let (od 4. května 1699 do 5. prosince 1715) a předmluva vydavatele Richarda Sympsona je fiktivní, měla dílu dodat ještě vyšší věrohodnost jako skutečnému záznamu o pravdě. Na první plavbu se ranhojič Gulliver vydal na palubě Antilopy pod velením kpt. Williama Pricharda, ale měl za sebou už dvě plavby na Blízký východ a do Indie. Prichardova posádka postupně zahynula, Antilopa ztroskotala a Gulliver byl zajat a spoután Liliputy, bytostmi tucetkrát menšími, jimž vládl císař Golbasto. Tomu Gulliver posléze pomohl pokořit sousední Blefusko (Francii).

A zvláštní jméno Liliput? Má erotický podtext. Vzniklo ze Swiftova vlastního výrazu lilli, který v "malé" mazlivé řeči stvořené pro Stellu nahrazoval - právě slovo malý. Put pak znamená nedospělou děvku. Stejná slova se navíc odráží i v třetím dílu a jméně létajícího města Laputa, jak ale Anglii nazval už Sir Temple ve (Swiftem redigovaných!) pamětech.

Jen dva měsíce po návratu z první výpravy se Gulliver vydal 20. 6. 1702 znovu na moře na lodi Dobrodružství, pod velením kapitána Nicholase, aby v dalekém Pacifiku objevil zemi obrů zvanou Brobdingnag, propojenou se Severní Amerikou třicet mil(!) vysokým pohořím. V úvodní kapitole Swift detailně líčí manipulace s plachtami a čtenáři to i dnes často vnímají jako parodii hodnou Stephena Leacocka (viz jeho povídka Mořem zmořený), jde však o skutečnou pasáž vyňatou z Mariner´s Magazine (1699) z pera kpt. Samuela Sturmyho. A opravdu se to i používalo jako regulérní námořnická příručka.

Třetí díl Gulliverových cest začíná na palubě Naděje dne 7. 9. 1710, tedy ani ne půl roku po šťastném konci dílu obřího, a jmenuje se Cesta do Laputy, Balnibarbi, Luggnaggu, Glubbdubdribu a Japonska - nicméně úvodem Gulliver navštíví i Vietnam. Odsud odpluje menší šalupou, kterou napadnou malajští piráti. Vysadí Gullivera do kánoe. Ten se zachrání na opuštěných ostrovech. Náhle nad hlavou spatří létající (magnetovcem poháněné!) město Laputa a zdejší potrhlí vědátoři ho vytáhnou nahoru k sobě a vedou ke králi. Objevili též dvojici menších hvězd neboli satelitů obíhajících kolem Marsu, z nichž vnitřní je vzdálen od středu hlavní oběžnice právě tři její průměry a vnější pět. První se otočí za deset, druhý za jedenadvacet a půl hodiny, takže čtverce doby jejich oběhu jsou téměř v témž poměru jako trojmocniny jejich vzdálenosti od středu Marsu, dočítáme se. Pravda, Phobos a Deimos objevil až Asaph Hall (1877, tedy jen dva roky po narození E. R. Burroughse, mimochodem), nicméně už roku 1610 je předpověděl Kepler, kterého Swift pochopitelně znal.

V tomto třetím dílu Cest autor črtá mj. i portrét roztržitého Isaace Newtona (1642-1727), který mu - v reálu – notně upil žluči co ředitel anglické mincovny... Laputa, tato Swiftova alegorie na povýšenou (i aristokraticky se chovající) část lidstva, vyjeví se ovšem jen jako hlavní město zcela pozemské říše Balnibarbi, jíž chvílemi zastírá slunce... a která - asi -symbolizovala Irsko. Říše má i pozemní hlavní město a to se jmenuje Lagado a Swift sem umístil obdobu podvodných londýnských spekulantů roku 1720. V další zemi Glubbdubdrib (tj. Ostrov čarodějů) se pak Gulliver setká i s duchy různých osobností (Alexandr, Hannibal, Caesar, ale i Brutus) a na dalším ostrově Luggnaggu ho zase vyděsí nesmrtelní Struldbrugové. Do vlasti se vrátí před Holandsko, před čímž ale navštíví i titulní Japonsko, kam v té éře směli z Evropanů právě jen Holanďané.

7. 10. 1710, tedy asi pět měsíců po návratu ze všech těchto zemí, stal se Gulliver i kapitánem lodi Dobrodruh, nicméně posádka se vzbouřila a vysadila ho ve světě Jahuů (Yahoo), fakticky zbídačených Irů. Současně jde ovšem o zem moudrých a vládnoucích tam koní Hvajninimů (v originále Houyhnhnm, což se vysloví dvojslabičně, jistě, ale jak, nevěděl možná ani Swift).

Gulliver tu koním vylíčí, jak to "u nás" chodí, a Anglii tím jednoznačně vnímáme jako katastrofu a... A"dudy" - tedy v kontrastu s Hvajninimskými "nebesy". Gulliver se do ní ale stejně vrátí, a to přes Austrálii a portugalské zajetí.

Čtyři knihy jsou dnes dětskou četbou, mnohokrát zfilmovanou, ale vznikly v jiném pořadí. Třetí Swift psal až nakonec a první díl i tento třetí stojí na nikdy nevydané utopii, kterou Swift načrtl v roce 1714! Je to znát? Zvlášť v části o Liliputánech ano. Verze jedna je patrná i dnes a svým způsobem narušuje celkově satirické pojetí...

Asi nejznámější pokračování čtyř dobrodružství "kapitána Lemuela Gullivera z Redriffu" napsal až dvě stě let poté maďarský humorista Frigyes Karinthy (1887-1938) ve formě dalších dvou apokryfních knih v obdobném rozsahu s tituly Cesta do Faremida (1916, jde o zemi jemných a nepudových robotů komunikujících hudbou) a Kapilárie (1921, o světě houževnatých žen nacházejícím se na mořském dně).

11.

Už po Stellině smrti vydal Swift Skromný návrh, jak předejít tomu, aby se děti chudých lidí staly břemenem pro své rodiče nebo pro zem, a jak je udělat užitečnými pro veřejnost (1729)v kterém boháčům navrhl přemnožené děti jíst. Ne, jistě není vkusné lovit z životů dobrých spisovatelů úchylky, jimiž - v často daleko horší formě – současně disponovaly a disponují přece i houfce řadovějších lidí, kteří navíc nikdy nic nenapsali, například. Ne, není to fér, ale lze snad přiznat, že Jonathan Swift se podle všeho a lidově řečeno poněkud "hrozil hovna" a špíny, přičemž to byl více než ambivalentní vztah. Je znám až úzkostnou osobní hygienou, ale buď masochisticky - anebo dokonce rád - se k tématu vrátil po šedesátce, kdy psal výrazně skatologické verše vykazující až morbidní, nicméně charakteristický zájem o špínu a oplzlosti. Paradox? Když to srovnáme s Deníkem pro Stellu, ano. A štěstím i neštěstím Swiftovým bylo i to, že až příliš zřetelně vnímal ty špatné stránky lidí. Konečně se trápil i z toho důvodu, že měl, tento věčný student, vlastně dost špatnou paměť, která se ve stáří ještě podstatně zhoršila, a dalším, a to nejpodstatnějším handicapem se ovšem stal Ménierův syndrom, který se projevil už v mládí, ale teprve na konci Swifta drtil. Mimochodem, trpěl jím např. i novinář a spisovatel Edvard Valenta.

Tato nemoc vede k záchvatům závrati a ke zvracení a nabývá moci právě s věkem. Končívá hluchotou a... Následky syndromu jsou dnes, pravda, už tišitelné - a tytéž prášky berete třeba při mořské nemoci, ale v osmnáctém století? Tablety rozhodně Swiftovi nikdo předepsat nemohl a geniální spisovatel nakonec ztratil schopnost rozumět, ba vyjadřovat se. Poslední tři roky vydával jen občasná zvolání, ale jinak úplně mlčel. Za nesvéprávného ho tudíž příslušná komise označila asi právem, ale bláznem, bláznem v pravém slova smyslu se rozhodně nestal... Zemřel ve svém děkanství 19. října 1745, jeho kosti dál spočívají u té katedrály hned vedle Stelliných a prvním životopiscem se mu stal lord Orrery (1797-1762), společník jeho posledních let. Jeho nemocí se ve studii Uzavřená léta Swiftova života (1849) později mj. zabýval i otec Oscara Wilda.

12.

Vzpomínka Na smrt paní Johnsonové rozepsaná hned večer po Stellině smrti vyšla česky pod názvem Jaká byla Stella a závěrem nelze necitovat (přeložil Aloys Skoumal): Obyčejně žila u jedné rodiny na venkově, kde se důvěrně spřátelila s ženou pokročilejšího věku. Byl jsem tehdy usazen v Irsku, což mě nemálo hnětlo. Když jsem se asi po roce odebral za svými známými do Anglie, zastihl jsem ji v stísněných poměrech, protože jí umřel někdo, na němž dost závisela. Její jmění nepřesahovalo tehdy patnáct set liber a v zemi, kde byla taková drahota, poskytovaly úroky z tohoto jmění osobě takového ducha jen skrovnou obživu. Uvážil jsem to a už pro své potěšení (měl jsem totiž v Irsku málo přátel a známých) přemluvil jsem ji i tu druhou ženu, která jí byla milou přítelkyní a společnicí, aby si převedly peníze do Irska. Jejich majetek záležel převážně v důchodu ze státních papírů. Peníze vynášely tehdy v Irsku deset procent, nehledíc ani k tomu, že se s nimi dalo spekulovat, a všechny životní potřeby byly o polovinu levnější. Zařídily se podle mé rady a zakrátko tam přijely... Bylo jí tehdy asi devatenáct a bydlely spolu až do dnešního dne, kdy nám ji odňala smrt...

... A přece si nevzpomínám, že by byla někdy přede mnou chybně posoudila člověka, knihu nebo věc. Vyjadřovala se vždycky dobře bez nejmenších rozpaků a přitom šetrně. V každém jejím posunku, slovu i skutku byl půvab přesahující lidskou míru. U nikoho se tak šťastně nesesnoubila uhlazenost, nenucenost, přívětivost a upřímnost. Všichni, kdo ji znali, shodně se k ní chovali s vážností náležející mnohem vyššímu stavu, a přitom všem lidem bez rozdílu bylo v její přítomnosti dobře... My všichni, které obšťastňovala svým přátelstvím, vždycky než jsme se při odpolední nebo večerní besedě rozešli, byli jsme zajedno v tom, že řekla z celé společnosti to nejlepší. Někteří z nás si její výroky neboli – jak říkají Francouzi – bonmoty zapsali, vynikala v nich až neuvěřitelně. Nikdy neřekla něco, čemu nebylo rozumět, a také nepronesla příkré slovo, leč tehdy, když bylo na místě slovo ještě příkřejší.

Služebnictvo ji mělo rádo, ba přímo ji zbožňovalo. Občas se k němu chovala nenuceně, ale jinak měla vystupování tak ušlechtilé, že se ani v nejmenším neopovážili dopustit se nějaké neuctivosti. Kárala jen zřídka, zato přísně, a to na ně dlouho účinkovalo...

Jednou byl s ní na návštěvě prostořeký hejsek spolu s několika jinými ženami. Hned začal po svém způsobu žvatlat nějaké dvojsmyslné řeči. Ostatní ženy se pilně ovívaly vějířem, a jak už v takových případech bývá, všelijak jinak se snažily tvářit, jako by tomu nerozuměly nebo si toho nevšímaly. Ona se však zachovala jinak a snad za to zaslouží výtku. Řekla tomu člověku toto: "Pane, všechny tyto dámy i já chápeme, co myslíte, protože jsme se přes všechnu opatrnost už setkaly s mužskými jako vy, kterým chyběl mrav i jemnocit. Věřte mi, takové řeči nemají rády ani ctnostné, ani neřestné ženy. Teď od vás odejdu a povím na vás, jak jste se choval. A pokaždé, když půjdu na návštěvu, nejprve se u dveří zeptám, nejste-li v domě, abych se vám mohla vyhnout."

13.

Co dodat? Snad jen zajímavost. Možná však klíčovou. I dál existuje možnost, která by ledacos vysvětlila, snad, a dle té varianty byl Templovým levobočkem i sám Jonathan Swift a Stella tudíž byla jeho sestrou.

Podle ještě další, méně senzační verze pak byl Swift už synem Templova otce Johna (1600-77) a tudíž o čtyřicet let mladším bratrem svého vlastního mecenáše Sira Williama - a Stelliným strýčkem.