Filmová obec si jej pamatuje nejvíce ze dvou periodik. Nejprve ze čtrnáctideníku Záběr, který přes svůj graficky nepříliš vábný vzhled patřil jednoznačně k nejlepším odborným periodikům, jaké o filmu tehdy (v 70.-80.letech) vycházely – teď nemyslím jen u nás, u nás to bylo takto specificky orientované periodikum jediné (nepočítám-li vysloveně odbornický Film a dobu). Záběr by ale nebyl ničím, kdyby neměl takové autory, jako byla třeba Galina Kopaněva – či Jiří Cieslar. Kritik, který si slova „kritika“ vážil, věděl, že je to obor nad jiné odpovědný, protože soud se vyřkne snadno, vzít zpět se nedá, ale ublížit může navždy.

Proto také Cieslarovy kritiky nebyly souborem emotivních dojmů, či dokonce insinuací (tak převážně vyhlíží takzvaná kritika v dnešním tisku). Šlo o zasvěcené vhledy do díla a autora. Cieslar byl znalcem filmové avantgardy, však také napsal monografii Luise Bunuela, ale střízlivě (d)oceňoval i zdařilá díla soudobého filmu. Na Cieslarův názor jste se mohli spolehnout, pokud jste si vybírali návštěvu kina podle předtím přečtených recenzí. Dnes to bývá právě naopak: co novináři sepsují, slibuje většinou pěkný zážitek.

Druhé podobně pamětihodné žurnalistické působiště Jiřího Cieslara bylo v Literárních novinách. Jsem přesvědčen, že i on by si cenil hlavně té epochy (v 2.polovině 90.let), kdy je vedl podobně erudovaný a respektovaný literární kritik Vladimír Karfík. Tehdejší Literárky nedělaly politiku, jako později za Jakuba Patočky (pro Cieslarův portrét je důležité připomenout, že jeho nekonfliktní povaha mu usnadnila spolupráci i s těmito Literárkami, dokud to jen trochu bylo možné, až úplně na sklonku této éry se od LtN odvrátil a s částí redakce odešel do časopisu A2). Cieslar si i na stránkách LtN udržel kredit prozíravého a důvěryhodného kritika. Kritika, na něhož nebudou ve zlém vzpomínat ani kritizovaní.

V Jiřím Cieslarovi odešel slušný člověk. O kom z české novinářské obce by se to dalo tak bez uzardění říci?

(Psáno pro server Ćeská média)