Posmrtné osudy Otců zakladatelů moderní státnosti Čechů a Slováků jsou si podobné: vysloveně přestali být sami sebou. Stali se váženými, nebo nenáviděnými symboly. Málo kriticky zkoumanými, a proto snadno zneužitelnými.

Nejzranitelnější je po stránce výkladu pravděpodobně Milan Rastislav Štefánik. Byl mužem rozporů, snoubila se v něm exaktní věda i vášně. Dvojdomostí povahy, zpoloviny i slovenským původem, byl do jisté míry podobný Tomáši Masarykovi, jenž pocházel ze Slovácka. Byl synem protestantského kněze, s nímž se ale během pražských studií – po přestupu na astronomii – rozešel. Snad také proto již tehdy přilnul k podstatně staršímu odpadlíkovi od katolictví bezmála synovskou láskou. Jejich válečné setkání ovlivnilo následně vývoj nejméně v celé střední Evropě. Výsledkem konjunkce planet profesora sociologie Masaryka a nadšeného hvězdáře Štefánika se stala Československá republika.

Velice konfliktní TGM, známý kritik titanismu, přehnané a bezbožné sebedůvěry člověka, se do ní z exilu vrátil takřka v pozici vyšší bytosti. Ústava zdůrazňovala jeho výlučnost, neboť neměl omezení počtu volebních období a za života si jej nikdo nedovolil kritizovat. Když přece, tak prostřednictvím blízkých spolupracovníků. Zejména skrze jeho nástupce v úřadu, třetího protirakouského „triumvira“, Eduarda Beneše.

Náhody neexistují, trojhvězdí nejslavnějších bořitelů „žaláře národů“ se poprvé potkalo na jedné akademické půdě, v rámci Karlovy univerzity. Poté, co zde čtyřiadvacetiletý Štefánik získává doktorát, odjíždí do Francie. Po těžkých začátcích navštěvuje v službách „galského kohouta“ mnoho zemí, aby se věnoval astronomickým, ale i dalším úkolům. Mámivě naň svítí slunce Tichomoří, takže na Tahiti s nadšením zakládá observatoř a plánuje tu zůstat trvale. Do začátku 1. světové války získává francouzské občanství a pocty. Přes nesporné vědecké a společenské zisky však daleko nejvýznamnější životní etapa takříkajíc „komety“ z malé obce Košariská teprve nadchází…

Proti Rakousku-Uhersku bojuje Štefánik od roku 1915. Přes chatrné zdraví je naturalizovaný Francouz bez obtíží vycvičen pilotem, načež operuje na balkánské frontě. Záhy se potkává s tehdy ještě velmi málo známými emigranty Masarykem a Benešem. Díky svým stykům v nejvyšší společnosti může oběma budoucím prezidentům vydatně prospět. Otevírá cestu do cizincům hermeticky uzavřených salónů a pracoven. Současně sám rychle stoupá po žebříčku hodností, který završuje generálskými epoletami. Spoluzakládá Československou národní radu v Paříži, jakousi prozatímní vládu budoucí republiky. Ve Francii, Itálii i jinde usilovně domlouvá zřízení zahraničních jednotek neexistujícího Československa. Postupuje horečně a přepíná síly. Jeho zdraví jej postupně čím dál tím více zrazuje. Má však vznešený cíl, v jehož prospěch, jak říkal: „věří, miluje, pracuje“.

Zvláštní kapitolou vysilujícího zápasu, na jehož konci nastalo zrození demokratického republikánského státu a smrt přesvědčením konstitučního monarchisty Štefánika, tvoří sibiřská anabáze československých legií. Asi 50 000 k boji odhodlaných vojáků uspělo u Zborova, jenže po dvou ruských revolucích roku 1917 tento korpus uvízl v hluboce změněné zemi. Hrozivé zmatky přiměly silné dobrovolecké jednotky, aby se pohybovaly tzv. „vlastním pořádkem“. Náročnou kontrolou Transsibiřské magistrály učinily v očích mezinárodního společenství z Tomáše Garriguea Masaryka „pána Sibiře“. A tak zlomily poslední pochybnosti o legitimitě československé zahraniční reprezentace.

Francouzský generál, současně ministr války ČSR Milan Rastislav Štefánik nejprve osobně usiloval o udržení hroutící se morálky našeho největšího kontingentu. Později zorganizoval odsun přeživších legionářů do nově vyhlášené vlasti. Do té se sám, nejspíše už velmi vážně nemocen, vrací s pocitem zneuznání 4. května 1919. Odmítá cestovat vlakem, volí obecně málo spolehlivý typ italského letounu. Krátce před přistáním se stroj za dodnes poněkud nevyjasněných podmínek řítí k zemi, za což zaplatí VIP pasažér spolu s celou apeninskou posádkou životem.

Skon mladého hrdiny působí stylem antické báje, kdy Ikaros hyne pádem z nebes, takže tragická smrt podnes rozněcuje obraznost. Zánik v troskách letounu, s nímž měl shůry dosednout na půdě svobodné vlasti, nedaleko Bratislavy, jakoby si přímo říkal o interpretace. – Vedle střízlivějších teorií o veliké poruchovosti užitého aeroplánu, případně o bezvědomí či sebevraždě duševně nestabilního, romantizujícího generála, existují skutečně neuvěřitelné konstrukce. Kupříkladu někteří slovenští národovci, zatížení tragikomickým komplexem ublíženosti, oživují, ba rozvíjejí scestné teorie spiknutí. Mělo prý jít o sestřelení nadějného státníka na pokyn Masaryka či Beneše, s nímž měl Milan Rastislav Štefánik prokazatelné spory. Vyskytly se temné mýty o přežití vzácného pasažéra včasným skokem z paluby dvojplošníku, což údajně přimělo přítomného českého důstojníka k doražení kulkou do hlavy.

Ač na tom je dost, daleko horšími se jeví dezinterpretace astronomových čistě politických náhledů. Nejotřesnější příklady demagogie vyřčené nad jeho památkou stvořili luďáci a komunisté. První změnili syna protestantského pastora a přesvědčeného čechoslovakistu v bezmála katolíka a slovenského autonomistu. Pochybní historiografové druhé skupiny učinili z triády Masaryka, Beneše a Štefánika zaprodance západního imperialismu.

Ale zdůrazněme ještě jednu nežádoucí „interpretaci“ velikého Čechoslováka: zapomnění. Za minulého režimu převažovala ambice hodně zploštit historickou úlohu Štefánika a spol. Když ale minulý rok u nás probíhalo „osudově-osmičkové“ šílenství, na Slováky nesmírně uctívaného Milana Rastislava nikdo ani nevzdechnul. V obou zemích byla nadto paradoxně zcela opuštěna idea čechoslovakismu, Štefánikova pevná vize a zásluha. Když potom patříme na jeho nadživotní sochy, obrazy, jemu zasvěcenou horskou chatu, ulice, náměstí, vojenskou vysokou školu či dokonce květinu, rezonuje v nich skutečně on sám. Památnou větou „Jaká tragédie a jaká komedie je ten život.“

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6