Kdyby byl mladší, anebo zdravější, mohl by se stát prezidentem. České země by měly na Hradě moudrého muže (čímž nemá být, prosím pěkně, ani naznačeno, natož řečeno, že nyní moudrou hlvau státu nemá). Dnes ovšem už nemůže chodit, pohybuje se na vozíku – a mně v uších stále zní nezapomenutelné „Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň“.

Čas od času si v tomto uspěchaném, místy nesmyslně vystresovaném světě vzpomenu na někoho, koho jsem si celý život vážil a on pak najednou zmizel z očí – z veřejného života, z televizní obrazovky, ze stránek novin. Jako by se nad ním zavřela voda.

Zrovna nedávno mě napadlo: Co Ivan Medek, jak se mu asi daří?

Odpověď přineslo 31. číslo magazínu Pátek Lidových novin. Velký rozhovor s panem Medkem mnohé osvětlil. Četl jsem jej během cesty vlakem a musím přiznat, že „ten člověk z Vídně“ byl skvělým společníkem.

Patří k lidem, jimž stojí za to naslouchat. Nemusíme se vším souhlasit, ale za sebe mohu říci, že v tom základním má pravdu. Byl jsem navýsost potěšen, že se zase černé na bílém, navíc od člověka, který si zaslouží respekt, objevila myšlenka, která je pro mě alfou a omegou dobrého kapitalismu. Kapitalismu s morálním rozměrem.

Ivan Medek říká:

"Víte, ta skutečná pravice, a to se tady málo ví, vyrůstala zejména v Americe na bázi hluboké víry. Američtí zakladatelé průmyslové společnosti byli přesvědčeni o nutnosti morálních hodnot, na kterých společnost musí stát. Protože opravdová hodnota je vždycky subtilní a vyrůstá z vědomí, že já nejsem všechno. Jen příklad: Naši řidiči mají pověst jedněch z nejhorších v Evropě. Jeden můj kamarád dělal nedávnou řidičskou zkoušku v Německu a první věta, kterou mu instruktor řekl, byla: ´Pamatujte si, že nejste na silnici sám.´ Na tom vlastně všecko stojí."

Vzpomene-li si člověk, v kontrastu s tím, jaké zásady prosazovali „američtí zakladatelé průmyslové společnosti“, na morální profil zakladatelů – podotýkám, že některých a nemyslím tím jen politiky – našeho postkomunistického kapitalismu („dnes vážený byznysmen, zítra usvědčený podvodník“), pak ke slovům Ivana Medka nemá, co by dodal.

Může jen trpce litovat: Škoda, že Američané nedošli v roce 1945 do Prahy, a pokud možno co nejdál na východ, škoda, že jsme pak nepřijali Marshallův plán, škoda, že jsme po pádu železné opony víc nenaslouchali moudrým mužům Medkova formátu. Škoda přeškoda …

Má ale význam plakat, je-li mléko rozlito, ubrus potřísněn, sklenice poloprázdná? Naše chyba, měli jsme ji lépe držet.

Stejskal.estranky.cz