Dobrý koňak, který jsem před týdnem popíjel v Kariho útulně zařízeném podkrovním bytě a rozhovor, který jsem se starým a dobrým přítelem a kamarádem měl, mě vůbec neuklidnil. Více než před půldruhým rokem jsem o Karim napsal článek, který MF Dnes - jinak výborné noviny - neuveřejnily, ač uveřejnit písemně slíbily. Před třemi měsíci mi tytéž noviny slíbily uveřejnit jiný článek, dotýkající se též pověsti a cti drahého přítele. I druhý článek zůstal žel neuveřejněn.

Nezbývá než demokratický blog. Než seznámím své čtenáře s oběma "zcenzurovanými" články, zalistuji ještě v elektronické paměti a prozradím čtenářům několik svých postřehů a zápisů z doby, kdy jsem s Karlem Schwarzenbergem přicestoval do Moskvy. Bylo to přesně před dvaceti lety, v lednu 1988.

"Spolu se Švédem Geraldem Naglerem, výkonným ředitelem MHF (Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva), jsem byl (jako člen švédské helsinské skupiny) vlastně jediným švédským členem delegace. Několik týdnů po mém návratu se o mé cestě do Moskvy v lednu 1988 zmínil ve své přednášce v Mezinárodně politickém institutu ve Stockholmu i sovětský velvyslanec Boris Pankin. To, že František Janouch mohl zastupovat Švédsko, uváděl jako důkaz hlubokých a nesporných změn v SSSR. Tak jsme se spolu s velvyslancem Pankinem dostali až na úvodníkovou stránku největšího švédského denníku Dagens Nyheter.

Nebyl to ostatně jediný paradox ve složení naší delegace. Ačkoliv Československo už nějakých pár desetiletí formálně nepatří k Západní Evropě, bylo fakticky zastoupeno v delegaci MHF hned dvakrát. Kníže Karel von Schwarzenberg, předseda Mezinárodní federace, cestoval se švýcarským pasem, já s pasem švédským. Oba jsme však cítili, nehledě na naše honosné a neutrální pasy, velice československy. Já, který jsem se octl proti své vůli v emigraci o dvacet pět let později než náš předseda Karel, jsem pociťoval navíc značnou schizofrenii: koho vlastně zastupuji?.... Kníže Karel von Schwarzenberg nastínil v krátkém projevu činnost naší federace. Malý sál byl naplněn diváky. Byli tam baptisté, příslušníci Hara Krišny, židovští otkaznici a plno dalších. Zastoupeny byly v hojné míře i západní sdělovací prostředky: několik velkých televisních kamer dokazovalo, že jde o ostře sledovaný mítink.

Když kníže von Schwarzenberg požadoval, aby za naši delegaci mohl pronést krátký projev i disident Lev Timofejev, rozpoutala se slovní potyčka. Burlackij se cítil omezen ve svých právech předsedy. Řekl, že Press klub Glasnost nezná, ptal se, zda cílem našeho příjezdu bylo nalezení společného jazyka či uspořádání veřejného show. Kníže von Schwarzenberg byl hluboce uražen a dal to najevo v krátké důstojné odpovědi. Jeho stanovisko podpořili dva exministři zahraničí na vysoké diplomatické úrovni. Burlackij pochopil, že zašel příliš daleko, a začal hledat kompromis. Zdálo se, že by byl ochoten dát Timofejevovi slovo, ale narazilo to na odpor projevený i v jedné replice k jednacímu pořádku ze strany Burlackého zástupce.

Seděl jsem nedaleko od Burlackého a viděl jsem, jak se potí. Rozhodnutí musel udělat sám, během několika minut. Nemohl se poradit, dostat zelenou. Nakonec se rozhodl:

"Nelíbí se mi sice způsob, kterým jste mě přiměli, abych dal slovo zástupci Press klubu Hlasnost, ale nechť je po vašemu. Jak říká čínské přísloví Nebe nespadne na zem, ryby nepřestanou plavat, ptáci nepřestanou létat, slovo má Timofejev." (Potud záznam z mého deníku.)

Když na podzim 2006 presidentu Klausovi byla kandidatura Karla Schwarzenberga na místo ministra zahraničí velice proti srsti, napsal jsem první ze článků, které, ač přijaty do tisku, zůstaly neuveřejněny.

Schwarzenberg kontra Klaus

Když zástupci jednotlivých národních helsinských výborů v polovině osmdesátých let vybrali Karla Schwarzenberga za předsedu Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva, nebyl jsem vnitřně zcela přesvědčen, že tato volba je správná, i když jsem pro ni hlasoval.

Velmi brzo jsem se však přesvědčil o tom, že mé výhrady či rozpaky byly liché. Setkával jsem se s Karlem Schwarzenbergem na mnohých zasedáních a jednáních. Karel Schwarzenberg byl nejen šarmantním společníkem, ale i rozeným diplomatem, který dokázal přimět ke kompromisu často velice různorodé skupiny. Chybí-li něco našim dnešním politikům, pak je to hlavně umění kompromisu. Měl jsem možnost pozorovat Karla Schwarzenberga při třech mimořádných příležitostech. První bylo Evropské kulturní fórum, které se uskutečnilo na podzim 1986 v Budapešti. Ačkoliv se maďarské úřady snažili semináře a schůzky, které Mezinárodní helsinská federace pro lidská práva plánovala v Budapešti, znemožnit, byla to nakonec vždy přirozená autorita, kterou si Karel Schwarzenberg svým jednáním, vystupováním, ale i vzhledem dokázal vynutit, která přispěla k nalezení kompromisu a k dosažení cílů, které jsme si kladli.

Druhá příležitost, o které se zmíním, byla dnes již legendární cesta delegace Mezinárodní helsinské federace do Moskvy v únoru 1988. Byl jsem do této delegace nominován Švédským helsinským výborem a jak se dalo očekávat, měl jsem problémy se sovětským vízem. Byl to Karel Schwarzenberg, který dal sovětským úřadům přes sovětského velvyslance ve Vídni zcela jasně najevo, že nedostanu-li vízum, zruší celá delegace plánovanou cestu. Vízum jsem na poslední moment dostal a během celého týdne jsem měl možnost pozorovat Karla Schwarzenberga v akci: vsedě na podlaze při neoficiálních diskuzích v bytě Lva Timofejeva, při setkáních s ministry vnitra, zdravotnictví a spravedlnosti a jinými čelnými představiteli SSSR. Ačkoliv delegace byla velice representativní - byl v ní i předseda norského parlamentu, i bývalí ministři zahraničí a spravedlnosti Rakouska, Dánska a Švýcarska, několik poslanců z různých zemí a dokonce jeden laureát Nobelovy ceny za fyziku, byl to vždy Karel Schwarzenberg, který dokázal vyřešit všechny krizové situace. Když nechtěly sovětské úřady dovolit Larise Bogorazovové, Sergeji Kovaljovovi a Lvu Timofejevovi přístup na setkání se zástupci moskevské "veřejnosti", organizované profesorem Burlatským, vzali jsme je pod paždí a provedli. Karla Schwarzenberga s Larisou se nikdo neopovážil zastavit a my prošli v jeho stopách.

Podobné zkušenosti s diplomatickými schopnosti Karla Schwarzenberga jsem získal i během wroclawského setkání, které se uskutečnilo počátkem listopadu 1989 - zvláště pak při přijetí představitelů českého exilu u Geremka v polském sejmu.

Dodám nakonec, že to byl právě Karel Schwarzenberg, který dodal presidentskému úřadu po listopadové revoluci tu potřebnou noblesu, na kterou džínsoví disidenti a Havlovi spolubojovníci prostě neměli a kterou dnes tak postrádám v našem nejvyšším úřadě: dnes mám však na mysli hlavně noblesu ducha!

Nedovedu si představit na funkci ministra zahraničí kandidáta lepšího, než je Karel Schwarzenberg. Argumenty pana presidenta proti jeho kandidatuře jsou prostě ubohé. Je mi líto, že něco podobného musím napsat.
(29.12.2006)

O rok později jsem napsal článek Quod licet bovi, non licet Iovi, který odmítlo nejdříve Právo, potom do tisku přijala MF Dnes a který zase, bohužel, zůstal neuveřejněn. Zde je jeho původní text:

Noblesa ducha: co je dovoleno volovi, není dovoleno bohovi

Před několika měsíci se Ivan Hoffman při projednávání kausy poslance Vondrušky divil, že nikomu z dvou set poslanců nevadila Vondruškova přítomnost v parlamentě:

"To mlčení potvrzuje podezření, že parlament jako celek nemá ambici se prezentovat jako garant slušnosti, vkusu a dobrých mravů…., že přítomnost poslance s tak odpornou minulostí není v zákonodárném sboru na obtíž ani jednotlivcům? Není přece pravděpodobné, že by mezi dvěma stovkami poslanců nebyl ani jeden, kterému by se v přítomnosti zmíněného bývalého bachaře neudělalo nevolno!"

Můj učitel fyziky akademik Vladimir Fock, starý ruský inteligent, mi vyprávěl, že kdykoliv dostal pozvánku na zasedání Akademie, kde měl vystoupit vědecký šarlatán Trofim Lysenko, napsal presidentovi Akademie věd SSSR, že mu jeho vychování a mravní principy nedovolují zúčastnit se schůze kde bude přítomna, jak Fock štítivě říkal, "ta Lysenka".

Postrádal jsem tento postoj u našich politiků nejen v aféře Vondrušky, ale i v aféře Čunka. Nikomu nevadilo sedět s nimi v parlamentu či ve vládě. Trvalo měsíce, než se Čunka podařilo vytřepat jako blechu z kožichu. Teď se chce blecha do kožichu vrátit. Jediný, kdo se proti tomu zatím noblesně postavil, je senátor a ministr zahraničí (kníže) Karel Schwarzenberg. Nevím, zda tak učinil pro svůj aristokratický původ či proto, že jeho osobnost byla utvářena mimo tuto zemi. V každém případě mu patří dík.

Naši politici zřejmě dosud vůbec nepochopili - a kladu si otázku, zda to lze pouze svalovat na desetiletí komunistického režimu - že politik musí nejen respektovat zákony své země, ale musí respektovat i nepsané vyšší principy mravní. V politice totiž musí platit: co je dovoleno volovi, není dovoleno bohovi.

Po příjezdu do Švédska v roce 1975 jsem nemohl pochopit skandál kolem tehdejšího ministra spravedlnosti Ove Rainera, který si legálně v prosinci vypůjčil v bance (mimochodem, zasedal v její správní radě) na krátkou dobu větší částku, kterou v lednu s úroky řádně vrátil. Vydělal na tom - díky nedokonalosti daňového systému - něco kolem milionu. Ministr Rainer musel z vlády odejít a ze švédské politické scény zcela zmizel.

Je mnoho věcí, které nejsou v rozporu se zákony a které si "běžní" lidé mohou dovolit, ale které jsou pro politiky absolutně zakázány. Manželky vrcholových politiků nemohou zasedat v dozorčích radách podniků - zvláště ne v těch s majoritním státním podílem. Ani zcela dospělé děti vrcholových politiků nemohou přijímat stamilionové granty - zvláště pak ne od ředitelů podniků kontrolovaných státem. Stejně tak je nepřípustné přijímat tučné dary pro "sdružení" bývalé manželky bývalého premiéra.

Nebude v Čechách dobře, pokud nepochopíme tyto zcela prosté zásady a nezačneme se jimi řídit. Ze začátku alespoň tam "nahoře", tedy mezi bohy, politiky! (6.12.2007)

Co bych k těmto řádkům dnes dodal?
U knížete či prince je v sázce jeho čest osobní a čest jeho rodu. U nás, u obyčejného plebsu, naše budoucnost.
Měli bychom se nad tím, on, dříve kníže či princ Karel Johanes Nepomuk Joseph Norbert Friedrich Antonius Wratislaw Menas Schwarzenberg, dnes ministr zahraničí České republiky, i my, dříve plebs a možná i jeho poddaní, dnes rovnoprávní (?) občané této republiky, pořádně zamyslet.

Psáno v Bruselu 28.4.2008