Když mně bylo patnáct, pozval mě do denního baru na grog.
"Nesmíš bejt takovej zbabělec, jako je tvůj brácha!" smál se. A já pil grog za grogem a byl šťastný jako blecha.
Bylo mně sedmnáct, kdy jsem ho požádal, aby mi udělal bodygarda - šel jsem na rande s dívkou, kvůli které jsem měl dostat nabančeno od party kluků. Když uviděli, koho si vedu, všichni zbaběle zdrhli.
A Waldemar Matuška mě i to děvče pozval do restaurace na pivo! Pak se rozloučil a šel do Městské knihovny, kde tou dobou Semafor hrál, a on v pásmu Zuzana je sama doma začínal svým: To všechno vodnééés čas…
Bavil se se mnou kamarádsky i tehdy, kdy se rozešel ve zlém se Semaforem a odešel do Rokoka.
Pak jsem se s ním setkával jako novinář. Byl vždycky vstřícný, i když jsem například po něm v roce 1973 chtěl, aby mi nakreslil svůj autoportrét.

Po listopadu 89 jsme se setkali opět. A bylo to opět, jako bychom se viděli naposled včera. Byl mým hostem v televizní Kavárničce dříve narozených. Ptal jsem se ho tam na Oldřicha Nového, se kterým hrál ve filmu Fantom Morrisvillu. Vzpomínám, jak mi vyprávěl:
"Pan Oldřich Nový tenkrát, když jsem se převlékl jako doktor Lepierre, se na mě chvíli koukal a pak povídá: ´Poslechněte, Waldemare, pojďte sem. Víte, co to máte na sobě?´ Já říkám: ´´To je žaket, mistře.´ A on mi povídá s úsměvem: ´Já vím. Ten mi totiž šili do Kristiána.´ Takže já v tom filmu hrál v kostýmu, který na Oldřicha Nového šili do filmu Kristián! On ho poznal!"

V listopadu 1997 přijel Waldemar se svou paní Olgou do Šemanovic. Točili jsme spolu rozhlasové Nostalgické muzeum zábavy. Během hodiny a půl mi zodpověděl několik desítek otázek. Tři z jeho odpovědí, které patřily k nejzajímavějším, si můžete teď přečíst…

- Hrál jsi na řadu hudebních nástrojů, z nichž nejtypičtější bylo pro tebe banjo. Kolik nástrojů jsi vystřídal?

Začal jsem už v sedmi letech na bisernici, to je u tamburašů taková ta nejmenší mandolínka, sopránka, na kterou hrajete, jako když máte těsně před padoucnicí. Pak jsem dostal pořádnou mandolínu; napřed plochou, pak pravou, italskou. Kdo vás vidí hrát na mandolínu, řekne, že byste mohl úspěšně sypat mák na rohlíky.
Teprve pak jsem se konečně dostal k banju. Od banja ještě ke kytaře a nakonec ke kontrabasu. U basy jsem skončil, protože nic většího už nebylo.
O první banjo jsem záhy přišel. A to druhé, které mám dodnes, jsem dostal od Jiřího Suchého. Je to banjo stejně staré jako já - americká Vega z roku 1932. Teď půjde do opravy k panu Čapkovi, který kdysi podle mé fotografie s banjem sám vyrobil první banjo a stal se mistrem nástrojařem, který dnes u nás dělá vůbec nejlepší banja a klidně může, podle mého soudu, soutěžit i s fabrikami v Americe!
Když jsme odešli do emigrace, zůstalo to banjo v Československu. Pak jsem poprosil jednu velice milou dámu, paní doktorku Plannerovou, jestli by mi ho z Československa do Ameriky nepřivezla. Ona ho skutečně přivezla a já tak mohl na svém druhém turné po USA a Kanadě říkat: Přivezli mi přátelé - nebudu říkat kdo - mé banjo, protože by mi bylo líto, kdyby ho měl nějaký bolševik pověšené na zdi a chlubil se: To je Matuškovo banjo!

- Říkalo se o tobě, že jsi jedním z nejlepších imitátorů Vlasty Buriana u nás. Nezapomněl jsi ho za ta léta?

Pana Buriana, toho jsem nezapomněl, ale hlas už mi tak neslouží. Já viděl téměř všechny jeho filmy a co se dalo o něm získat, to jsem získal. Když už jsem měl opravdu velkou burianovskou sbírku, i s jeho sochou, tak jsem o všechno přišel, protože se mi nabourali do mého bytu na Václavském náměstí a všechno rozkradli. Takže mi na Vlastu Buriana zůstala opravdu jen vzpomínka.
Osobně jsem ho poznal, až když už byl hodně nemocný. Umřel v roce 1962 - já se s ním poprvé setkal tváří v tvář v roce 1959. To už mu nesloužily nohy, měl je oteklé, ale pořád ještě měl ta veselá očička, gesta rukou a ten svůj humor… prostě - furt to svítilo.

- V Šemánovicích pobýval v devadesátých letech několikrát komik Jára Kohout, dnes tu jsou vystaveny jeho obrazy. Jaký jsi s ním měl v Americe vztah?

My jeli s KTO poprvé do Spojených států v roce 1977.
A přijeli jsme do New Yorku, kde jsme měli představení v sále, kam přišlo asi 1100 lidí. Mezi nimi seděl pan Jára Kohout.
Já si ho pamatoval jako kluk, členové KTO, kteří jsou o pět až deset let mladší než já, ti ho neznali. Když jsme šli po představení vedle do restaurace, tak jsem jim říkal:
"Pánové, uvidíte pana Járu Kohouta! To byl za první republiky v Československu komik číslo dva, tři! Ono jich bylo tenkrát strašně moc a pan Kohout patřil mezi ně. Až ho uslyšíte a bude vám někoho připomínat, tak se nedivte!"
Tak jsme vpadli do té hospody a Jaroušek tam stál u baru a povídá: "Tak co, klucííí… že jó…"
A všichni sborem vydechli: "Hele, to je Štercl, ne?!"
Já povídal: "Jen to, prosím vás, neříkejte nahlas!"
Já ho měl strašně rád a slíbili jsme si, že spolu uděláme nějaký skeč, jenomže on nikomu nepůjčil zamluvit! Ten když se do toho dal, tak to vypadalo… no, jako teď já!

30. listopadu 2009 uplyne 50 let od chvíle, kdy Waldemar poprvé vystoupil na prknech divadla Semafor, ve hře Člověk z půdy. Letos se tedy budou v Semaforu slavit padesátiny.
Před deseti lety, na 40. výročí divadla, Waldemar ještě přijel.
I když zprávy z Ameriky nebyly v posledních letech potěšující, stále tu byla teoreticky možnost, že se Waldemarův zdravotní stav zlepší natolik, aby mohl přijet. Bohužel - Semafor bude slavit bez něj.
Je to moc smutné.

Sbohem, Waldemare!