Vždycky, když píši nebo debatuji s posluchači o přednostech a také o selháních našeho novodobého státu, vytane mi na mysli řada jmen lidí, kteří mohli udělat ještě mnohé, avšak roku 1918 se bohužel nedožili.

Tyto řádky píši shodou okolností 4. února a v kalendáři mám mezi mnoha poznámkami i jedno jméno: Rezek. Úžasný člověk, ten profesor Antonín Rezek, který si stačil 13. ledna 1909 připomenout své padesáté šesté narozeniny a krátce poté, 4. února, zemřel. Měl bohužel již několik let předtím značné zdravotní potíže (cukrovka) a poslední dva roky žil s vědomím, že má nádor na mozku. Pomoci mu nemohl ani jeho zeť, pozdější vynikající československý lékař profesor MUDr. Stanislav Kostlivý (1877-1946) ani Kostlivého přátelé a učitelé.

Antonín Rezek, 1892

Antonín Rezek byl jedním z našich nejschopnějších historiků a dodejme, že i politiků a roduvěrných stoupenců tzv. české otázky. Byl to on, kdo předal lásku k této zemi a k historickému zkoumání její historie svým studentům, mezi něž například patřili Kamil Krofta, Josef Pekař, Josef Vítězslav Šimák či Jaroslav Bidlo, a stal se mimo jiné v podstatě zakladatelem moderního českého dějepisectví.

Když byl v říjnu 1896 povolán do Vídně jako tajný rada (později skutečný tajný rada) ministerstva kultu a vyučování, nechal mu ministr Gautsch volnou ruku při řešení nejrůznějších problémů v českých zemích, protože věděl, že „by s tím tvrdohlavcem stejně nehnul“. Vyplatilo se to. V roce 1898 se na profesora Rezka obrátili někteří zástupci města Brna s tím, že by chtěli založit v Brně vyloženě české vysoké technické učení, když se předtím na tzv. Technickém učilišti v Brně pod nátlakem německých nacionálů přestalo vyučovat také česky.

Antonín Rezek vyřešil vše geniálně. Věděl, že zřízení české vysoké školy v Brně by neprošlo obstrukcemi v parlamentu. Na to neměli zastánci českých zájmů dost poslanců. A tak navrhnul použít ústavní paragraf č. 14, dle něhož bylo možno využití absolutistického práva panovníkova. A přesvědčil o tom císaře, který 19. září 1899 podepsal dekret o zřízení „Císařské a královské České vysoké školy technické v Brně“. Ministerský rada Antonín Rezek dojednal ostatní a zařídil, aby vláda uvolnila téměř 3 miliony korun na výstavbu nové školní budovy, protože se stavební inženýrství začalo vyučovat sice již od 3. listopadu 1899, avšak pouze v pronajatých budovách se čtyřmi profesory.

A skutečně, stavět se začalo ještě za Rezkova života v roce 1908 a v roce 1911 byla škola hotova. Profesorský sbor v době, kdy byla výstavba školy před dokončením, požádal panovníka v duchu Rezkovy politiky, aby škola mohla nést název “C. K. česká vysoká škola technická Františka Josefa v Brně“. A na takové loajální nabídky císař slyšel. 1. března 1911 podepsal příslušný dekret a o pár dní později, 20. března 1911, udělil audienci celému profesorskému sboru nové české vysoké školy v Brně.

Tady trochu odbočím. V roce 1918 byla škola pochopitelně zbavena názvu připomínajícího „nenáviděného císaře“ a stala se „Českou vysokou školou technickou v Brně“. Ve třicátých letech minulého století se uvažovalo o jejím značném omezení či zrušení. A historie se opakovala. Opět v březnu, ale o 26 let později, byl na této škole jmenován čestným doktorem technických věd prezident Eduard Beneš a dne 16. března 1937 při své čestné promoci sdělil představitelům školy, že již dal příslušné pokyny k přijetí zákona o tom, že se škola bude jmenovat „Vysoká škola technická Dr. Edvarda Beneše v Brně“. Jestli se při tom Antonín Rezek v hrobě obracel, to nikdo neví.

Antonín Rezek byl již od mládí cílevědomý a statečný muž. Již na gymnáziu měl národnostní spor s jedním z profesorů, což mu vyneslo půlroční přerušení studia. I tak úspěšně studoval na Karlo-Ferdinandově univerzitě, v roce 1876 se stal doktorem historie a o dva roky později se úspěšně habilitoval. Během univerzitních studií se také sblížil s významným archivářem a historikem univ. profesorem dr. Josefem Emlerem (1836-1899), což mělo zásadní vliv na jeho další život.

Když 21. listopadu 1870 v domě U Tří tykví v Michalské ulici na Starém Městě pražském zemřel historik, básník a spisovatel Karel Jaromír Erben (tuberkulóza a zánět jater), zůstaly po něm mimo jiné dvě nezletilé dcery Ladislava a Bohuslava z prvního manželství. První Erbenova žena Barbora rozená Mečířová (1818-1857) zemřela 20. srpna 1857 na rakovinu prsních žláz.

Druhá básníkova žena Žofie (rozená Mastná) z Lomnice nad Popelkou se stala poručnicí nezletilých dcer společně s dr. Josefem Emlerem a obě také vychovala. A tak se stalo, že byl Antonín Rezek krátce po své habilitaci pozván kolegou Emlerem k Erbenovým. Tam poznal o tři roky starší Bohuslavu Erbenovou (1850-1924), s níž se dne 2. srpna 1879 oženil. Manželství to bylo šťastné, vzešly z něj dvě dcery Bohuslava (1882-1964) a Ludmila (1887-1966).

Dcery byly vychovávány v duchu vlasteneckém a byly častými návštěvnicemi Slovenské besedy v Praze. Sem chodili mnozí vzdělaní Slováci (například dr. Štefánik) a další příslušníci slovanských národů. Počátkem století se zde s dvacetiletou Bohuslavou seznámil čerstvě vystudovaný lékař, Slovák Stanislav Kostlivý (pozdější vynikající chirurg, rektor bratislavské Komenského univerzity a zakladatel slovenské chirurgie). Vzali se v roce 1903.

Ludmila Rezková se v roce 1907 provdala za známého advokáta Jana Kličku (1867-1934), syna příbramského velkostatkáře a mecenáše Šebestiána Kličky (1834-1910).

Antonín Rezek byl ze všeho nejvíce excelentním historikem. Založil několik historických sborníků, napsal řadu historických prací, v nichž se vyrovnal s některými nepřesnostmi svých předchůdců, zejména co se českých dějin týče. Hlavní jeho usilování spočívalo v tom, že chtěl, pokud se českých dějin týče, pokračovat tam, kde skončil František Palacký. První vlaštovkou tohoto záměru byla jeho habilitační práce „Zvolení a korunování Ferdinanda I. za krále českého“. Ta vyšla nejprve knižně v roce 1877 u J. Otty, o rok později u téhož vydavatele rozšířená a přepracovaná i v jazyce německém. V ní vlastně popsal počátky vzniku budoucí monarchie rakouské.

V dalších svých historických dílech se věnuje českým dějinám v době od 16. do 18. století, čímž se vlastně pokračovatelem Palackého stal. Z desítek prací pak vyniká titul „Dějiny Čech a Moravy nové doby“. Rezek dokonale vysvětlil dobu předbělohorskou a následnou třicetiletou válku. Odmítl teorie vysvětlující, že vše se změnilo jedním dnem prohrané bitvy na Bílé hoře v roce 1620. Prokázal kontinuitu vývoje českých dějin a vysvětluje klady a zápory dob před Bílou horou i po ní, když podrobně popsal tzv. povahu českých dějin. Z jeho závěrů vycházeli i jeho žáci, zejména pak Josef Pekař.

Po celou dobu svého historického bádání hojně publikoval, podporoval některé aktivity strany českých realistů prezentovaných tehdy T. G. Masarykem, spolupracoval s Josefem Kalouskem, který ho podporoval ve vydávání nakonec zaniklého časopisu „Sborník historický“, s V. V. Tomkem, po němž převzal profesuru rakouských dějin na české univerzitě, s Jaroslavem Gollem, s nímž založil „Český časopis historický“, a s mnoha dalšími.

Nashromáždil značné množství podkladů ke komplexní zamýšlené práci o českých dějinách v posledních čtyřech stoletích. Jako redaktor „Českomoravské kroniky“ otiskoval své úžasné statě o dějinách českého království z let 1630 -1693, k nimž patřily již zmíněné „Dějiny Čech a Moravy nové doby“ vydané ve dvou dílech v letech 1892-1893. Škoda jen, že vydal pouze první díl velice fundované práce s názvem „Dějiny prostonárodního hnutí náboženského v Čechách od vydání tolerančního patentu až po naše časy“.

V roce 1900 se Antonín Rezek stal ministrem-krajánkem v Körberově vládě a vyvinul značné úsilí pro zmínění rozporů mezi vídeňskou vládou a českou politickou reprezentací. Avšak v té době byla politická situace monarchie velice složitá, pročež v roce 1903 Rezek ze své funkce rezignoval.

Univerzitní profesor PhDr. Antonín Rezek, nositel řádu železné koruny II. třídy, skutečný tajný rada, podporovatel českého vysokého školství v Praze a v Brně, autor originálních a dodnes nepřekonaných historických statí, odešel z tohoto světa tedy poněkud předčasně dne 4. února 1909. Nemohl tušit, že za dalších devět let vznikne samostatný československý stát, jemuž toho mohl ještě tolik dát.

Jako historik byl objektivní, nestranný, avšak velmi kritický k šlechtě, zejména pak k té české. Věděl o ní mnohé, z titulu svých vládních funkcí měl neomezený přístup do státních archivů, kteréhožto privilegia se všem nedostávalo. Proto s ním někteří historikové občas nesouhlasí. Ale učit se od něj musíme všichni. My, i budoucí. A vzpomínat na něj s úctou. Již pro tu školu v Brně. Mohli bychom říci, že v mnoha svých závěrech a diagnózách byl přesný jako hodinky. Proč by také ne, když jeho tatínek Martin Rezek byl v Jindřichově Hradci široko daleko uznávaným a proslulým hodinářem.