20.5.2019 | Svátek má Zbyšek


OSOBNOST: Před sto lety zemřel humorista O. Henry

5.6.2010

Ale předtím mj. napsal: Všichni musíme být neupřímní, pokrytci a lháři po všechny dny života, protože jinak by se společenská struktura hned na počátku rozpadla na kousíčky. V přítomnosti druhých musíme lhát, zrovna tak jako nosit šaty. Je to ve prospěch věci... a pravdu nenajdeme v životopisech ani novinách, ale doufejme, že by se prostředkem, jak uveřejnit aspoň pár zrnek pravdy, mohly stát romány.

Před sto lety, přesně 5. června 1910 umřel na pokročilou cirhózu jater (a cukrovku) William Sydney Porter rozený za války Severu s Jihem,o. henry přesně 11. září 1862, a známý všeobecně jako O. Henry. A ne tedy "O´Henry", jak jsem už taky viděl napsáno. Bylo mu čtyřicet sedm a šlo jako v případě i mnoha dalších humoristů o tragickou postavu.

W. S. Porter pocházel se Severní Karolíny, z města Greensboro.

Jeho otec Algernon byl lékař a matka zemřela, když byly Billovi tři. Otec se ihned vrátil k vlastní mamince, ale pil a docela vážně se pokoušel sestrojit perpetuum mobile, zatímco dítě vychovávaly babička s tetou, která svému synovci pilně předčítala a vybírala čtení.

Tetě dokonce i náležela škola, kam budoucí O. Henry docházel (i když jenom do čtrnácti).

Co dělal mezi čtrnáctým a sedmnáctým rokem jsem nezjistil (a zkuste anglickou Wikipedii), ale jako sedmnáctiletý se Porter stal učněm ve strýčkově snacku, který byl bufetem, prodejnou i lékárnou dohromady.

V devatenácti letech získal Porter titul farmaceut, ale měl i výtvarný talent a nadání karikaturisty. Ve dvaceti ujel s rodinným přítelem dr. Jamesem Hallem až do Texasu a tři roky žil jednak na ranči v okrese La Salle, jednak na ovčí farmě Hallova bratra Richarda u města Cotully. Ve třiadvaceti se přestěhoval do hlavního města Texasu Austinu a chvíli zřejmě prodávat tabák v krámu jednoho přítele Hallových, ale až pak se konečně uchytil i jako účetní. Ve čtyřiadvaceti (1887) se poprvé oženil s dcerou jistého majitele koloniálu a na doporučení Richarda Halla (ten se stal v Texasu zplnomocněncem pro pozemkové otázky) začal Porter pracovat jako kreslič pozemkového úřadu.

Rok se sňatku se dočkal syna, ale tím začala i smůla. Syn záhy zemřel. Po dalším roce se Porterovi narodila dcera (vdaná později za karikaturistu a autora komiksů švédského původu Oscara Cesarea, 1885-1948), z porodu však se paní Porterová už nikdy úplně nevzpamatovala. W. S. Porter se ve svých devětadvaceti (1891) zase živil jako účetní, ale tentokrát v tzv. První národní bance. V dubnu 1894 mu bylo třiatřicet a se společníkem koupili celý místní týdeník. Přejmenovali ho na The Rolling Stone a Porter do časopisu nejen psal, nýbrž i kreslil.

Vydrželi rok.

Nejpozději tou dobou si začal půjčovat od tchána, ale i jinde. Zpronevěřil peníze, musel z banky a byl rád, když sehnal místo v deníku Daily Post v Houstonu, kde se pak podepisoval Postman (=Muž z Postu, ale i Pošťák). V polovině roku 1896 byl ovšem zatčen a sice propuštěn na kauci, aby mohl pečovat o nemocnou manželku, ale v červenci ho předvolali k soudu v Austinu. Usedl do vlaku, uprchl k moři do New Orleansu a téhož dnes i do Hondurasu. Seznámil se tam podle všeho se zločincem Al Jenningsem a jeho bratrem Henrym a procestovali notný kus Střední i Jižní Ameriky. V lednu 1897 se však Porter pokorně vrátil a jeho žena 25. července podlehla (v pouhých devětadvaceti) tuberkulóze.

S dcerou se přestěhoval do tchánova domu, ale v březnu 1898 jej odsoudili na pět let káznice. Ačkoli se procesní dokumentace později ztratila, byl Porter navzdory pozdějším legendám skutečně vinen. Co dělal v žaláři?

Jako nemocniční lékárník uvnitř Federální věznici státu Ohio ve městě Columbus si odpykal pod číslem 30 664 tři roky a tři měsíce, ale v červenci 1901 mu zbytek trestu prominuli. Už roku 1899 ovšem Porter z vězení uveřejnil první povídku podepsanou O. Henry, která se jmenuje Whistling Dick´s Christmas Stocking, a během zbývajícího pobytu za mřížemi vzniklo i třináct dalších próz.

Pravda, jeho pseudonym odpovídá i jménu kapitána vězeňských dozorců Orrina Henryho, nicméně povzdech "ou, Henry" prý v Americe přelomu století odpovídal i čemusi jako panečku a jeminánku. Porter později jméno O. Henry i úspěšně prodal výrobci oříškové čokolády.

Po propuštění žil osm měsíců u dvanáctileté dcerky a příbuzných v pennsylvánském Pittsburghu, ale ve čtyřiceti získal díky dalšímu příteli z rohu Hallů Gilmanovi šanci psát do newyorského Ainslee´s Magazine. Přestěhoval se do města zjara 1902 a na podzim 1903 podepsal výbornou smlouvu s deníkem World, pro jehož nedělní Sunday World začal psát jednu stránkovou povídku týdně – a pokaždé za sto dolarů.

Zatímco zpočátku žil Porter v New Yorku po laciných hotelích a byl jen těžko k zastižení, najal si teď byt na Irvingově náměstí. I nadále ovšem býval zadlužen. Vůbec první sbírku povídek (odehrávajících se ve Střední Americe) vydal v listopadu 1904 a téhož roku tvrdil v dopise příteli, že jej pohodlně uživí tucet až šestnáct hodin psaní týdně "od úterka do pátku" – a nic víc.

Je pravda, že ovšem souběžně tvořil i pro deset redakcí, až se dobral k okraji zhroucení. Skoro určitě, myslím si, neudělal dobře, když se v takové situaci dne 27. listopadu 1907 i znovu oženil, a to s vlastní obdivovatelkou a přítelkyní z dětství, povídkářkou Sarou Colemanovou.

Nevím, kdo měl ten nápad, ale koupili si luxusní byt na Washingtonově náměstí, přičemž dále vlastnili další byt alias O. Henryho pracovnu a dům na Long Islandu. Disponovali i služebnictvem a Porter chrlil povídky a spolu s Franklinem Adamsem je začal dramatizovat. V létě 1909 ho Sara opustila, když ujela do Ashevillu, a dcera zmizela do školy v New Jersey. Znovu žil jako starý mládenec a počal pomýšlet na román a seriál povídek na téma rozdíl mezi starým a současným Jihem. Měl zkrátka větší ambice, ale bylo pozdě. Koncem roku odjel za ženou, ale v březnu se vrátil, uzavíral se v pokoji hotelu Caledonia a pil. Když dokonal, dlužil v podstatě každému, ale v Bagdádu nad Hudsonem a Podzemní dráhou, jak městu říkával, stačil jen během prvního desetiletí minulého století vyprodukovat stovky nesmazatelných povídek.

Ačkoli zase tak dobrý literát nebyl, začali mu dokonce říkat Americký Maupassant a první sebrané spisy (o tuctu svazků) vyšly už roku 1912. První biografie C. Alphonse Smithe už roku 1916. Roku 1918 založila Společnost pro vědu a umění tzv. Pamětní cenu O. Henryho udělovanou každoročně za nejlepší povídku a na vrchol obliby se dílo dostalo mezi válkami. Jeden z nejstarších českých výborů nese čarovný titul Bagdad nad podzemní drahou (1928), ale Kompletní práce O. Henryho vyšly v Americe až roku 1937 a jsou shromážděné z osmnácti původních sbírek. Obsahují 287 povídek, ale nezahrnují předchozích 28 próz, sedm článků a deset básní z Daily Postu, což tedy dohromady činí 315 povídek.

Nakolik byl ale O: Henry šťastný? A jak asi dlouho který den - anebo ve kterých obdobích? To zůstává otázkou. Naléval se whisky a chlubíval, že díky jedné skoro dvoulitrové láhvi napíše každý den povídku. Měl extrémně bohatou slovní zásobu a obdivuhodný postřeh pro detaily. Některé z povídek koncipoval jako začátky realistických románů, žádný však bohužel nikdy napsat nedokázal. Nebyl talent, jen génius, podotýká životopisec, ale v překladu do češtiny to není vždycky samozřejmé a problematiku s překládáním dokládá třeba Alois Josef. Šťastný (1901-1979) citováním následující humoristovy věty: Nikdy jsem nečesal bavlnu a nikdy si neoblíbil krumpáč. Originál ovšem zní: I never picked cotton and never cottoned to a pick.

Byl anebo nebyl O. Henry realistou? Jisté je, že romantizoval a idealizoval a typická o. henryovská povídka končí vždycky happy endem, jak to chtěly noviny. Příklad jeho příběhu mohu uvést. Jen kasař umí otevřít pokladnu, kam se zaklapla holčička, a detektiv, jenž kasaře už dlouho, dlouho pronásledoval, přimhouří tedy dojatě oči a Jimmy Valentina JAKO nepozná (povídka Cesta k nápravě).

Tyto happy endy však nejsou přece jenom naprostým pravidlem a osobně se domnívám, že O. Henryho samotného nejlépe vystihuje povídka známá u nás jako Znalec úspěchu, kterou si najděte v překladu doktora Stanislava V. Klímy (1895-1965, překlad vyšel posmrtně) uvnitř Stanislavem Dudou nádherně ilustrované knížky Zpověď humoristova a jiné povídky (Melantrich 1972, 30 000 výtisků). Hlavní hrdina Hastings Beauchamp Morley je dlužen, kam se podívá, ale chová se jako milionář, ví jak přijít k trochám peněz a lže stylem zkušeného dandyho. Kráčí New Yorkem a využívá třeba v jednu chvíli i znalostí lékárnických, když ošidí malého chlapečka. I dál pokračuje jako elegantní podvodník, ale na lavičce na Madisonově náměstí se setká s bezdomovcem, kterému hodí dolar.

"Bůh vám žehnej!" zvolal stařec. "Snažím se najít nějakou práci, už-."

"Práci!" opakoval Morley se zvonivým smíchem. "Jste hlupák, milý příteli! Pro vás je svět nepochybně jako skála. Musíte však být Áronem, abyste do ní mohl udeřit svým prutem. Pak z ní vytryskne pro vás něco lepšího než voda. Pro to byl svět stvořen. Mně dává vše, co od něj chci!"

"Bůh vám požehnal," pravil stařec. "Já poznal jen dřinu, a teď už ani tu neseženu."

"Musím už domů," řekl Morley, vstal a zapnul si kabát. "Zastavil jsem se tady, abych si zakouřil. Doufám, že najdete práci."

"Kéž by vaše laskavost byla ještě této noci odměněna," řekl stařec.

"Ach," prohodil Morley. "Vaše přání se už splnilo. Jsem spokojen. Myslím, že štěstí mě sleduje jako pes. Mám zamířeno támhle do toho osvětleného domu za náměstím, abych tam strávil noc. Jak krásně dnes svítí měsíc na město! Myslím si, že nikdo nemá z měsíčního svitu a podobných maličkostí takovou radost jako já. Nu, dobrou noc!"

Kráčel k rohu, kde chtěl přejít ke svému hotelu. Vyfukoval z doutníku obláčky kouře k obloze. Kolemjdoucí policista mu blahosklonně kývl na pozdrav. Jaký to je krásný měsíc!

Hodiny odbily devátou, když jakási dívka zrovna na prahu ženství zastavila se na rohu a čekala na přijíždějící tramvaj. Spěchala domů snad ze zaměstnání anebo jakoby se někde opozdila. Její oči byly jasné a čisté. Byla oděna v prosté bílé šaty, vyhlížela dychtivě vůz pouliční dráhy a neohlížela se ani vpravo ani vlevo.

Morley ji znal. Před osmi léty s ní sedával ve škole v téže lavici. Nebylo mezi nimi žádné náklonnosti – nic než přátelství dnů nevinnosti.

Obrátil se však do postranní ulice, kde na tichém místě náhle opřel svou rozpálenou tvář o chladné železo kandelábru a řekl tupě:

"Bože! Chtěl bych být mrtev."

P. S.

Jak jsem osobně odhalil, kvalita povídky ovšem nemusí mít nic společného s její původností, a protože O. Henry byl prokazatelně extrémně sečtělý, skoro určitě znal i následující pasáž ze Zápisků filozofa Kierkegaarda (1836). Cituji:

Jdu právě ze společnosti, ve které jsem byl vůdčím duchem, z úst mi sršely vtipy, všichni se smáli, obdivovali mě – ale já jsem odešel a teď by pomlčka měla být dlouhá jako poloměr dráhy Země ------------------------------------------------------- a chtěl jsem se zastřelit, ano, chtěl.



Diskuse


B. Volarik
7:56
6.6.2010

počet příspěvků: 1, poslední 6.6.2010 07:56









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.