21.5.2019 | Svátek má Monika


OSOBNOST: Petrklíče na Vyšehradě (1)

21.2.2008

„Pokaždé tu, kde se klene
hebký pokrov listový,
mechem svitnou roztříštěné
zlaté klíče Petrovy,
a kdo jejich kouzlo znají
ráj si jimi odmykají.“

Svatopluk Čech – velikán české literatury, oběť i úspěšné dítě politicky bouřlivé doby,Svatopluk Čech bojovník perem, novinář, fejetonista - a literát: invencí nadaný básník, méně již uznávaný, o to ale dodnes alespoň někdy čtený spisovatel. Zanechal čtenářům 33 knih – některými z nich, zažloutlými už notně většinou, listuji…

Čechův hrdý rod pocházel z Peruce na Slánsku: „Památné pro naši rodinu jakožto staré sídlo její, kde na selském statku hospodařil otec mého otce, jeho děd a snad i onen praděd, který dle rodinného podání jakožto potomek českého exulanta z Německa nazpět do vlasti se přistěhoval.“ Sám slavný člen rodu se ale narodil v Ostředku, právě před 162 lety, 21. února 1846. „Bylo to v Ostředku, vesničce a malém panství se zámkem nedaleko Sázavy. V zámku tom jsem se narodil, a když tam otec můj v letech 1849 a 1850 po druhé správcoval, hrával jsem si jako čtyřletý hošík s malými syny majetníka panství dra Červinky, známého horlivého vlastence.“ Hospodářský správce hraběte Thuna František Jaroslav Čech přijal rok před Svatoplukovým narozením za choť dceru vrchnostenského direktora Kláru Rakovou. Živitel mnohohlavé rodiny správcoval na různých místech. Měl u syna zaslouženou autoritu: „Pamatuji se z celého dětství na jediný případ, kdy mě tělesně trestal.“ Hospodářský správce Čech často putoval ze statku na statek, a tak Svatopluk dobře poznal český venkov v mnoha podobách, což posléze dobře vytěžil do svých povídek, humoresek a arabesek, ale i básní.

Jako 10-12letý chodil do německého gymnasia v Litoměřicích, potom v Praze - tamější konvikt se mu zpočátku zdál být peklem: „Zdálo se mi, jakoby to byl ortel, který mne odsuzuje navždy do temného, smutného žaláře.“ - „Plných sedm let ztrávil jsem v něm.“ Tuhý „duchovní“ režim otiskl do subtilního študáka stopy, jež ho k takovému životnímu pokračování nemotivovaly - „Zpronevěřil jsem se zásadám, které mi tam byly vštěpovány – či vlastně nezpronevěřil, poněvadž se ve mně nikdy neujaly nebo alespoň jen velmi povrchně.“

Mladý Čech byl nakonec jiný - „S lehce vznětlivou fantazií, lehkomyslný, nepořádný, těkavý, s novotářským kvasem v duchu nasyceném záhy hojnou četbou a tíhnoucím ke všemu neobvyklému, fantastickému, od skutečného vůkolí odchylnému.“ Namísto řeholní klausury pěstoval si jiné koníčky: „Byloť přednášení básní – ovšem jen vážných – mým zamilovaným koníčkem, ba pravou vášní. A ješitně domníval jsem se, že předstihuji pravým výrazem, vzletností a cituplností své deklamace všechny soudruhy.“ Vedle reprodukování cizího umění měl mladý literát také ambice vlastní, které i v dusnu školního řádu přece jen našly uplatnění: „My na konviktě založili si svou „Zoru“ velmi záhy a každý, kdo pociťoval v sobě jiskřičku spisovatelského nadání, pokládal za svou povinnost plniti ji poesií nebo prózou.“ – „Účastnil jsem se horlivě toho literárního podniku básněni a vyznávám, že první debut odbyl jsem si se stejným tlukotem srdce jako později první krok do skutečné veřejnosti.“

To se mu poštěstilo, když jako dvacetiletý mladík, čerstvý student práv (jak si táta přál) a zároveň člen avantgardního literárního spolku Ruch (jak už otec tak nadšen nebyl), přispěl k reinkarnaci časopisu Lumír i tím, že v něm publikoval báseň Otrokyně. Jako by předznamenal, o čem hlavně bude po celý život perem zpívat – a zač zejména bude poslouchán, uznáván a ctěn. Následující Kandiotky ho dostaly na stránky mnohem prestižnějších Květů. Sladké sousto slávy ochutnal ale až asi o rok později, když svým Husitou na Baltu převýšil všech ostatních devatenáct spoluautorů v památném almanachu („Umění pro národ!“), jímž spolek Ruch podpořil stavbu Národního divadla. To ho obdivoval už i patnáctiletý čtenář Jaroslav Vrchlický.

„Asi do septimy stačila „Zora“ mé literární činnosti úplně. Pak byl jsem – nevím již určitě, jakým způsobem – uveden do literárního kroužku studentského mimo konvikt – nepamatuji, zda to byl „Oreb“ nebo „Vltavan“, ale vím, že vydával psaný časopis „Lípu“. Z kroužku toho, založeného studenty staroměstského gymnasia, povstal později spolek „Ruch“, jehož hlavními na začátku členy byli Jos. Sládek, Ivan Klicpera, Em. Engl a Jaromír Čelakovský. Tu jsem si zvolil spolkové jméno Nevolný, tlumoče jím svou porobu konviktskou. (…) Po vstoupení na universitu jsem ovšem jméno „Nevolný“ radostně zaměnil hrdým „Volný“.“ Ve čtyřiadvaceti se stal redaktorem Světozoru. A mezitím psal básničky: „Tichou znal jsem chaloupku,/ jak je člověk vídá:/ na střeše pár holoubků/ a v ní holá bída.“

Čech byl pravověrným dítětem svojí doby ve středoevropské kotlině – viděl ji kritickým okem příslušníka malého, utiskovaného národa v habsburském impériu, vedle germánské rozpínavé orlice, od východních velkých bratrů Slávů tak daleko, navíc v sociální bídě, ruku v ruce jdoucí s prudkým rozvojem průmyslu, za všeobecného morálního marasmu z rozčarování po roce 1848: „Špiclovství bylo vůbec strašidlem celé tehdejší doby.“ - „A jaké to byly tehdáž do r. 1860 zlaté doby pro poněmčovací tendenci v Čechách! Český národ byl spoután okovy absolutismu a neměl místa, kde by byl pozvedl hlasu svého.“ Mladý básník viděl svoje poselství jasně: „Vedle poesie a časem před ní stálo pro nás osvědčování národního citu.“

V Almanachu českého studentstva publikoval tehdy třiadvacetiletý Čech dvakrát – za sebe, a za pozdější svoje alter ego z broučkiád, Jana Vraného; jejich básně Bouře a V klášterním sklepě přinesly oběma autorům uznání samotného Jana Nerudy. Ještě čtyři roky ale trvalo, než vytvořil první dílo z dlouhé řady podobně silných, jež jej posléze natrvalo umístila do učebnic i sto let po smrti – Adamity.

Výpravná básnická skladba o současnících Husitů, vyznavačích – jak by se dnes řeklo – alternativního způsobu života: „… člověk, člověk sám je satan, bůh!“ Divocí fanatici přírodního kultu budí ve své síle respekt a v hrdé kráse zase otevřenou radost: „Údy žula, ocel každá žíla!/ K nim se vinou přisnědlá i bílá,/ ženská těla, jejichž lepé tvary/ pohrdají roucha třásní, cáry,/ derouce se volně na světlo“ … jak vidno i na krásných Muchových ilustracích z roku 1897. Na pozadí vzájemného vyvražďování mezi kališníky a nahými příslušníky kmene Mojžíšova je čtenář svědkem tragédie Adamovy, jež se neuměl přiklonit na žádnou z těžce znesvářených stran; měl svoji vlastní víru, pro niž nakonec v ohni zemřel - společně s nevázanou Adamitkou, vražedkyní své sokyně Jitky, nevinné bytosti z tábora jinověrců. Jan Neruda mladého kolegu za tuto báseň nazval „poetou z boží milosti,“ spolek Svatobor rovnou básníkovi nabídl finanční pomoc.

V osmadvaceti vyšla Čechova první opravdová kniha – Básně (kromě Adamitů ještě Bouře, Sny a Anděl) se dočkaly nadšeného uznání. A po třicítce už se daly z jeho žurnalistického díla vybrat i desítky povídek, sdružené v Povídkách, arabeskách a humoreskách. Byly mezi nimi i krásně barevné perly – vícevrstevná mozaika postaviček Mezi knihami a lidmi je bezpochyby jednou z nich: „V těch knihách zpřevrácených, rozmetaných bouřila asi chvějící se ruka člověka rozervaného, nespokojeného s sebou a světem. Co asi hledal s chvatem zimničním v té spoustě papíru: zda rozřešení pochybností, rozdírajících ducha jeho, či zapomenutí těžké viny, či ztracené štěstí života? - … - Odebral se přihrádce, v níž patrně ruka zesnulého nejvíce řádila, Rousseau, Voltaire, Diderot, D´Alembert, Mirabeau – blesk za bleskem z úžasné té blýskavice, která očistila dusné povětří shnilé společnosti evropské, paprsek za paprskem z vycházejícího slunce nové doby.“ Nezapomněl tu ani pokryteckých kněží – trochu jako z Dekameronu, chlípný farář zanechává bratrovi v dědictví dobovou pornografii, zakamuflovanou v neškodných deskách „Zábavy duchovního pastýře“ - „Že bývala miláčkem drahého nebožtíka, soudil jsem z toho, že se dal namalovati s knihou touto v ruce.“ Pozůstalý se zle ale napálil, když se knihou prezentoval ve zbožné rodině svojí potenciální nevěsty...

Někdy až trpce černý humor si autor zachoval i v rozsáhlé povídce Jestřáb kontra Hrdlička„od té doby nezávidím žádnému registrátoru. Jeho život jest podoben fascikulům;“ není divu, že kritiku svojí profese publikoval pod pseudonymem. Knížka je pečlivě vystavěným, barvitě situačním dramatem. Pan Jestřáb, spořádaný vdovec a pečlivý opatrovatel peněz, zdá se být pomocnou rukou subtilnímu Hrdličkovi, jenž přišel znenáhla o zavedenou právcovskou sinekurku na chátrajícím zámku. Podobně těžké to měl na stáří i Čechův otec – „Viděl jsem, že otec, ač jakožto ředitel panství zaujímal dosti pěkné postavení, nevycházel z těžkých starostí, jichž přibývalo vzrůstáním četných dítek.“ Hrdličkův starý živitel zemřel a „nový pán myslil, že se zámek supovský i pod dozorem pouhého vrátného se stejnou důsledností rozpadávati bude, a dal pana inspektora s dosti skrovným výslužným na odpočinek.“ Pro živitele rodiny je to ovšem ekonomická katastrofa. Dvě dcery na vdávání, starší syn na frontě a malý Jaro - postava mistrem pera předurčená k vytváření komických situací: „„Hm, hm, opravdu zajímavé,“ pokračoval pan Jestřáb. „A tamhle to nepochybně čertova nevěsta.“ „Kouzelnice,“ podotkl lakonicky Jaro. „A ten chlap s měšcem na srdci a s obličejem jako hyena –“ „To je lichvář,“ doplnil Jaro. Pan Hrdlička trhl sebou, jako by byl hrom do něho uhodil, a zarděv se do ohniva, pohlédl kradmo po panu Jestřábovi.“ Zoufalý, marných stébel se chytající ztroskotanec, co se musí znovu a znovu doprošovat, se pokouší o štěstí ve hře, která jej vrhne ještě hlouběji - drama vrcholí: „Ještě v týž den založil starý registrátor nový subfascikul s nápisem: Jestřáb kontra Hrdlička.“ Vydřiduch dává nicméně oběti šanci: na svůj statek si za vychovatelku k dětem bere spanilou dlužníkovu dceru, jemuž slibuje navíc i nové dobré zaměstnání. Ta mu tam však - jednou takhle večer - nechce být po vůli: následuje totální, potupná exekuce zbídačené rodiny. Tu nakonec ekonomicky zachrání až přítel staršího, na frontě zesnulého syna, nápadník Hrdličkovy dcery Julie – až poté ale, co sám nešťastník odešel ze světa vlastní rukou …

Citlivý umělec těžce nesl stinné stránky nezáživné obživy advokátní praxe koncipienta. Přesto se k ní dokázal vyjádřit i humorně - jako v krátké črtě Jabloň: „Od té doby přibylo k rozepři o jabloň množství jiných sporů mezi sousedem a sousedkou: pro mez, pro okap, pro zastavěné okno, pro vyčnívající trám a jiná nezákonná držení vi, clam, precario;“ nutno dodat, že obě strany se nakonec dohodly manželstvím. Mladý právník Čech čerpal látku ze zkušeností z branže. Byl údajně subtilní samotář, před světem dával přednost klidu pilné tvorby v soukromí. Ani společnost podobně zapálených tvůrců nevyhledával - „poslouchati přátel znělky,/ velebit jich talent velký,/ o honorář míti strachy,/ zdobit všechny almanachy,/ literárním klepem břísti,/ kritikářů rady čísti,/ úvah roje nespočetné/ o zdravém a chorém směru/ a, co nejhorší je věru/ proslovy též psáti vzletné!“ Svojí odlišnosti byl si dobře vědom: „V nejednom venkovském městě najdete mladičkého člověka, který vypadá uprostřed bodrých měšťáků jako muž spadlý tam odkudsi z měsíce.“ I v pozdějších letech, už coby uznávaná autorita, stranil se uctivého redakčního kolektivu, před slávou se ukrýval v soukromí, po boku hospodyně sestry, nebo v redakci s bratrem, také žurnalistou.

Svatopluk Čech zůstal po celý život starým mládencem. Později v jedné z broučkiád mimoděk nastínil svoje obavy z instituce manželství: „Představa mučednického křesla v parádním pokoji, před šálkem čaje s piškotem, v kole zábavných starých tet s falešnými kadeřemi a břitkými jazyky, věčného líbání ruky matince a klanění se na všechny strany, ustavičného prošení a děkování s povinným blaženým úsměvem, úslužného nošení všelijakých pokrývek a psíků, nutného rozjaření při nudných společenských hrách a líčeného vytržení při falešné hře na pianě, škrcení se v elegantní černi a nevyspání o plesích, útrat a sterého nepohodlí na krásných, nezapomenutelných výletech –“

Roku 1877 mu umírá otec, a záhy nato opouští dvaatřicetiletý, známý již literát mrzkou advokátní praxi, jednu „z těch prací, kterou konáme právě jen pod bičem nutnosti a s vědomím, že ztracena je každá chvíle jí věnovaná.“ Jak v následujících létech dokázal, takto získaný čas k tvorbě zúročil svědomitě. Už o dva roky později vyšla Nová sbírka veršovaných prací, po Písních otroka ceněná snad v Čechově celoživotní tvorbě nejvíc, pestře malebná mozaika poskládaná z povídek Evropa, Čerkes, Ve stínu lípy, Žižka, Zimní noc, Handžár a Na hrob Havlasův.

„… jak duchové kdy nad vodami pějí -/ Angelus dei!“ – trestanci převážení na lodi Evropa se úspěšně zmocní lodi i posádky, avšak tragédie lidí i živlů je zavrčena zkázou všech včetně lodi samé: „V té chvíli z místa, Evropa kde plula,/ s výbuchem hrozným chaos bouřící,/ ohromný chumel pěny kouřící,/ k nebesům spousta vodní vyplinula.“ Kritika nešetřila superlativy. Odpočinková je naopak venkovská idyla Ve stínu lípy - osm drobných, veršovaných povídek, různorodých črt, jež autor v diáři nashromáždil, malebných jak český, rodný autorův kraj: „Ať z jeho Brázdy stále k nebi tryská/ skřivánčí jásot, slavík jeho pěje,/ ať lidu jeho zpěv dál teskní, výská/ a básníka mu píseň prsa hřeje!“ Lidoví vypravěči skládají tu za nedělní siesty pod lipou z příběhů drobných i osudových obrázek autorem tolik milovaného, prostého českého lidu. I s jeho někdy bizarní filosofií - válečný invalida takto vyprávěl: „K přísaze zdvih jsem ruku. List pak v botu/ jsem zatím schoval větší pro jistotu.“ Avšak, na bojišti náhle „tatam je noha! Levá chybí v páru,/ dělovou koulí v letu odňata./ () / Ďas měj si nohu! Hůř mi srdce bije,/ že v botě na ní testament se kryje.“ Noha však nalezena, testament zachráněn - hrdý na mramorovou desku, pod kterou tam jeho nohu slavnostně pohřbili, hrdina nakonec volá: „Nechť cizí hrouda nohu mou tam víže!“

Arne Novák o národně patetickém pozadí v dílech Svatopluka Čecha napsal: „Čechův demokratismus souvisí co nejtěsněji s láskou k venkovu, s roztouženým steskem měšťáka po ztraceném ráji přírodním, s kultem lidové písně; jeho vlastenectví se opírá o velice živý historismus, v němž však zřetelněji než u básníků předbřeznových proniká záliba pro českou reformaci a její tragickou dohru v protireformaci. I lze Sv. Čecha právem nazývati posledním básníkem národního obrození.“

Čtenář Svatopluk Čech měl široký přehled v české literatuře a bohatě se jí dával inspirovat: „Vítej, synu Jungmannova kraje!/ I tys tedy vyspěl v záhoně,/ kde tak hustě jeho setba zraje?“ Velkým vzorem byli mu Tyl a Mácha („Tvůj zrak mi dí, že slyšíš Máchu zníti/ z mé kantáty mlh, ptactva, vod a kvítí –„), k němuž ho přivedl už tatínek. „Jméno Máchovo a drobty z jeho spisů znal jsem již jako malý chlapec.“ Po Karlu Hynkovi zůstal básník křehkým solitérem, s přírodou spjatým snílkem - „ … kde tak svůdně v polotemně/ varlat jahod svítil vřesem/ a hub různotvárné plémě/ zvalo ruku v úkryt stinný/ pod vějíře kapradiny.“ Velkým inspiračním zdrojem mu byl také slovenský buditel Ján Kollár – myšlenku všeslovanské vzájemnosti („Věřme jen sobě, své práci a píli,/ věřme jen svatému nadšení v nás,/ věřme jen vítězství slovanské síly,/ která si podepře krajní tu hráz,“) Čech vygradoval nadšením pro věc husitskou („Jak směšné byly našich předků cepy,/ když celý svět se zdvihl proti jim,/ a hle! Svět celý zdrtil vůdce slepý/ a Táboru se klonil věčný Řím.“). Živý historismus jako by mu nahrazoval náboženský zápal předchůdců - „Není boha kdesi ve prostoře,/ v nás je bůh, my sami bozi jsme,/ v prsou našich celé božství moře,/ vlnou šumnou, velebnou se dme.“

Vedle známých českých velikánů sloužili Čechovi za inspiraci anglický romantický básník Lord Byron, Polák Mickiewicz, Rusové Lermontov, Krasinski, Gogol („se zvonce melodií snivou/ ty půjč mi, drahý Gogole!“) a zejména Puškin („když do žhavého líbal čela/ van stepi psance – Puškina“) - vliv jeho Kavkazského zajatce je patrný právě v básni Čerkes, hrdinském eposu z téhož prostředí, cestovateli Čechovi tak blízkého. Tragicky milostný příběh se odehrává na pozadí národnostního míšení i nenávisti. Zatímco starší kozák nostalgicky vzpomíná „ó, což rád jsem zdvíhal závoj tenký/ s bílých lící mladé Čerkesenky!“, ten druhý byl zase zamilován do dívky českého původu, která dala však srdce raději divoce žijícímu Čerkesovi, mstícímu se na všech za vyhnaní svého lidu z této krajiny – doplatila na to: „V bílé čelo polibek jsem vtiskl,/ tajně kinžál v pravici mé blýskl,/ jednou ranou bezpečně a jistě/ zahýřil si v nejkrásnějším místě -/ v ňadru jejím – klesla mrtva k zemi – “ Hrdý divoch platí namístě za vraždu životem, hrůza z člověka, mlčenlivě zarámovaná do úchvatné scenérie nekonečných, hornatých lesů, v řádcích hlasitě zůstává...

Jinak tragický je i další Čechův známý literární hrdina, Václav z Michalovic. Básnické drama o „pravé“ a „nepravé“ víře se oprávněně těší uznání i v širokém kontextu Čechovy tvorby. Jezuitský novic, sirotek Václav, neví, co vědí nadřízení: „Však jsme v taji vychovali juna,/ by snad otec kacíř z církve lůna/ zpět jej nestrh ve svůj děsný osud.“ Příkladný student, kterému jediné problémy způsobují první cudné návaly lásky („nesměle jen k Ignácii vzhlížím,“) pokoutně svěřené pouze věrnému příteli Konrádovi, setkává se náhodně se starcem, jenž v něm pozná syna Bohuslava z Michalovic, jednoho z 27 pánů, popravených na Staroměstském náměstí při známé pobělohorské exekuci: „Ó, tvůj otec husita byl pravý,/ plný zanícení pro vlast, pro víru.“ Nahlodaný mladík cítí osudové prozření: „Zdá se mu, že na něm utkvívají/ plny lásky, výčitek a žele,/ že jej slavně k pomstě vyzývají,/ že ho víží svatou závětí,/ aby prapor pošlapaný vznesl,/ za nějž otec v popravišti klesl.“ Avšak, díky Konrádově zradě, hyne s bývalým přítelem za dramatických okolností v chrámě, za svědectví svatebních hostí té, již miloval…

Když Václav z Michalovic vyšel, bylo jeho autorovi 36 let. Arne Novák je toho literárně-kritického názoru, že skutečně dobrá tvorba Svatopluka Čecha tím skončila – „Kolem r. 1880, v době, kdy vznikla Evropa, Žižka, Václav z Michalovic, byly Čechovy tvůrčí síly na vrcholu; pak nastalo netoliko chabnutí jeho epického daru, ale i pohasínání plamene inspiračního.“

Bylo tomu opravdu tak?

(pokračování zítra)



Diskuse


počet příspěvků: 5, poslední 21.2.2008 07:00









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.