Nepředstavitelných (jak si jej pamatujeme) pětasedmdesáti by se o těchto prázdninách (20. července) dožil Jiří Grossmann (1941-1971).

Jiří Grossmann

Vím, vím: někteří mladí už možná ani netuší, o koho jde. Ale snad jich není většina. S Miloslavem Šimkem kdysi Jirka Grossmann stvořil velice populární píšící dvojici a byl to i výtečný textař, zpěvák, muzikant, skladatel, dramatik a herec. Své první profesionální angažmá získal v Plzni (odkud právě i tohle píši), a to po úspěchu své divadelní hry Hoj, Štěchovice!, poctěné cenou v soutěži tohoto „města piva“, jak by se sám asi vyjádřil. A hned po představení mu člen hodnotící poroty (a spisovatel) Josef Koenigsmark (1916-1993) nabídl místo herce i hudebníka právě v divadle Alfa, kde byl uměleckým vedoucím v letech 1960-1963.

Pražský mladík angažmá přijal a fakticky tím zradil Miloslava Šimka, jehož soubor se následkem Grossmannova odchodu do Plzně okamžitě rozpadl. Profesionální angažmá bylo ovšem profesionální angažmá i za socialismu, nepáchlo, a 28. srpna 1962 tak Jiří Grossmann nastoupil do hry ze školního prostředí Kdo to udělal?, která později inspirovala Smoljaka k Vyšetřování ztráty třídní knihy, a začal hrát „zlého žáka“.

To by mu ovšem nestačilo, a tak v divadelní kapele dul do pozounu a válel na basu i kytaru a bendžo. A příležitostně už také zpíval. Navíc sám i napsal novou hru: Noc a písnička. Ale dramaturgie ji neschválila. Složil tudíž alespoň hudbu pro divadelní pohádku Popelka, ve které měl rovněž roli, a titulní postavu ztvárnil v Šesti ženách Viktora Jandečka. Další hlavní part získal v Rukavičkách pana Tartuffa - regionální kritik Ivan Růžička sice zjara 1963 Tartuffa v plzeňské Pravdě setřel, v pražském herci nicméně vykresloval „příslib“.

V plzeňském rozhlase Grossmann točil už tou dobou písně Vyčítavé blues a Přetržené šle. Bohužel neexistují; roku 1967 je kdosi smazal. A už v červnu 1963 dostal celý soubor Alfy výpověď. - Může se to zdát neuvěřitelné, ale Grossmann stihl v Plzni za tu sezónu přesto odehrát 202 představení.

A dál? Jak jeho, tak Šimka čekala vojna a svorně dělali konkurs do Armádního uměleckého souboru, v němž se autorsky opět angažoval Josef Koenigsmark (po odchodu z Alfy dokonce šéf jeho dramaturgie). Jak to dopadlo?

Grossmanna vzal Koenigsmark jako herce, ale Šimka nechtěl. Možná se bál, že by dvojice prosazovala vlastní texty, a pokud je ta úvaha správná, byly to oprávněné obavy. Ale koncem roku 1964 byl Grossmann tak jako tak propuštěn z armády do civilu, když se zřejmě už projevily první známky jeho nemoci. Stal se reklamním textařem Poštovní novinové služby.

Ale nepišme životopis a je prima, že soubor jeho a Šimkových povídek máme už dnes pohodlně k disposici. Po desetiletí to možné nebylo a v definitivní, už jen Šimkem autorizované verzi se poprvé objevil po převratu ve svazcích Povídky aneb Nechci slevu zadarmo (1993) a Návštěvní den u Jiřího Grossmanna (1999), přičemž v druhém už vyšly jen dvě původně zapomenuté prózy.

Navíc ovšem povídky existují v akustické podobě, jak je načetli oba autoři a také herec Jiří Krampol, a na nosičích jich vyšlo 62 z celkových sedmdesáti.

Pro zajímavost: Nedostalo se na texty Blbec Zoul, Ples zahrádkářů v našem městě, Oko za oko, zub za zub, Pohádka o hrdlořezu Bořivojovi, Jak jsem byl medákem, Jak si naše rodina zakoupila magnetofon, Babička a Jak jsem zápasil s playboyem. A proč zrovna tyto chybějí?

Z různých důvodů. Např. Zoul je zábavný, ale dost parafrázuje zapomenutou prózu Václava Štecha (1859-1947) z přelomu století Nejlepší muž (předlohu Burianova filmu Nejlepší člověk) a dikcí také připomene humoresky Miloslava Švandrlíka. Poštmistr Baba je zas odkaz na Čapkova Kolbabu.Ale zatímco ve Štechovi pátrali po „tom nejlepším“, zde hledají obecního blba. Jistěže, taky nejlepšího.– Povídka Ples zahrádkářů zase je poplatná Formanově filmu Hoří, má panenko (1968) a také předvede sbor hasičů na vsi i rozkradení tomboly. Jen jednoruký bubeník je původní a básník Vít Šára předznamená Mirka Hýla z Rodinky Tlučhořových dua Kaiser-Lábus. Včetně verše „zalekni se ohníčku, máme dlouhou hadičku“ čerpá Ples z kontrastu mezi konšely a někdejším národním výborem. Ironizuje Mičurina, Lysenka a dodnes zaujme zmínkou okůrovci zakládajícím „panství“ v lesích. Sám název ale zavádí, na ples vůbec nedojde, konají se jen „pivní dožínky“ v altánu a ty nejsou popsány. - Pohádka o hrdlořezu Bořivojovi, Grossmannem situovaná na Slovany v Plzni, připomíná Leacockovy humoriády a její hrdina zas Babinského. I on se polepší a pracuje jako zahradník. Ale vtip je tu nezvykle hrubého zrna a končí se ve stylu lidových Švandrlíkových hororů: Zbývá dodat, že poslední hrdlo, které Bořivoj podřezal na rozloučenou se řemeslem, patřilo kadeřnici Karolině.

Hlavně technologicky pak zastaral příběh Jak si naše rodina zakoupila magnetofon, kde uchvátí rázovitá figura nenasytného strýce Balouna (verze žrouta karbanátků Wimpyho z Námořníka Pepka), ale to povídku nespasí. Hříčky nad magnetofonem a veršíky z mozkoven jedné rodinky jsou příliš infantilní. To už zaujme více další z mnoha parodií na Babičku naroubovaná na dva dobové fenomény: potírání angličtiny a přehrávky. Humor ovšem stojí a padá s anachronismy a po památném vzoru se končí slovy „šťastná to žena“.

Šimek - Grossmann

Š+G psali perem či tužkou, Grossmann prózy přepisoval doma na stroji. Jednu tvořili na dvě, tři sezení, obvykle ve Slávii, u stolu nad schody k WC, který nazvali Tradičním. Grossmann do něj vyryl jejich iniciály. Co jeden autor vyslovil, druhý rozvíjel, a tak vznikly Kniha navíc (1968), Besídka zvláštní školy (1969, druhé vydání putovalo do stoupy), Čtení pro otrlé (rovnou do stoupy), Návštěvní dny Šimka a Grossmanna (1975), Návštěva cirkusu (1976) i Besídka bývalých žáků zvláštní školy (1990), jejímž spoluautorem je Krampol. Realizace filmové povídky Až přijde Komenská (1993) byla tvůrčí skupinou Jana Procházky bohužel zastavena a scénář vyšel knižně až po roce 1989.

Chronologii zrodu jejich povídek stanovit již nikdy nepůjde, ale mezi rané náleží Kvido shání nevěstu a mezi poslední dvě prózy z času, kdy už Grossmann ležel v nemocnici: Maturitní večírek a Jak jsem ochořel. Některé z vycizelovaných prací Š+G navazují motivicky na líčení prastaré války pedagogů se študáky z knih „Žáka Jaroslava“ (1906-1960) a základemvětšiny je nadsázka. Z gejzíru kameňáků udělala veřejná čtení a gramodesky kult, povídky kolovaly v opisech a jsou ozdobou školních časopisů. Byť v učesaných verzích. Podíl autorů na tom kterém textu už neodhalíme, ale Grossmanna erudice více generovala poetické finesy, naivismy a fantaskna typu tlusťocha, jehož neutáhne ani vlak, a tak drží zády lavinu do jara.

Grossmann snil, Šimek obstarával sarkasmy a skoro britskou suchost. Kdo navíc preferoval (nečetné) narážky na politiku, se lze jen dohadovat, a ty ostatně působí dnes dost nevinně.

Hle: „Miloval jsem 1. máj a jiné dny, kdy jsem mohl zevlovat po bulvárech a dívat se, jak naše město bohatne.“ „Budu následovat Komenského, který utekl za hranice, a stanu se jako on učitelem.“ „Na fakultu jsem se dostal snadno: otec mi zajistil dobrý původ.“ „Žáci přinutili učitelku přerušit výuku a řadili se ukázněně před školou doufajíce, že zase jede delegace.“ S ironií, nutno říct, líčili také dobové odměňování formou přijetí do Pionýra, a když je Suchý kdysi bral do Semaforu (1967), na jejich poetice mu nevadilo nic, avšak povídku Jak mě otec posílal stávkovat museli na jevišti opakovaně nahradit Soutěží jedlíků.

Mnohá spojení Š+G zlidověla v ustálená rčení: Kyselino sírová, zdraví neškodná, skoč do úst! Tělocvikář mi vyčítal, že jsem zašlápl medicinbal moc hluboko do parket. Co je větší: Čína nebo Vatikán? Pojď si se mnou zacvičit, hubeňourku. Seděl jsem sám v přeplněném kupé. Nechci slevu zadarmo! To je koloběh života, toho se měl dožít Darwin! Stojím jen na jedné noze a ještě ne na své. - A jistěže i Na Plzeň, Vávro, na Plzeň.