V pátek večer 10. října 2014 po osmé hodině večerní zemřel v Kytíně u Prahy v 78 letech Pavel Landovský, herecký úkaz, který se zrodí jen párkrát za století, čestný chlap a spolehlivý kamarád.

Herecký talent u jiných poznal na dálku a z vyškolených herců měl většinou strach: Připadali mu umělí.

Začínal v divadle v Teplicích, kde se setkal se svým celoživotním divadelním kamarádem, hercem a režisérem Karlem Třebickým, díky němuž přišel na to, jak by se mohlo dělat divadlo, aby bylo přesvědčivé.

Karel Hvížďala a Pavel Landovský

Skoro současně s Landovským totiž do divadla, kde v půli 50. let byli ještě samí staří šmíráci původně z kočovných společností, nastoupili i dva čerství absolventi DAMU a na těch třech kategoriích si uvědomil, co mu na divadle vlastně vadí.

Šmíráci byli profíci a ti noví mladí vystudovaní herci byli v šatně milí a bezvadní kluci, ale na jevišti se divně kroutili, mluvili démonicky a někoho kopírovali.

Lanovský, či spíše Lanďák, jak se mu vždycky říkalo, si v hledišti, když se na ně díval, říkal: „Proboha, jak to mluví, kdyby si takhle v krámě řekli o housku, nikdo jim ji neprodá.“

Naproti tomu Karel Třebický se choval na jevišti úplně přirozeně, nikdy se nekroutil a Lanďákovi připadalo, že je to člobrda, který v životě stále někam spěchá. To se mu zalíbilo, nebyla to póza, byl to najednou živý člověk.

Až časem, když už byli kamarádi, přišel Lanďák na to, čím to bylo: Karla Třebického víc zajímaly ženy, divadlo nebral tak vážně, a proto role odříkával rychle. Nechtěně se ale tím stal přesvědčivým. Připomínal Lanďákovi některé oblíbené postavy z filmů.

Kdysi, když jsme pracovali na knize Soukromá vzpoura, mi řekl: „Já se nikdy neučil z knížky, já se učil v kině... Já byl stále v kině a v sobotu a v neděli od třech, od půl šestý a od osmi znova, no a s tím svým filmovým vzděláním jsem přišel do divadla, srovnával jsem to a zjistil jsem, že je to žalostný.“

Z Teplic šel Pavel Landovský na vojnu a po vojně nastoupil do divadla v Šumperku, kde se setkal s pražským režisérem Josefem Šmídou, a to bylo jeho velké štěstí.

Šmída byl zakladatel Divadla 5. května, přivedl do Prahy Otomara Krejču, bratry Lipské, Jiřího Líra, Vlastimila Brodského.

Byl to právě Šmída, od kterého se toho Lanďák nejvíc o divadle dozvěděl: „Naučil mě chápat divadlo, jak se dělá, proč se dělá a jaký má zákony. On mě hlavně učil se dívat. To byla pro mě jediná škola, rok práce s tímhle Šmídou...

Pod vedením tohoto génia jsem se za rok naučil všechno, co člověk potřebuje pro divadlo: Stavbu divadla, rytmus představení, pozoroval jsem perfektně, jak se aranžuje a hlavně jak se člověk na divadle musí chovat a pohybovat.“

Pavel Landovský byl přičinlivý žák života, školy mu neseděly, a proto se vymykal: Dodnes si ho řada lidí pamatuje z Činoherního klubu, kam přešel v roce 1966 z divadla v Pardubicích, a z filmů Soukromá vichřice, Svatba jako řemen, Já, truchlivý Bůh, Utrpení mladého Boháčka či z 90. let z Černých baronů.

A troufnu si tvrdit, že Lanďáka si budou lidé pamatovat ještě léta.

Foto: Jiří Wagner¨

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus