„Všechno živé z vejce,“ řekl Jan Evangelista Purkyně

Když jednoho podzimního dne roku 1822 oznámila hospodyně dvornímu radovi a slovutnému básníkovi Johannu Wolfgangu Goethovi, že v předpokoji jeho rozsáhlého výmarského sídla čeká pan Purkyně z Prahy, nemohla ho více potěšit.

Johann Wolfgang von Goethe

Básníka a vědce zaujala již před třemi lety Purkyňova inaugurační disertace „Beiträge zur Kennits des Sehens in subjektiver Hinsicht“ (Příspěvky k poznání zraku ze subjektivního hlediska), která byla vlastně již první Purkyněho vizionářskou prací týkající se studie oka, zraku a závrati, evidentně inspirovaná také Goethovým Farbenlehre. Avšak tentokrát byla Mistrovi Purkyňova přítomnost milejší z důvodů zcela nevědeckých.

Rok předtím se stárnoucí básník a filozof doslova zamiloval do sličné, tehdy sedmnáctileté Ulriky (Theodore Ulrike Sophie von Levetzow 1804-1899), kteroužto poprvé uviděl jako batole v lázních v Teplicích, kde se tehdy dvořil její matce Amélii von Brösigkes. S Ulrikou se viděli i v létě o rok později (1822) a básník snil o tom, že v příští lázeňské sezóně možná bude vyslyšen. Nebyl a smutnil (leč později napsal krásnou báseň Mariánskolázeňské elegie). Holt, když v těch dobách bylo někomu trudno, psal elegie. A nemusely být z lázní, mohly být i z Tyrol.

Ulrika von Levetzow

Jenže v tu chvíli Goethe žil v naději. Purkyně ovšem také. Goethe věděl, že Purkyně je rodákem z Libochovic, kde byl jeho tatínek správcem panství knížat Dietrichsteinů. A Libochovice jsou na dohled přes tři vesnice od zámku v Třebívlicích, v němž žila poslední osudová žena jeho života – Ulrika. Což v básníkově mysli způsobilo citový průvan.

Goethe tehdy netušil, že bude v následujícím létě odmítnut, nicméně shlédl na svého mladšího pražského kolegu pohledem vlídným. Ten mu popsal svoji anabázi související s žádostmi o profesuru v Pešti a ve Štýrském Hradci. A s nadějí, že by snad mohl získat profesuru ve Vratislavi, což mu před několika týdny nezávazně slíbil pruský ministr kultury Karl vom Stein zum Altenstein. A kdyby snad pan dvorní rada mohl...

Pan dvorní rada nejen mohl, ale udělal, co se dalo. Mimo jiné doporučil svého mladého přítele známému přírodovědci jménem Karl Asmund Rudolphi, kterážto přímluva převážila. Jenže ouha. Profesor Rudolphi měl sličnou dceru Julii. A s tou se Jan Evangelista Purkyně v roce 1827 oženil. Měli spolu dvě dcery a dva syny. Ve Vratislavi mu na choleru zemřela žena i dvě dcery, zbyli mu pouze dva synové. Starší syn Emanuel se stal přírodovědcem, mladší syn Karel vynikl jako malíř.

Ale vraťme se do roku 1823. Počátkem dubna nastupuje Purkyně jako profesor fyziologie a patologie na univerzitě ve Vratislavi. Pracoval zde až do roku 1850. V roce 1931 mu neschválili fyziologický ústav, zřídil ho tedy ve svém bytě. A za dalších osm let mu byl přidělen dům pro fyziologický ústav. Prusové pochopili.

Málokdo ví, že v té době Purkyně přeložil Čelakovského Ohlasy písní českých a ruských do polštiny, do češtiny pak přeložil mimo jiné i Tassův Osvobozený Jeruzalém. V roce 1842 byl vyznamenán pruským řádem Červeného orla.

Jan Evangelista Purkyně

Konečně je v roce 1850 jmenován profesorem fyziologie pražské lékařské fakulty, přednáší česky a zakládá ve Spálené ulici fyziologický ústav. Jeho vědecká činnost je od třicátých let téměř nepřehledná. Oči, rohovka, sítnice, barvoslepost, mozek, mozeček (Purkyňovy buňky), sluch, krevní oběh (Purkyňova vlákna v srdci), fonační ústrojí (hrtan), bdění, hypnóza, vývoj ptačího vejce, tkáně, řasinkový epitel, nervová vlákna, protoplazma, mikroskopická anatomie, embryologie, buněčná teorie (buňka jako základ života) a mnohé jiné například sestrojení kineskopu (základ animovaného filmu). V roce 1857 v práci o spánku a snech předjímá pozdější závěry Freudovy a Jungovy.

To všechno je známo a popsáno v mnoha vědeckých či populárních spisech. Tento muž však měl neuvěřitelný záběr kulturní, politický a společenský. Již ve Vratislavi založil Towarzystwo literacko-slowanskie, sepisoval bohemika v německých knihovnách, překládal Schillera a v německých periodikách publikoval informace o českém literárním životě. Po návratu do Prahy byl mimo jiné prvním předsedou Spolku lékařů českých, spoluzakladatelem řady kulturních či vědeckých spolků, založil a redigoval časopis Živa. Byl také poslancem českého zemského sněmu, vydával vědecké spisy, přednášel, cestoval, přednášel, vystupoval na mezinárodních sjezdech přírodovědců.

Proč to všechno uvádím? Purkyně za osmdesát dva let svého života snad nepromarnil ani jediný den. Jeho vědecký, kulturní a společenský záběr je neuvěřitelně mohutný, jakkoli musel mnohdy překonávat překážky národnostní, technické či byrokratické.

Geniální naši rodáci nežili a nepracovali pouze proto, aby světu něco přinesli, ale především také proto, aby vytyčili směr hodný následování. Proto Purkyně přednášel, učil, psal a nebál se být vlastencem, jakkoli se to ne vždy nosilo. Jestliže se tedy Purkyněm právem chlubíme před světem, měli bychom také častější propagací jeho života nastavovat zrcadlo těm, kteří mu nesahají ani po paty.

Srovnáme-li jeho činnost s mnoha protagonisty dneška, tedy s těmi, kteří se považují za hybatele dění v této zemi, drtivá většina z nich nesahá Purkyněmu (a nejen jemu) ani po paty. Řekl bych přímo, že ani jeden.

Purkyně a jemu podobní by totiž měli být měřítkem. Samozřejmě, že devatenácté století v mnohém nesnese srovnání se stoletím jedenadvacátým, avšak píle, touha po skutečném vzdělání a jeho neustálé rozšiřování, mezinárodní spolupráce, občanské aktivity, to je základ úspěchu v každé době. Proto by život Purkyňův měl být měřítkem. A nejen jeho život.

Inu, ale jak? Zkuste se zeptat ve svém okolí, kolik toho vaši známí a přátelé o Purkyňovi vědí. Možná budete mile a možná nemile překvapeni.

Své padesáté narozeniny oslavil Purkyně tím, že si „odskočil“ z Vratislavi do pražského Karolina, kam se v roce 1837 sjeli němečtí přírodovědci a lékaři. Purkyně zde přednesl základy buněčné teorie (buňka nositelka života), jakkoli jeho výklad nebyl zcela přesný. Až o necelých dvacet let později doplnil buněčnou teorii Purkyňův mladší kolega, lékař Rudolf Wirchow (buňky vznikají jen z buněk).

Ten latinský citát v titulku je Purkyňův. Letos si doufám připomeneme 230. výročí jeho narození. Purkyně, konec konců jako každý skutečně velký člověk, nebyl ješita. Leč určitě mu naše vzpomínka udělá radost. A což teprve kdyby viděl, že se stal měřítkem. Ale to bychom toho chtěli po naší pospolitosti zřejmě moc. A Purkyně sám? Sloužil pouze vědě a svému národu.

Kdo z vás na to má, říkával svého času jakýsi Paroubek a chlubil se pouze svým oblekem. Inu, žijeme v jiné době. Opravdu?