V neděli 13. prosince nás ve věku požehnaných 94 let opustil profesor Paul Anthony Samuelson, poslední z velikánů ekonomie 20. století. Zásadně a nezpochybnitelně ovlivnil ekonomickou vědu jako takovou, ale – trochu paradoxně – navzdory spoustě překážek, které tomu stavěl do cesty komunistický systém, od šedesátých let ovlivňoval chápání ekonomie i v naší zemi.

Přínos

I já jsem se setkal s teoretickou ekonomií, s takzvanou economics, v éře, kterou ve své známé knize profesor Lakechman nazval The Age of Samuelson. Minimálně léta padesátá a šedesátá byla ve vědecké ekonomii skutečně „érou Samuelsona“, i když – v hospodářské politice – byla érou Johna Maynarda Keynese. Do jisté míry, ale ne úplně, to k sobě patřilo. Ideologicky, politicky, sociálně i hospodářsko-politicky byl Samuelson určitě keynesiánec, sice sofistikovaný, ale přece. To naštěstí nebylo to nejdůležitější. Samuelson byl především pozitivní ekonom-vědec a ve vědě u něho ideologie ustupovala do pozadí. Když jsem v jedněch našich novinách viděl článek k úmrtí Samuelsona s názvem Guru keynesiánů, měl jsem pocit, že je to trochu nespravedlivé. Ovlivnil nás všechny, vědu jako takovou, nebyl někým, koho následovala jen určitá myšlenkově spřízněná skupina ekonomů.

Jeho přínos k hospodářské politice USA i jeho angažmá v Kennedyho administrativě byly do značné míry druhořadé, mohou být zapomenuty či opomenuty. Jeho přínos k ekonomické vědě však určitě přežije. I jeho známé, byť nepřímé polemiky v šedesátých letech s Miltonem Friedmanem, kdy se v časopise Newsweek pravidelně střídali s ekonomickými komentáři. Samuelson evidentně prohrával, protože v tom jeho komparativní výhoda nebyla. Skoro bych neměl připomínat ani to, co jsem citoval ve své nedávné knize Kde začíná zítřek. Ještě v polovině osmdesátých let, v období, kdy v centrálně plánovanou ekonomiku nevěřil snad už vůbec nikdo, Samuelson napsal: „Co se počítá, jsou výsledky. A v tomto smyslu nemůže být pochyb, že je sovětský systém plánování mocným nástrojem, jak docílit ekonomického růstu.“ To už raději ani komentovat nebudu.

Profesor Samuelson byl v každém případě jedním z největších teoretiků ekonomie vůbec a podařilo se mu to předvést ve dvou neméně důležitých rovinách – ve vysoce abstraktní matematické ekonomické vědě i v učebnicové popularizaci této vědy. Málo kdo umí obojí.

Uvedení matematiky

Když byla v roce 1969 prvně udělena Nobelova cena za ekonomii, byli jsme všichni překvapeni, že ji nedostal Paul Anthony Samuelson, ale pochopili jsme, že už tehdy existovalo něco jako politická korektnost. Aby to nevypadalo špatně, první cenu musel dostat příslušník nějaké menší země. Nobelovský výbor to vyřešil tak, že cenu rozdělil mezi Nora Ragnara Frische a Holanďana Jana Tinbergena. Hned druhou však v roce 1970 dostal profesor univerzity Massachusetts Institute of Technology (MIT) Paul Anthony Samuelson.

Jeho základním teoretickým dílem se stala už jeho disertace z první poloviny čtyřicátých let s názvem Foundations of Economic Analysis. V ní uvedl – nikoli jako první, ale zato definitivně – do ekonomie matematiku. Jeho cílem bylo zobecnění a sjednocení ekonomie a převedení jejích základních – do té doby většinou jen slovně formulovaných – teorémů do rigorózního matematického jazyka. Od té doby už nebylo možné teoretizovat jinak. Samuelson byl inspirován fyzikou a i jeho znalosti matematiky byly na takové úrovni, že běžně publikoval v čistě matematických časopisech. Tím do značné míry „imunizoval“ teoretickou ekonomii od laiků a výrazně zvýšil laťku pro „vstup do oboru“. Laik už teoretickou ekonomii od nástupu Samuelsona číst nemůže. Stejně jako já nemohu číst teoretickou fyziku. Uvědomuji si to a chovám se vůči tomu pokorně. Mnoho lidí však podobnou pokoru vůči ekonomii nemá.

Devatenáct vydání

Bylo by zbytečné v tomto článku provádět rozbor jednotlivých Samuelsonových dílčích příspěvků, které s ním jsou a budou spojené – od teorie všeobecné rovnováhy přes teorii spotřeby, teorii kapitálu, teorii veřejných statků až po teorii mezinárodního obchodu. Jeho klíčovým přínosem bylo propojení neoklasické, vlastně marshallovské mikroekonomie s keynesiánskou makroekonomií. Je mnoho sporů, je-li toto propojení skutečně důsledné a metodologicky čisté, ale před půl stoletím to tak vypadalo. V éře Samuelsona, tedy v období od čtyřicátých do sedmdesátých let, to bylo považováno za nesporné. A tak jsme se ekonomii učili i my.

Tím se dostávám k Samuelsonovi jako tvůrci nejslavnější ekonomické učebnice v dějinách. Jeho Economics vyšla prvně v roce 1948 a byla svým obsahem i formou revolucí ve výuce ekonomie. Od té doby byla znovu a znovu přepisována, doplňována a rozvíjena a od dvanáctého vydání je jejím spoluautorem William Nordhaus. Dnes existuje vydání devatenácté. Až v posledních desetiletích vznikla řada konkurenčních, neméně dobrých, v lecčems snad i lepších učebnic, ale půl století se svět – v překladech do více než 40 jazyků – učil ekonomii ze „Samuelsona“. V polovině šedesátých let skupina mladých ekonomů pořádala v Ekonomickém ústavu ČSAV každý čtvrtek – bez jakéhokoli pana profesora, protože žádný nebyl – semináře nad jednotlivými kapitolami této učebnice. Kniha byla v té době i přeložena a vydána ve formě několika set exemplářů jako vnitřní publikace Ekonomického ústavu. Už tehdy nás to zásadně poznamenalo a moje generace ekonomů se učila soudobou ekonomii právě touto cestou.

Bude chybět

Podobná iniciativa vznikla v Ekonomickém ústavu v éře jistého politického tání v polovině osmdesátých let, kdy si totéž zorganizovala tehdejší mladá skupina ekonomů. Tehdy už však „profesoroval“ autor těchto řádků (v alternativě s Antonínem Kotulánem). V té době jsme také znova začali učebnici překládat, ale vydat se podařilo až její třinácté vydání v roce 1991 (s mou předmluvou). Napsal jsem v ní tehdy, že „věřím, že se studium této učebnice stane východiskem renesance ekonomie u nás, že bude znamenat významné zvednutí laťky pro každého, kdo se chce pustit do diskuse ekonomické problematiky a hospodářské politiky, že bude eliminovat ,lidovou tvořivost‘ v této velmi seriózní vědní disciplíně a že bude zúžen prostor pro naše ,ekonomické originality‘, protože čím více toho ekonomové vědí a umějí, tím méně sporu mezi nimi existuje“. K tomu nemám co dodat. Snad jen to, že u nás Samuelson dodnes ještě zcela nezvítězil. Agenturní zpráva oznamující jeho úmrtí obsahovala větu, že Samuelson svým dílem položil „základy moderní ekonomiky“. Splést si ekonomiku a ekonomii znamená neznalost Samuelsonovy učebnice.

A ještě poslední poznámka. V předmluvě k jeho učebnici z 28. ledna 1991 jsem napsal, že nová vydání této učebnice už žádné zásadní změny nepřinesou, protože Samuelsonovi je už 75 let. To jsem se v „mladické nerozvážnosti“ strašlivě mýlil. Do svých 94 let stačil ještě udělat šest dalších, výrazně přepracovaných vydání. Bude nám všem určitě chybět. A i když třeba já jsem jeho keynesiánské návrhy na léčení hospodářského cyklu a na úlohu státu v ekonomice nesdílel nikdy, bude chybět i mně.

Týdeník EURO 51-52/2009