Josef Svatopluk Machar je znám z hodin literatury, z četby školou povinné i nepovinné, jako český básník, spisovatel a vynikající fejetonista. Po vzniku Československé republiky se stal středem pozornosti jako generální inspektor Československé armády. Byl to nápad prezidenta T. G. Masaryka, který si přál, aby Machar pomohl zbavit armádu všeho rakušáctví, aby přispěl k vytváření nového duchu vojska. Tato epizoda básníkova života s koncem poněkud hořkým je už mimo náš záběr, a tak zájemce odkazujeme na jeho vlastní memoáry Pět roků v kasárnách (Praha 1927).
My se chceme Machara dovolat jako očitého svědka v záležitosti z vojenského prostředí. Údaje o jeho kvalifikaci pro podání relevantního svědectví poskytne to, co zaznamenala c. (a) k. vojenská evidence do formuláře s názvem List kmenové (základní) knihy u pododdělení.
Podle tohoto nanejvýš věrohodného dokumentu se Josef Machar narodil roku 1864 v Novém Kolíně, politický okres Kolín, domovská příslušnost Přestavlky, politický okres Chrudim, země Čechy. Byl náboženství katolického, v rubrice povolání: žák VIII. třídy gymnázia. Odveden byl doplňovacím okresním velitelstvím č. 21, odvodní protokol A pod běžným číslem 231, dne 9. března 1886 losováním jako jednoroční dobrovolník na státní útraty na 10 let ve společném vojsku a 2 roky v zemské obraně, s podmínkou: prapor polních myslivců č. 6. Vlasy černé, oči hnědé, obočí černé, nos souměrný, ústa souměrná, brada kulatá, zvláštní tělesné známky a různé vady podle odvodního protokolu: nyní neschopen, slabý. Byl očkován. Mluví a píše česky a německy. Tělesná velikost v metrech 1.670, velikost obuvi č. 11. Potom už kmenový list zaznamenává změny:

1886 9./3. jednoroční dobrovolník na státní útraty, zařazen k 1. setnině
1886 1./10. nastoupil prezenční službu
1886 4./10. obdržel závdavek 3 zl. konvenční měny
1886 1./12. přiznány definitivně výhody jednoroční prezenční služby na základě předloženého maturitního vysvědčení
1887 3./3. jednoroční dobrovolník myslivec (Jäger) povýšen: jednoroční dobrovolník titulární závodčí
1887 16./4. jmenován střelcem
1887 31./5. povýšen: titulární podmyslivec
1887 26./9. povýšen: titulární nadmyslivec
1887 30./9. přesazen do zálohy
1889 1./1. jmenován poručíkem v záloze a přeložen od 1. ke 4. setnině
1889 17./8. oddán v hlavním farním kostele u sv. Jindřicha v Praze se slečnou Hedvikou Kateřinou Marešovou
1889 8./10. převeden do evidence 4. doplňovacího okresního velitelství Vídeň
1890 16./5. - 12./6. prodělal periodické cvičení ve zbrani
1891 18./2. převeden do evidence velitelství 84. doplňovacího okresu
1891 1./5. - 28./5. prodělal periodické cvičení ve zbrani
1893 16./3. přeložen od 4. setniny ke kádru náhradní setniny
1893 10./8. - 6./9. prodělal cvičení ve zbrani
1896 31./12. zařazen do neaktivity c. k. zeměbrany k c. k. zeměbraneckému pluku Praha č. 8 ke 2. polní setnině
1897 25./5. přeložen k 1. náhradní setnině
1897 29./5 - 30./6. prodělal cvičení ve zbrani
1898 15./2. přeložen k 1. náhradní setnině
1898 16./8. přesazen do stavu evidence jako k službě u jednotky v zeměbraně neschopný, schopný místních služeb
1898 2./12. přiznána a udělena Jubilejní pamětní medaile
1906 31./12. poručík, přesazen do stavu mimo službu

Machar tedy vojákem skutečně byl, dokonce opakovaně procvičovaným, takže můžeme přistoupit k jeho svědectví.
Jak už řečeno, byl skvělým fejetonistou. Vydal několik sbírek svých fejetonů, tu z let 1930-1932 nazval Filmy. Přitom vůbec nešlo o kinematografii; to jenom básník v duchu viděl ubíhající děje jako film. Tady je jeden z jeho filmů, svědectví pro nás klíčové:

CASTALDŮV POCHOD

I zde jej hrají. V horách na Slovensku,
V lázeňském parku. Cikáni jej hrají. -

Mladosti moje! Jak jsme šlapávali
Při pochodu tom po letenské půdě!
Rakouské vojsko! V duši plno hoře,
- hlad ze života nežitého byl to -
a v hlavě fatalismus - smysl žití.
Tam vídal jsme jej - Castaldo ved tehdy
dvacátý osmý pluk, a pochod složil
kapelník jeho holdem veliteli,
jak kapelníci už to dělávají -
na koni sedě Castaldo se díval,
jak čtyrstupy jdou při pochodu jeho,
a smutné hnědé oči hladily nás
a my mu byli vděčni za ten pohled.

A jindy vídal jsem jej: shoup se s koně
a hůlkou švihaje si holínky
procházel plukem svým, zde vytkl něco,
tam pochválil - byl složitého těla,
a nohy v oblouk, jak je mívávají
vojáci jezdci - leč i tyto nohy
nám líbily se, měli jsme jej rádi.
A jeho oči, smutné oči jeho!
Z těch lící lemovaných tmavým vousem,
jak Franz Joseph jej nosil, dívaly se
na všecko s přitlumenou resignací,
se žalným odpuštěním, s bohemdáním
radostem světa, slunci, jaru, vůni.
Prý žena utekla mu, docela prý
se sklepníkem či kočím - ženy znají
husarské skoky takto prováděti,
když oči nebo srdce pobodnou jim
zvědavost, chtivost nebo touha změny.
(Tak cítili jsme tenkrát - dneska, kdo ví,
co hnalo ženu tu od očí jeho
do cizích vírů; hádanky jsou srdcí,
jež příšernými uzly být se zdají -
však možno-li ti rozvázat je, je ti
pak jasno všecko, samozřejmo všecko
jak rozřešený jakýs z počtů problem.)
My cítili s ním - vždyť i my jsme měli
poznatky hořké studentských svých lásek
a rovnajíce zkušenosti svoje
k té ráně jeho, lehčej jsme je nesli.

Ký div, když potkal jsem jej na ulici,
že zdravil jsem jej nejen předpisově
leč očima též. A on všim si toho;
po řadě let já ve Vídni jej potkal
a pozdravil - on zastavil se se mnou,
na Prahu vzpomněl, na ty dávné časy,
po osudech mých pozeptal se vlídně -
byl Excellencí nyní, podmaršálkem,
na smutku očí nesl závoj klidu
a já mu přál vše. Setkání to bylo
sváteční chvilkou; když jsem dál šel cestou
Castaldův pochod ozval se mi v duši
radostně svěže, srovnal jsem své kroky
dle rytmu jeho ráz - dva, levá - pravá.

Po dlouhých letech pochod ten se hlásil
dnům žití mého zase. Přehlížíval
jsem pluky naše, naše české vojsko
a pochod ten jim hráli. Ve čtyrstupech
ty mladé hlavy vlnily se
já očima je hladě zachytával
jsem jiskry z jejich pohledů - -
A je to
už také dávno. - -
Nyní na Slovensku
v lázeňském parku hlásí se mi zase.
Cikáni hrají jej a posluchači
potleskem přijímají.
Dávno, dávno
Castaldo tlí už . . . asi pod kamenem
kde zlatý nápis hlásá hodnost jeho
a cifry života.
A zatím zašlo
Rakousko, jež mu bylo smyslem žití
a dalo jemu jeho slávu světa,
i císař, jenž dal vousům jeho formu,
i představení jeho zašli všichni,
i podřízených jeho více není,
ni zákonů, ni řádů - všecko zašlo.
Jen pochod jeho radostně a svěže
hřmí do světa, že žije, že je tady,
a jméno jeho vznáší třepotavě
do korun stromů, do smavého vzduchu,
do duší lidí - tak ten Osud hrá si
tou lidskou slávou, mocí, velikostí!
Z poháru kostky rozhodí - a ejhle:
na císaře si člověk život vsadí
a kapelník dá zatím nesmrtelnost -

Ráz-dva a ráz dva - běží cesta bílá
ráz-dva a ráz dva - hochů na ní síla -
tak začal podkládat jsem slova marši,
když přistih jsem se, že k mé meditaci
by Ben Akiba mohl kývat hlavou
a pronést svoji otřepanou frasi.

Podívat se, o kom a o čem to básník vlastně psal, chceme detailně v knížce, kterou spolu s Milanem Hodíkem připravujeme. Pokud si chcete slavný a dodnes ve světě hraný pochod poslechnout, doporučujeme originální aranžmá v nahrávce výborného mladého orchestru z Jeseníku

Dodatek: Milan Hodík (1933), novinový časopisecký a knižní grafik, autor a spoluautor několika publikací zejména z dějin rakousko-uherské monarchie, zemřel náhle 16. září 2010.