Vezete-li dítě v kočárku, přijde vám banálně samozřejmé, že s ním jedete po chodníku, zatímco městské dopravě je vyhrazena ulice. Myslíte si, že to nemohlo být nikdy jinak? Omyl. Ještě koncem 19. století byly pražské chodníky vyhrazeny pěším, zatímco chůvy s kočárky se musely proplétat mezi koňskými povozy v ulicích. Za to, co nám dnes připadá samozřejmé, začal před 130 lety bojovat pražský radní Vojtěch Náprstek.

Náprstka si spojujeme hlavně s muzeem po něm nazvaným, s etnografickými sbírkami. Považujeme ho za dobrodruha a exota. Výstava Komunální politik Vojta Náprstek, která v tom muzeu běží už čtyři roky, ho ukazuje v aktuálnějším světle, ve světle toho, jak ovlivnil Prahu i pražskou politiku.

Pražská komunální politika má před 130 lety jiný charakter než dnes. Více než samotné velké strany se v ní prosazují osobnosti právě Náprstkova typu. Jinak řečeno, chtějí-li teď v Praze uspět lidé jako Zdeněk Tůma či Bohuslav Svoboda, není to nic nového, i když doba je nesrovnatelná.

I Náprstek se v obecní politice ocitá jaksi nekariérně. Vstupuje do ní teprve poté, co strávil deset let v Americe a následně patnáct let ve vlasti tím, že pomáhá matce s podnikáním, zakládá knihovnu i muzeum, vede společenský salon a podporuje Americký klub dam. Přesto se mu daří v Praze prosadit – ať už za života či jako posmrtný odkaz – takové nápady, jako je provoz dětských kočárků po chodnících, elektrická tramvaj, asfaltování ulic, parní stříkačky pro hasiče, zavádění plynu do domácností nebo litinové mříže nad kořeny stromů vysázených na chodnících.

Při vší úctě k cimrmanovcům, Rakousko císaře Františka Josefa není jen idyla klidu a míru, jak by se zdálo z jejich her. Po roce 1848, porážce revolučních hnutí, padají tresty smrti.

A i když jsou později často zmírněny, nelze se divit tehdy dvaadvacetiletému Náprstkovi, že jako mladý muž, který se do revoluce zapletl, utíká do Ameriky.

V Novém světě získává zkušenosti.

Živí se jako nádeník, truhlář či knihkupec a do vlasti se vrací až v roce 1858. Tehdy se na „osmačtyřicátníky“ už nepohlíží jako na lovnou zvěř, i když takový Karel Sabina je propuštěn z vězení jen za cenu toho, že se stává policejním konfidentem.

Když už je dvaatřicetiletý Náprstek zpátky v rodné Praze, chce založit muzeum. Aby taky ne, když v USA s vládní expedicí zkoumal indiánský kmen Dakotů. Jenže vedle zájmu o etnografii tam nasál i jiné zkušenosti, které chce po matčině smrti uplatnit v politice.

Kandidovat do zemského sněmu mu nesedí, podle něj jde jen o čestnou funkci. Zato je zvolen do pražského sboru obecních starších. V letech 1881–92 působí v městské radě a i poté zůstává obecním starším. Po schůzi zastupitelstva 30. srpna 1894 je v rozčilení raněn mrtvicí a o tři dny později umírá. Ruku na srdce, který dnešní zastupitel by se bral za svou věc až k infarktu?

Náprstek je prací pro obec pohlcen. Dbá na zhotovení aktuálního plánu Prahy, na zanesení ploch zeleně do něj, na jejich srovnání s předními evropskými městy i na výstavbu veřejných záchodků. To vše platí dodnes, jako bychom to slyšeli na čerstvém mítinku. Ale v některých směrech hraničí jeho tažení až s obsesí. Třeba jeho boj za hygienu překonává i měřítka Borise Šťastného.

Náprstek brojí proti tomu, aby Pražané jezdili do letních bytů na venkov. Proč? Městský člověk prý nemá opouštět pohodlný byt a stěhovat se do nehygienických vesnických prostor. Profesionální výtvarníky nechá namalovat vesnické kadibudky, jež mají Pražany odradit. Vyhlašuje i tažení proti dámským vlečkám, které víří prach.

Svou urputností vzbuzuje řízné polemiky. Ženské listy jeho boj proti vlečkám hájí: „Celá městská rada souhlasila s panem Náprstkem, ale litujeme, že odkázala vlečky zdravotní komisi. Přály bychom si, aby je odkázala prostě strážníkům a nařídila jim, aby napomenuli k pořádku každou dámu, která za sebou práší.“

Zato Jan Neruda do něj v Národních listech buší: „Já být Vojtou Náprstkem, vezmu teď na sebe nedělní frak, vstrčím si velký, pevný hedvábný šátek do kapsy, půjdu do Lobkovické zahrady a vyhledám si tam na nejpevnějším stromě nejpevnější větev. Otčenášek a zdrávas – a je po trápení. Jak pak může chtít být také dál živ, když jím od včerejška odpůldne pohrdá veškeré ženské pohlaví pražské?“ Volte podivíny V politických debatách jedná Náprstek jako liberál. Když chce zrušit povinné vodění psů na šňůře, odvolává se na statistiky lékařů: Jen jedno z 11 100 úmrtí ročně se přičítá vzteklině. „Jelikož stane se také, že v Praze do roka aspoň dvě osoby s okna v záchvatu choromyslném skočí, mohlo by se také žádati, aby se buď okna zazdila neb mřížemi opatřila.“ K tomu dodá, že na daních ze psů získává městská pokladna 10 000 zlatých ročně.

A jak je to s oněmi kočárky? Ten zápas je dlouhý. Táhne se od roku 1880, kdy Náprstek interpeluje za zrušení policejního zákazu jejich jízdy po chodnících. Marně. „V nařízení včera vydaném mají strážníci poručeno přísně přihlížeti k tomu, aby se v živějších ulicích po chodnících nejezdilo, a mají každého, kdo by proti tomuto zákazu jednal, ihned příslušnému úřadu udati,“ píší České noviny.

Marně Náprstek dokládá, že více povozy na ulici ohrožují kočárky než kočárky na chodníku chodce. Marně tvrdí, že v Londýně, ocitne-li se na chodníku kočárek s dítětem v tlačenici, ochrání je strážník: „Co dovede chladnokrevný Angličan, dovede i náš strážník, dostane-li se mu takového pokynu.“ Ještě v roce 1888 je Náprstkův návrh těsně přehlasován (8:10) v městské radě. Ale i když Náprstek neuspěje během svého mandátu, jeho návrh se prosadí později. Už sto let ho považujeme za banální samozřejmost.

„Podivín, skrz naskrz podivín! On myslí jinak, žije jinak a činí vše jinak než ostatní. Je neúnavný, důsledný, praktický, obětovný, pro vše dobré zanícený, všestranný, vysoce vzdělaný, pro vše české nadšený – hotový podivín!“ psaly o něm před 130 lety Humoristické listy. Můžete si zkusit malý test. O kterém z kandidátů by to mohly noviny napsat dnes? Volte podivíny.

LN, 15.10.2010

Autor je komentátor LN