Rád bych vyprávěl o člověku z okruhu leteckých novinářů, který zasáhl svou působností nejen u nás, ale i v zahraničí. Karel Helmich (*1926) jménem. Dosáhl nejvyššího ocenění Mezinárodní letecké federace FAI – a sice Řád Paula Gastona Tissadiera. Ten žil v létech 1843 – 1899, proslavil se jako vzduchoplavec, když se svým balónem vystoupal do výšky 8600 metrů, když jako první konal pokusy se vzducholodí poháněnou elektrickými motory. To, prosím, všechno vím od mého přítele Karla, o němž vám chci vlastně převyprávět jeho zajímavý životaběh.

Za Protektorátu (1939-1945) čistil obuv u Bati, pak se učil kamnářem, hrnčířem, malířem porcelánu. A k tomu ještě odmaturoval na klasickém gymnáziu, hned po válce. Spolužák ho zlákal na studium bakteriologie, které spočívalo vlastně jen v mytí laboratorních Petriho misek. Jenomže když záhy zjistil, že před ním bylo tolik objevitelů a objevovat již není co, medicína přišla o jednoho génia, zatímco jeho spolužák to dotáhl na jednoho z ředitelů světoznámé farmaceutické firmy Bayer.

Karla táhlo umění, zkoušel studovat sochařinu u profesora Znoje, ze zkoušek na Uměleckoprůmyslové škole ho vyhodili, doslova, jak říká. Jak by ne! Vždyť si dovolil na plakát místo sovětského osvoboditelského tanku T 34 s rudými vlajkami nakreslit americký džíp UNRRA (pamětníci vědí, že to byla česky řečeno Správa OSN pro obnovu a rozvoj). Kdo by z těch poválečných let nepamatoval na konzervy vepřového s jablky, „ladnšmíty“ a šunky s vejci, pomerančové a jiné ovocné prášky a také žvýkačky! Rovněž Karlovi se asi sbíhaly sliny, když všechnu tuto potravinovou pomoc nám vyhládlým „čecháčkům“ poslanou z USA, na ten džíp namaloval. Aby své ideové zvrácenosti dodal korunu, jeho plakátu vévodil nápis Welcome!

Už chápete, proč to ten Karel nemohl mít v životě nikdy jednoduché? Po tomhle prvním vyhazovu zamířil z vysoké školy UMPRUM na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Pražáci to znají - je to opravdu jen o kousek dál. Zapsal si toho požehnaně: kromě filozofie ještě estetiku, dějiny umění, externě latinu, řečtinu a hebrejštinu. V jeho rodu byli totiž kromě Němců a Rakušanů také dva Izraelci. Jenomže na přednáškách Jana Mukařovského (1891 – 1975) Karel příliš nechápal, o čem ten slovutný profesor vůbec mluví? Proto se věnoval víc soukromě němčině a angličtině, které zapsané na indexu neměl, ale zdály se mu praktičtější pro život.

Protože jeho rodina byla kdysi okradena nejdříve nacisty a potom komunisty, usoudil, že by mu lépe vyhovovala sféra juristická, než znalosti gestaltizmu neboli výzkum celistvých psychických tvarů. Na Právnické fakultě v jednom semestru potřebovali zrovna třetího do mariáše, paragrafy začal také studovat, dokonce i právo směnečné. Doktorát získal v tom nešťastném roce 1951! Ano, prosím, Karel byl JUDr. – na to jsem hned v úvodu zapomněl. V té době si stačil všimnout, že strana s vládou potřebují čerstvé absolventy k politickým procesům, že je tak v ohrožení jeho existence, hledal únik – a nastoupil – kam asi? – jako právník do sekretariátu Českého národního aeroklubu.

Musel však dokončit základní vojenskou službu, chtěl do pilotky, ale v té době zrovna zavřeli jeho bratra pro velezradu a špionáž na 12 let do žaláře, jeho tchána na 20 let v procesu s Miladou Horákovou. Jeho rodina vedla vůbec soukromé války, nejprve s Habsburky, pak s Hitlerem a marxisty všech druhů. Neustále někdo seděl v Jáchymově nebo na Mírově, či ještě předtím padl jako legionář někde na Sibiři, byl popravován v berlínské Ploetzensee či vyhazován ze zaměstnání. Dva sudetští bratranci našeho Karla padli jako „Wehrmachtsoldaten“ ve Francii. Ostatní německé příbuzné mají na svědomí Liberátory 8. letecké armády USA. „Přežil to jenom německý bratranec Fricek, slavný jako lékárník a bigamista“, říkal Karel a hned dodával: „ Měl Češku i Němku zároveň…dnes to bude taky dědek…“

Touhu po vojenské letecké kariéře rázně ukončil JUDr. Alexej Čepička (ten, co si vzal dceru tehdejšího prezidenta). V životě už nikdy tak rychle neletěl. Zájem o létání ho však nepustil, tak alespoň spolupracoval s tehdejšími časopisy Rozlet a Letectví. Potřebovali grafika, Karel od mládí rád kreslil, výtvarné nadání částečně zdědil a u toho zůstal celých dvacet let – stačí se do těch ročníků Letectví podívat, jak Karel dokázal každý výtisk vyšperkovat. Dalších dvacet let byl sekretářem redakce v časopisu Svět motorů. Řádu za odvahu se nedočkal – všechna ta periodika patřila totiž vojákům. Grafické zpracování časopisů, kreslení „špíglů“, využívání moderní techniky - to vše se mu zadřelo tak za kůži, že stanul v čele Klubu výtvarných a technických redaktorů ve Svazu čs. novinářů.

Byl velkým průkopníkem. Až dosud černobíle tištěný - od nového roku 1973 již barevný byl týdeník Svět motorů. V té době tak byl první. Karel byl také prvním, kdo zasvětil své kolegy do odesílání faxů, byl prvním, který měl počítač, byl prvním, který externě přednášel šest let na Fakultě žurnalistiky UK počítačovou grafiku, organizoval postgraduální kurzy v tomto oboru. Léta sedmdesátá, osmdesátá! Karel byl opět na pokraji průšvihu, protože jeho posluchači se dozvídali i věci nevídané a neslýchané.

Karel Helmich v kokpitu

Po listopadu 1989 si Karla pamatuji z redakce obnoveného týdeníku Reportér. Netušil jsem, že kromě toho je šéfredaktorem evropské sekce kanadského exulantského periodika Západ. Oba časopisy brzy tiše zanikly. Vrátil se k létání, působil v měsíčníku Pilot, který vydávala Letecká amatérská asociace. Ještě fungoval krátce u Vládi Drbohlava, proslulého šéfredaktora měsíčníku Typografia. Po listopadu 1989 tam přišel „nýmand – privatizátor“ a náš nejslavnější časopis s mezinárodním ohlasem, který vycházel od roku 1888, přivedl znovu k zániku (předtím za nacistů a komunistů měl dvě přestávky). Jenomže když se začali typografové ze zahraničí podivovat nad tím, jak se u nás zachází s takovým „zlatým zbožím“, byl před několika lety jinými nadšenci obnoven. Ale to už Karel spoluzákladal měsíčník Diagnóza – žel opět jepičího života. V obnoveném Foglarově Hlasateli pak dosloužil svá povinná léta pro vyměření důchodu.

Literatura a novinařina by přišla o mnohé, kdyby to Karel „zabalil“ jako někteří jeho vrstevníci. Sepsal memoáry o známém fotoreportéru Karlu Sitenském, Báje a pověsti lidu leteckého, připravil Milovaného despotu, což jsou povídky o pejscích. Pro cestovní kanceláře vyrobil několik itinerářů a ilustroval hlavně dobrodružné knížky. Nezapomínal na kamarády v exilu a psal jim do rakouského měsíčníku Klub. Při besedách Klubu leteckých novinářů vyšlo najevo, s jak velkým zájmem poslouchají mladí lidé o slavné historii našeho letectví, jeho konstruktérech, sportovních i vojenských pilotech. Ale v médiích se nic z toho nedozvídají, nemluvě ani o světových úspěších našich leteckých sportovců. Takže s bývalým modelářem a plachtařem Rudou Černým sepsali Malou historii našeho létání – sice bez dodržování přísných pravidel historiků, spíše osobní vzpomínání.

Ta historie je sepsaná dokonce ve verších, které se týkají našich historických letounů. Uveďme například Šmolíka Š 10, krajánka T 24, LF 109, kterému říkali pionýr, Galánek byl LG 124, nechyběly letouny z podniků Avia, Aero a Letov, otrokovického Moravanu, ústeckoorlického Orličanu – všechny ty bejbinky, anduly, čápi, sokoli, skauti, delfíni, nechyběl ani Lavočkin 5, známý ze Slovenského národního povstání nebo Mobi Dick s motorem od trabantu.

Náš letecký průmysl se od padesátých let musel podřídit výrobě letadel v sovětské licenci, což jsem poznal na vlastní kůži, když jako vyhozený redaktor z Mladé fronty jsem nastoupil do fabriky kdysi s názvem Letov, přejmenované v těch letech na Rudý Letov, krátkou dobu se také jmenovala Závody Rudolfa Slánského, a když byl tenhle vysoce postavený soudruh popraven, nesl podnik název Letňanské strojírny, teprve po listopadu 1989 opět Letov se sídlem v Letňanech. Musel jsem se tenkrát zapracovat spolu se stovkami dalších v obrovském náboru pracovníků v závodní škole práce jako soustružník a později jsem byl seřizovačem obráběcích strojů. Za zadelí nám stáli naši vojenští kontroloři, na kontrolním oddělení bděli přímo sovětčíci, protože součástky jejich strojů se měřily na setiny milimetru. Karel nemohl ve své historii vynechat tyhle iljušiny, migy, šturmovníky.

Ale šprýmaři a známémuu poťouchlíkovi se podařilo mezi těmito československými a sovětskými typy letadel propašovat do knížečky také slavnou Dakotu či Boeing Airbus, švédský Gripen, britské typy Spitfire, Hurrican, Wellington a Liberator, na nichž létali také českoslovenští letci Britského královského letectva RAF, v padesátých letech věznění, pokud se po válce vrátili do své rodné země. Knížka rychle zmizela z prodeje, ale průšvihu oba autoři tehdy z neznámých důvodů unikli.

Úvod další knížky Helmichovy Malé zlomyslnosti na českém, moravském i slovenském nebi nenechává nikoho na pochybách, že jde o úsměvné povídání. Zní: Za panování krásného (podle zahraničních žebříčků) prezidenta Antonína Novotného svolala redakce časopisu Letectví a kosmonautika do Československa mezinárodní konferenci zástupců leteckých časopisů. Pochopitelně pouze těch hodných. Kapitalisté utřeli tenkrát nos. Přichystala několik tiskovek, návštěv výrobních a sportovních podniků, setkání s našimi konstruktéry. Ze země největší přijel vlakem sám údajně šéfredaktor jejich kosmonautického periodika. Ten se na těchto akcích nikdy na nic neptal, až na závěr své návštěvy se přihlásil o slovo a vyřizoval pozdravy od jejich pracujících našim pracujícím. O letecké dění zájem neměl a věděl o něm starou bačkoru. O jeho tajném poslání jsme začali už něco tušit. Po mnoha butylkách vodky při loučení jsme se otázali, jakouže rubriku vlastně doma vede. Hrdě odpověděl: Pjesňa i poéma. A tak se dostala i poezie i do naší aviatiky…

Kromě sepisování, než by sypal drobečky ptáčkům ve Vrchlického či jiných sadech v okolí svého pražského bydliště anebo se bavil s podobnými dědky o chorobách, věnoval se Karel nadále nezištně funkci předsedy stejně chudého Klubu leteckých novinářů.

Naposledy mne pobavil e-mailem, a dopustil bych se velkého profesního prohřešku, kdybych ho jen parafrázoval. Tady je v čisté „helmichovské“ podobě:

Začaly mne bolet dásně a děsně. Léčil jsem je neúspěšně slivovicí a když to trvalo dlouho, obrátil jsem se na přítele – stomatologa, který zjistil váčky u osmi zubů, poslal mne na stomatochirurgiii. Tam mne zbavili ústní okrasy a nechali pro obveselení bezzubého šišlajícího dědečka. Ale pracovali špičkově- teď ovšem sedím doma a čekám na protézy.

Dělám si kaše místo krkovičky, s vínem a slivovicí dezinfikuji dutinu ústní. Samotnému je mi smutno a proto očekávám kamarády, kteří by terapeuticky přispěli. Vrátil jsem se domů, kde malíř maloval kuchyň, v obýváku řemeslník brousil parkety, já měl navíc vyhřezlou plotýnku, přišlo nás navštívit najednou hned devět slovenských příbuzných, ještě k tomu vegetariánů, netekla teplá voda a v lednici byl alkoholový deficit.

Hlídám vnuka spolu s důchodkyní, zvládám pachole i jeho neobyčejně kvalitní stolici. V telefonu mi nikdo nerozumí. Abych se občas uklidnil, nakládám buřty s cibulí. Po válení v posteli mi zeslábly nožičky, tak se učím znovu chodit.

Česká politika mne stojí peníze, protože si po výrocích pánů politiků musím dát panáka, abych se duševně vyrovnal. Přemýšlím, jak rozmixovat segedínský guláš a čekám, až mne přátelé politují. Vzhledem k svému pesimizmu (!) očekávám, že se na internetu dozvím, jak poslanec B. (no ten vůl po tatínkovi, který z mateřské školky šel rovnou do parlamentu) za podpory papeže a našeho kardinála palácovým pučem odstaví prezidenta naší republiky a nově bude ustavená Katolická česká republika. Vláda zakáže sex heterosexuálům, katedrálu z Pražského hradu odvezou na Slovensko nebo do Polska, neboť čeští neznabozi si jí neváží. Broučkovu Vikárku si ponecháme, neb v hospodách je naše budoucnost.

Mirku a přátelé ostatní, přijďte povzbudit slovem stařečka. Posílám Ti na ukázku pár receptů z mé Bezzubé kuchařky.

Karle, odpusť, že jsem zneužil Tvého dopisu, ale to jen proto, že vím jaký máš smysl pro humor, že se od Tebe brzy dozvím, jak se znovu držíš volantu nebo kniplu, neboť jak jsem u tebe mockrát slyšel, třista metrů nad zemí je přece jen méně blbců. Ano, vážení – mluvím stále v minulém čísle – JUDr. Karel Helmich zemřel před rokem 24. května ve věku nedožitých 84 let. A to jsme chtěli letos společně oslavit své pětaosmdesátky.