26.6.2019 | Svátek má Adriana


OSOBNOST: Novinář Pavel Tigrid v Čechách a v exilu

30.10.2007

Se jménem Pavel Tigrid jsem se setkal poprvé na počátku padesátých let, kdy jsem ho zaslechl ve vysílání Rádia Svobodná Evropa, u kterého se každý večer scházela celá rodina jako za války u vysílání BBC.

O něco později se o něm psalo i v českém tisku, kde byl připomínán jako škůdce lidovědemokratického zřízení společně s mandelinkou bramborovou a americkými imperialisty, kteří ohrožují světový mír a zářné zítřky, kdy na Sibiři pod sněhem budeme pěstovat obilí, na jehož jednom stonku budou tři i více klasů a krávy budou mít tři vemena a na to všechno bude svítit žárovka vynálezce Jabločkova. Jméno Tigrid patřilo ke komunistickému folkloru mého mládí ještě dříve, než jsem věděl, kdo byl ve skutečnosti, a než jsem si v archivu mohl přečíst jeho časopis Vývoj.

Pavel TigridKdyž jsem se s Pavlem Tigridem setkal poprvé v Paříži v roce 1979, vzpomněl jsem si na tuto dobu a chtěl jsem mu o ní v dobrém rozmaru vyprávět. Rázně mě přerušil, nechtěl o tom nic slyšet, zřejmě se ho to bolestně dotýkalo. To bylo ale asi to jediné, co ho za ta léta při nesčetných diskusích nezajímalo. Jinak se zajímal o všechno a důkladně: byl zvědavcem v tom původním latinském slova smyslu, kde slovo curiosus znamená nejen zvědavý, ale i pečlivý, bedlivý, horlivý, zvídavý, pátravý a bádavý a zároveň výtečný společník.

Výjimečný byl ale i tím, jak se lišil od většiny poúnorové emigrace, která si v exilu většinou jen krasosmutnila: první republika se v jejich vzpomínkách proměnila v krásný sen a naopak komunistické Československo v nepředstavitelnou hrůzu, kde žijí jen zmrzačení lidé, kteří neumějí pořádně česky.

Pavel Tigrid na tuto hru nikdy nepřistoupil, od všeho si udržoval střízlivý odstup, hovořil živou češtinou a jako první se v exilu dokázal spojit s reformními komunisty a později i s undergroundem. Při pohledu na exulantské milieu mi teprve došlo, proč jsme v roce 1948 museli prohrát: Tigridů, kteří byli schopní akce, tu žilo málo, ostatní raději naříkali. Pavel Tigrid se naopak rád smál.

Pavel Tigrid se ve skutečnosti jmenoval Pavel Schönfeld a pocházel ze Semil v severních Čechách. Jeho rod byl spřízněn se spisovateli Antalem Staškem a Ivanem Olbrachtem. Literární sklony měl evidentně v genech. Už jako středoškolák spoluzaložil v Praze na Zbořenci v roce 1936 Divadelní kolektiv mladých a při studiu na právnické fakultě (maturoval v roce 1936) začal pracovat ve Studentském časopise, kde uveřejnil své první příspěvky.

V roce 1939, tedy hned na počátku protektorátu, uprchl na motorce do Londýna, kde začal po krátké době pracovat v BBC, nejdříve jako hlasatel a později jako redaktor rozhlasového programu československé exilové vlády Hlas svobodného Československa. Vedle toho v Londýně vydával spolu s W. Bergrem časopis Kulturní zápisník a v angličtině Review 42.

Do Prahy se vrátil hned v červnu roku 1945, stejně jako brzy přijel po listopadu 1989. Po krátkém angažmá na ministerstvu zahraničí založil a řídil týdeník Obzory a v roce 1946 se stal šéfredaktorem časopisu Vývoj. Když se v roce 1948 nevrátil z reportážní cesty po britské zóně Západního Německa, byla jeho žena Ivanka nějaký čas vězněna.

Kdysi v Bonnu mně o tom sama řekla: Pavel Tigrid odjel z Československa 17. prosince 1947 jako šéfredaktor Vývoje, tehdy už jediného nezávislého týdeníku v Čechách, na pozvání britského tiskového atašé Cecila B. Parotta, aby na vlastní oči viděl lágry, ve kterých žili uprchlíci z poražených zemí, tedy Němci z dnešního Polska, Maďarska, Rumunska a Československa. Chtěl napsat autentické reportáže z těchto táborů, které by vyvrátily zideologizované pomluvy Rudého práva. Reportážní cestu si však Pavel Tigrid stále protahoval a svou novomanželku nechal doma. Proč se nevracel, dozvěděla se paní Tigridová 21. února 1948, kdy u nich zazvonili dva mladí pánové, vtrhli do bytu, vrhli se na jediného mužského, který tam byl, a nasadili mu pouta. Teprve potom se zajímali, kdo to je. Ten pán se jmenoval Čermák a bydlel tenkrát u Tigridů v podnájmu, a tak ho pustili. Hledali jejího manžela, na kterého byl vydán zatykač hodinu poté, co opustil Československo na diplomatický pas, který si nechal ještě z doby, kdy pracoval na ministerstvu zahraničí.

Poplašená paní Tigridová se hned sebrala a navštívila svého známého ministra zdravotnictví pana Adolfa Procházku, znal se s Pavlem Tigridem z exilu, který ji chlácholil slovy: "Neblázněte, děvče, včera jsem hrál s Klémou (myslel tím Gottwalda) karty! Všechno je v pořádku!" Za dva dny nato Procházka emigroval, usadil se pak v USA a paní Tigridovou zatkli. Ivanku Tigridovou po čase pustili, neboť se soud domníval, že ji Pavel Tigrid nechal v Praze záměrně, aby mu podávala zprávy. Paní Tigridová to popírá. Po propuštění byla bedlivě sledována a nejdříve jednou denně, pak jednou za dva dny a nakonec jednou za týden se musela hlásit v Bartolomějské ulici č. 4 v Praze na policii. Jakmile se interval prodloužil, zaplatila její maminka jednomu známému četníkovi 100 000 Kčs a ten ji převedl přes hranice do Rakouska. Za čtyři měsíce pak odešel sám s celou šestičlennou rodinou a usadil se v Austrálii. Dvacet let si pak s ním Tigridovi psali.

Žili v emigraci nejprve ve Frankfurtu, kde Pavel založil Pomocný výbor pro uprchlíky z Československa a současně působil ve Výboru pro Svobodnou Evropu, kde se podílel na přípravách vysílání Radio Free Europe - Svobodná Evropa. Od května 1951 se začalo vysílat pod názvem Hlas svobodného Československa. V Mnichovské pobočce Pavel Tigrid sestavil redakci a stal se programovým ředitelem.

Jak někteří svědci vypravují, už tehdy, ve svých 34 letech, ale se svými zkušenostmi a charizmatem působil jako guru, takže ho všichni napodobovali. Když ho jednou přišli jeho redaktoři přivítat na mnichovské letiště po jeho delší služební cestě do Spojených států, vypadali všichni jako on: nechali si narůst stejné vousy. Ředitelem však nebyl v Mnichově dlouho: jen do listopadu roku 1952, kdy pro koncepční neshody se severoamerickým vedením rezignoval. O tomto konfliktu, který se vlastně týkal Ferdinanda Peroutky, odmítal zásadně jako džentlmen mluvit, maximálně utrousil, že Ferdinand Peroutka se cítil dotčený tím, že Američané o úmyslu založit rozhlasovou stanici řekli dříve Tigridovi než jemu.

Manželka Ferdinanda Peroutky Slávka taktně říká: "Byl to klasický konflikt mezi mládím a stářím a pak šlo také o koncepční otázky. Pavel Tigrid chtěl začínat velkoryse, což se Američanům líbilo, Ferdinand Peroutka byl pro skromnější začátky a co nejvyšší kvalitu."

Od tohoto konfliktu se už nikdy Ferdinand Peroutka s Pavlem Tigridem nesešli. Pavel Tigrid až po převozu urny s popelem Ferdinanda Peroutky do Prahy na Vyšehrad, začátkem devadesátých let, promluvil nad jeho hrobem.

V roce 1953 se Pavel Tigrid odstěhoval do Spojených států, kde chvíli studoval na Columbia University a současně přednášel po celých státech o střední a východní Evropě. Posléze se živil jako číšník v irském nočním klubu v Brooklynu a jeho žena dělala manekýnu pro těhotné ženy, tehdy se jim žilo skutečně prabídně. V roce 1955 začal zase pracovat ve Svobodné Evropě v publikačním oddělení a o rok později založil časopis Svědectví, s nímž se přestěhoval v roce 1960 do Paříže, kde také v blízké obci Héricy, v šestaosmdesáti letech 31. srpna 2003 zemřel.

Časopis Svědectví začal vycházet, jak do prvního čísla Pavel Tigrid napsal: "Tři a půl roku od smrti Stalinovy, tři roky od výbuchu první sovětské vodíkové pumy, více než rok od konference čtyř v Ženevě a tři čtvrti roku od XX. sjezdu KSSS, ... aby pomocí Svědectví bojoval za návrat svobody, spravedlnosti a důstojného lidského života." V osmdesátých letech několikrát uvažoval Pavel Tigrid o tom, že by vedení časopisu Svědectví někomu předal (například Jiřímu Grušovi), s některými lidmi o tom dokonce i jednal, ale nakonec k tomu nikdy v sobě nenašel dost síly: Jeho duše inkarnovala do ducha časopisu, a nejspíš proto se ho nedokázal nikdy vzdát.

Návratu se Pavel Tigrid v listopadu 1989 dožil, v den inaugurace prezidenta Havla se s manželkou Ivanou do Čech vrátil, nejprve pracoval jako poradce prezidenta a v letech 1992 až 1994 byl ministrem kultury.

Jméno Tigrid stejně jako jeho činnost v BBC, časopisy Vývoj a Svědectví zůstanou v české žurnalistice spojeny s bojem o demokracii v nejtěžších dobách našeho národa a s jeho mimořádnými novinářskými výkony: zřejmě jako první promluvil do éteru o tom, že jsou v Osvětimi hromadně vyvražďovaní Židé, a rovněž jako první začal od ledna 1989 prosazovat v médiích do funkce prezidenta Václava Havla (Havel for president), i když - paradoxně - vznikla jeho přezdívka náhodou, z přeřeknutí, když byl ve škole zkoušen z Mezopotámie a místo řeky Tigris řekl Tigrid a spolužáci mu tak začali říkat. Na tuto příhodu si vzpomněl za války v exilu, kdy stanice BBC po svých redaktorech chtěla, aby používali pseudonym a neohrožovali své příbuzné v protektorátu.

27.10.2007

Napsáno pro Hospodářské noviny a autorův blog na Aktuálně.cz

Autor je novinář a spisovatel



Diskuse


Jan Novák
18:06
30.10.2007

jakovy
13:04
30.10.2007

M. Zima
9:32
30.10.2007

Kylchap
9:31
30.10.2007

jirka.s.
10:16
30.10.2007

M. Zima
9:28
30.10.2007

M. Zima
9:27
30.10.2007

VLADIMÍR
8:40
30.10.2007

Pavel
7:08
30.10.2007

Bohata 9
8:34
30.10.2007

ceskej Honza
8:56
30.10.2007

Muki
4:53
30.10.2007

Alex Wynnyczuk
2:50
30.10.2007

počet příspěvků: 27, poslední 1.11.2007 11:44









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.