Nekrolog o Bohumilu Marčákovi (1924 - 2010) přinesly pouze brněnské noviny, jakoby šlo jenom o regionálního novináře. Zavzpomínal jsem si a spolu se mnou jistě i mnozí další kolegové - pamětníci na dobu, v níž brněnský průbojný a přitom rozvážný novinář zasahoval do života probouzející se osvobozující žurnalistiky v období Pražského jara. Stanul jeden čas v čele novinářské organizace, řídil její zasedání až do mimořádného sjezdu, navrhl a prosadil tajnou volbu delegátů na krajských konferencích, v klubech, sekcích, ale také v redakcích.

Byl to Bohumil Marčák, který přispěl velkým dílem svými bohatými zkušenostmi k formulaci stanoviska čs. novinářů k současné politicko-společenské situaci v naší zemi. Za jeho předsednictví rezignoval na novinářské funkce Jan Zelenka, bývalý šéfredaktor „ministerských“ Lidových novin a spolu s ním odstoupil i jeho militantní zástupce podplukovník Vladimír Diviš. Nemohla obstát jejich „erární žurnalistika“ a Zelenkovu vedení se ostře postavily obě redakce, v nichž působil – Večerní Praha a Květy. Škoda, že totéž nepotkalo oba tyto „normalizační partajníky“, když se ujali znovu moci – tentokrát přímo v nejmasovějším sdělovacím médiu, jakým byla televize, ale to již za podpory okupačních tanků.

Předsednictvo ústředního výboru Svazu čs. novinářů po odstoupení Adolfa Hradeckého po celé období Pražského jara řídil s přehledem Bohumil Marčák, za něho bylo doplněno novináři, kteří měli důvěru u svých kolegů a byli známí i z veřejného působení. Byl to mj. Ivan Klimeš, Jiří Hás, Anton Korman, Oldřich Vondrák a Zdeněk Fořt. Za jeho vedení se přikročilo k okamžité nápravě a k rehabilitaci na základě prvních žádostí novinářů, kterým bylo „v minulosti ukřivděno“; šlo zejména o novináře postižené v období tzv. kultu osobnosti. Na jejich podporu uvolnila Mezinárodní organizace novinářů (MON) a Žurfond celkem 300 000 Kčs.

Bohumil Marčák řídil také jednání mimořádného sjezdu (konal se 21. – 22. června 1968), který přijal nové stanovy a došlo k vytvoření dvou národních svazů a tzv. Ústředí čs. novinářů. Bez tiskové cenzury, která byla zrušena a s ním i tzv. Ústřední publikační správa, a to zákonem 84/1968 Sb.

Tak se mohli občané, čtenáři, posluchači a diváci přesvědčit, jak berou své povolání vážně čs. novináři za podmínek svobodné novinářské práce. Náklady novin letěly v tu dobu příkře nahoru. Podle výše denního nákladu mělo Rudé právo téměř milión výtisků, deník Práce 400 000, Mladá fronta 300 000, Zemědělské noviny 250 000, Svobodné slovo a Lidová demokracie kolem 200 000, ostravská Nová svoboda 140 000 a brněnská Rovnost 130 000 výtisků, ale to vše ještě za diskriminačních poměrů v přidělování rotačního papíru. V té době zakládá Bohumil Marčák navíc Moravský (dnes Brněnský) večerník, který jde „na dračku“. Znal se důvěrně s osobnostmi, jejichž tvorba rovněž přesahovala jihomoravský region: ať již to byl Oldřich Mikulášek, Ludvík Kundera, Jan Skácel, Zdeněk Rotrekl, Václav Renč, z dřívějších let ještě František Halas

Do předsrpnové atmosféry se Bohumil Marčák snažil v Rovnosti a Moravském večerníku přiblížit čtenářům demokratizaci společnosti a prosazování tvůrčí umělecké svobody. Vzpomínám i tyto údaje proto, že se o cenzuře na novinářských zasedáních mnoho hovořilo. Byli to novinářští funkcionáři z předsednictva, kteří se dokázali sejít s představiteli Svazu čs. spisovatelů nad připravovanou novelou zákona o periodickém tisku a podpořili také vydávání deníku Lidové noviny, k němuž mělo dojít od října 1968. S potěšením se tehdy konstatovalo, že na mnoha místech naší republiky se vytvářejí výbory na obranu svobody tisku.

Svaz českých novinářů (ale ani kolegové na Slovensku) se jen tak nehodlali vzdát svobodné práce, třebaže už v září 1968 byl nově zřízen Úřad pro tisk a informace a jeho předseda Josef Vohnout (!) poskytoval šéfredaktorům výklad znovu zaváděných „cenzurních pokynů“. Co se nesmí: kritizovat SSSR a ostatní socialistické země; nesmí se informovat o cizích vojenských jednotkách; nepoužívat pojmů „okupant“ a „okupace“; nelze informovat o neutralitě, akcích Rady bezpečnosti OSN a Varšavské smlouvy, natožpak o zásobovacích potížích. A co se musí: každou zprávu, týkající se osob, prověřovat; dodržovat a respektovat seznamy utajovaných skutečností, hospodářské a státní tajemství.

Bylo 26. září 1968 a schůzi výboru Svazu českých novinářů přesedal Bohumil Marčák. Konstatovalo se na ní, že činnost Svazu novinářů pokračovala i po obsazení budovy v Pařížské ulici, kde měl Svaz své sídlo, podílel se na aktivitách a výzvách Koordinačního výboru tvůrčích svazů. O své činnosti vydal SČN komuniké, v němž mj. uvedl, že některé zahraniční sdělovací prostředky, zejména NDR, nepřesnými a nepravdivými informacemi porušují tzv. moskevský protokol, a nekompromisně odmítl šíření pověstí, že se prý v pražském domě novinářů nalezly zbraně.

Ještě potom v Brně zasedalo předsednictvo Ústředí novinářů ČSSR. Vyjádřilo se k současné politické situaci v zemi a přijalo směrnice pro rozvinutí práce jednotlivých komisí, k realizaci usnesení červnového mimořádného sjezdu novinářů. Usneslo se uspořádat slavnostní zasedání k 50. výročí vzniku republiky. K tomuto výročí přineslo říjnové 10. číslo Novináře článek, v němž hodnotí úlohu a činnost novinářů v minulém období. Mj. vyzdvihuje podíl čs. novinářů na protinacistickém odboji, kdy položilo své životy 124 čs. novinářů: byli popraveni, v hitlerovských žalářích a koncentračních táborech umučeni, padli na bojištích válečných front, ve Slovenském národním povstání a zemřeli na následky útrap v gestapáckých kriminálech – jak uvedla zpráva Svazu protifašistických bojovníků. Ano, hovořili jsme tehdy o následcích nacistické okupace, protože o sovětské okupaci se muselo mlčet…

Naposledy v říjnu 1968 předsednictvo Svazu českých novinářů se na svém zasedání zabývalo politickou situací a z diskuse vyplynul požadavek, aby vládní místa poskytovala novinářům více informací. Dále rozhodlo zřídit komisi, která uskuteční rozbor tzv. Bílé knihy, sestavenou skupinou sovětských novinářů o událostech v Československu a v níž jsou nepravdivá tvrzení o českých novinářích a novinářské organizaci. Pozastavilo se též nad distribucí nelegálních v ČSSR neregistrovaných tiskovin a žádalo státní orgány ve smyslu tiskového zákona o vysvětlení. Schválilo postup práce komise pro syndikalizaci a otevřený dopis komise pro místní tisk. Vyslovilo také souhlas s chystanou výstavou Klubu čs. fotoreportérů s názvem „Jsme s vámi, buďte s námi!“

Úřad pro tisk a informace při předsednictvu čs. vlády začal šlapat na paty stále opovážlivým kolegům ze Svazu novinářů. Dobrou záminkou k tomu byl časopis Reportér. Předsednictvo Svazu českých novinářů a redakční rada Reportéra se zabývaly jeho sdělením, a jednomyslně rozhodlo odmítlo udělení důtky, jelikož nevidělo v přetiskování sovětských materiálů žádné, natožpak hrubé porušování zájmů zahraniční a vnitřní politiky vlády. Naopak podobný výklad by vytvořil precedens pro porušování zákona. V tomto smyslu byl podán protest proti zastavení časopisu Reportér a odejmutí oprávnění vydávat časopis na dobu jednoho měsíce. Bohumil Marčák měl vliv i na obsah časopisu Novinář, který pohotově k této události přinesl komentář pod názvem „Na mušce Reportér – kdo další?“ V tomtéž čísle byla ještě uvedena informace Jiřího Rumla a Jiřího Lederera o přípravě aktivu pražských novinářů a o jednáních koordinačního výboru tvůrčích svazů. Slovenský kolega Juraj Vereš o vědeckém novinářském sympóziu v Lublani (konalo se 2. – 6. 9.) napsal opět naléhavý článek pod názvem „Niet slobody informácií bez slobody informátorov“.

To všechno už byla „labutí píseň“ neohrožených a statečných kolegů k nimž patřil Bohumil Marčák, novinář, z něhož se zakrátko stal profesionální fotograf a novinářský historik. Obdivoval jsem jeho zarputilost, když jsem na výstavě v Moravské galerii Brně v době normalizace spatřil soubor jeho dokumentárních portrétů, které byly i veřejně vystavovány. Je jich zde uloženo 1300, jak jsem se dozvěděl od brněnských kolegů. Navzdory zákazu jakékoliv publicity jejich tvůrce si počínal s vědomím, že portrétované osobnosti nesmí být nikdy zapomenuty.

Žurnalistickou profesi nezapřel Bohumil Marčák ani na okamžik. Po vyhození z deníku Rovnost začal jako dokumentátor na filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Jeho zásluhou ve spolupráci s Moravskou galerií se z původně cyklostylovaného bulletinu stal zakrátko velkoryse uznávaný časopis. Po listopadu 1989 se objevuje znovu v redakcích České politiky, Svobodného slova nebo revue s názvem ROK. Začal publikovat odborné studie k historii českého tisku a literární statě.

Stal se z něho zakrátko historik české žurnalistiky. Společné dílo s Bronislavou Gabrielovou Kapitoly z dějin brněnských časopisů (vydala Masarykova univerzita spolu s Geoergetownem v roce 1999) je zřetelnou odpovědí na dosavadní „bohemocentrismus“, jímž se vyznačovaly tehdejší práce mediologů z dob normalizace. Je tedy zcela přirozené, že jsou dnes součásti studia naší žurnalistiky.

Bohumil Marčák byl „pan Novinář“, jehož život a dílo si zaslouží více než oněch pár řádek v brněnském tisku. Vynechal jsem přitom všechny své osobní kontakty s tímto neobyčejně nadaným novinářem. Nezapřel ani na okamžik svůj moravský původ a snad proto jsem ho měl raději než některé „novináře-čecháčky“. Přilnul jsem k Brnu v době našeho společného zákazu publikování o to více. Na takového novináře lze vzpomínat jen v dobrém. Nikdy nezklamal.