Vládci to nemají mnohdy jednoduché. Když se před 250 lety, na jaře roku 1762, obrátil na císařovnu Marii Terezii pan Tadeáš Peithner s naléhavou žádostí, aby bylo v Království českém zavedeno vysokoškolské studium hornictví, nemohla císařovna jinak, než nechat posoudit onu žádost odborníky.

Pověřila tedy prezidenta dvorské komory hraběte Herbersteina, aby sestavil odbornou komisi, a vyžádala si rovněž stanoviska jezuitských filozofů z pražského Klementina. Hned v září konalo se slyšení, v němž byly návrhy Tomáše Peithnera odmítnuty nejen odborníky z řad jezuitů, ale samotnou komisí hraběte Herbersteina. Jenže argumentům Peithnerovým nešlo odolat a Marie Terezie měla zřejmě ještě i jiné rádce, mezi nimi i schopnost posoudit, co je či není monarchii ku prospěchu. A tak dne 19. února 1763 vydala dekret, jímž bylo od 1. listopadu téhož roku vlastně zahájeno vysokoškolské vzdělávání budoucích báňských odborníků v Království českém. Země to potřebovala, císařovna to chápala a všimněte si té rychlosti. Ani ne do roka od podání návrhu rozhodla (sic!).

Letos v červnu bychom si měli připomenout, že před 220 lety opustil tento svět Johann Thaddáus Anton von Lichtenfels. Rodák z Božího Daru, v němž přišel na svět 8. dubna 1727. Rodina přišla do Krušných Hor někdy po třicetileté válce. Dědeček Christián Peithener byl v Božím Daru rychtářem a zároveň organizoval dobývání vzácných kovů na blízkém Zlatém kopci. Tatínek Jan Christián Peithener po studiích na pražské filozofii později pracoval jako horní písař a šichtmistr v Božím Daru. Dráha syna Tadeáše byla takto určena. Ten získal v roce 1750 doktorát na pražské univerzitě a od té doby byl zaměstnán jako archivář v hornictví. Od počátku se zabýval historií dolování v historických českých zemí s tím, že si uvědomoval, jaké cenné přírodní bohatství se ukrývá pod povrchem země, kterou měl rád. Ve všech svých pozdějších dílech hovoří o "bohatství naší vlasti".

Od vydání uvedeného dekretu Marie Terezie Peithener nedělal nic jiného, že přednášel, studoval a vydával díla týkající se hornictví. Pro potřeby studentů na pražské univerzitě vydal řadu publikací, jejichž základem byla historie i současnost horního práva, přírodovědeckých poznatků týkajících se zejména horních věd. Díky jeho aktivitám rozhodla Marie Terezie 4. dubna 1770 o zřízení báňské akademie (vysoké školy) v Báňské Štiavnici, na níž byl v roce 1772 Peithener jmenován řádným profesorem. O dva roky později od něj zakoupil stát odbornou knihovnu o 1400 svazcích a jeho sbírku nerostů o 2000 exemplářích, právě pro výuku báňských odborníků. Peithnerovi nešlo jen o teoretickou výuku zájemců o hornictví. Cítil potřebu do systému zapojit budoucí podnikatele, kteří by svou následnou báňskou podnikatelskou činností mohli zvýšit hospodářskou prosperitu země.

V roce 1776 byl povolán k práci v horním oddělení dvorské komise ve Vídni. O čtyři roky vydává své nejznámější dílo "Pokus o přírodní a politické dějiny českých a moravských dolů". Téhož roku byl za své zásluhy o hornictví, ještě se svým starším bratrem Václavem (1725 – 1807), správcem vrchního horního úřadu v Jáchymově, povýšen do šlechtického stavu s přídomkem "von Lichtenfels". S bratrem Václavem se účastnil mnoha průzkumů, rovněž úspěšně organizovali těžbu zlata u Jílového a mnohé další průzkumné práce zejména v Čechách. Není v naší zemi místečka s poklady v hlubinách, které by dokonale nepopsal. Výrazně ovlivnil nejen způsob studia montánních věd, ale i vlastní praxi v hornictví. Dokázal přesvědčit vysoké státní činitele z okolí císařovny, že "snížení chuti dolovat" vzniklo následkem neznalosti smyslu hornictví mezi majiteli dolů, šlechtou jako potenciálním podnikatelem a státem, který doposud postrádal promyšlenou politiku v této oblasti. Peithner se výrazně zasazoval o podporu místních podnikatelů a poukazoval zcela konkrétně na to, že v některých sousedních zemích, v nichž jsou báňské vědy podporovány, získávají tyto země daleko vyšší hospodářský prospěch.

Peithner podrobně popisuje právní dějiny hornické činnosti, ke svým knihám přidává desítky zajímavých příloh, které by jinak zůstaly nepovšimnuty v archivech. Již v roce 1770 vydal v Lipsku "Příspěvky k dějinám českých vod". Zde poukazuje na možnosti využívání vodní síly a řeky považuje za přírodní ukazatele bohatství hlubin.

Byl první, kdo napsal kompletní dějiny českého hornictví, a vytvořil tak základy pro vzdělávání dalších báňských odborníků. Teprve až po padesáti letech vydal Kašpar hrabě Sternberg svou knihu o historii českého hornictví (Ümrisse einer Geschichte der böhmischen Bergwerke, Praha 1838.).

Jeho odbornost, erudice, smysl pro rozvoj podnikání, konkrétně vyjádřená potřeba osvěty, jsou zcela výjimečné a bez nadsázky stále aktuální. Škoda jen, že jeho dílo neznali a neznají ti, kdož dopustili v druhé polovině minulého století bezohlednou devastaci severních Čech, Ostravska a jiných lokalit. Peithner byl stoupencem velkého rozvoje hornictví. Ale takového, které by sloužilo ku prospěchu a nestalo se drancováním bohatství národa. V jedné části své nejdůležitější knihy ("Pokus o přírodní a politické dějiny českých a moravských dolů") napsal:

"Protože ostatně toto dílo má na zřeteli ani ne tak fyzikální spekulace jako bezprostřední užitek vlasti, přenechávám jiným, aby se namáhali změřit svět, a spokojuji se s tím, že své spoluobčany zpravím o tom, jak by mohli lépe využívat tu malou část, kterou obýváme."

Dílo tohoto muže, který v červnu před 220 lety ve věku 65 let zemřel, zůstává bohužel stále ještě nedoceněno. Některé jeho práce jsou ještě v rukopisech.

Málokdy se stane, že po přečtení odborného textu pocítíte autorovu nezištnou lásku k rodné zemi. U Peithmera to tak funguje. Jakkoli by někdo mohl říci, že nějaký Němec by nám neměl do toho mluvit. A to je právě ta malost, která nám nedovoluje ani dnes pochopit svět kolem. Natož pak život stovek význačných mužů a žen ze století nám bohužel tolik a tolik vzdálených.