Jedna z podobizen, jež se objeví na nových izraelských bankovkách, představuje Naomi Šemerovou, v Izraeli váženou a milovanou autorku písňových textů a melodií. Její spjatost s izraelskou zemí a s životem obyčejných lidí oslovovala a dodnes oslovuje mnohé. Texty Šemerové vyjadřují – stejně jako písně Ehuda Manora – to, co Izraelci nazývají "izraelskostí": mentalitu, myšlenkový a citový svět Izraelců, jejich nejvlastnější bytí.

Naomi, rozená Šapirová, se narodila (13. července 1930) a vyrostla v kibucu Kineret na břehu Genezaretského jezera, jehož blahovičníkové háje opěvuje stejně výstižně jako řeku Jordán. Příběh její rodiny – toť příběh židovských pionýrů. Blahovičníky, dnes již obrovské, vysázeli v roce 1912 a v kibucu Deganja přestáli boje za nezávislost: "Když sem přišla maminka, tak krásná a mladá, vystavěl jí tatínek dům na kopci … od té doby uplynulo půl století, blahovičníkový háj, most, člun, všechno tu ještě je … na druhém břehu rachotila děla. Koncem léta se opět rozhostil klid …"

Z kibucu Kineret chodila Naomi po mostě přes Jordán do školy do kibucu Deganja. V šesti letech začala hrát na klavír na nástroji, který dostala jako dar její maminka, ale všechny děti z kibucu na něm směly hrát. Později studovala na hudebních školách v Tel Avivu a v Jeruzalémě; poté se vrátila do kibucu jako učitelka hudby a rytmiky. Pro děti skládala své první písně. Vojnu si odsloužila v kulturním oddělení jednotky "Nachal". Pak se provdala za herce Gideona Šemera a odstěhovala se s ním do Tel Avivu.

Nějaký čas těsně spolupracovala s nachalskou hudební skupinou i s jinými vojenskými kapelami. Toto prostředí bylo úrodnou půdou, z níž vyrostlo mnoho slavných izraelských zpěváků a hudebníků. Právě ve vojenských kapelách vznikaly staré dobré izraelské šlágry, po nichž se leckomu zasteskne při zvuku moderního izraelského popu. Na jednom filmovém záznamu je možné uvidět Naomi Šemerovou, jak při zkoušce opravuje až vyleká krásnou, u vojska tehdy ještě zcela novou a nezkušenou Jardenu Arazi.

Některé písně Naomi Šemerové se staly známými i za hranicemi. Píseň "Hopa hej", napsaná původně pro ústřední vojenský oddíl, získala v roce 1960 první cenu na mezinárodním festivalu v Itálii. Ovšem nejznámější je asi její píseň "Jeruzalém ze zlata", "Jerušalajim šel zahav". Ta zazněla poprvé na izraelském písňovém festivalu ("Festival ha-zemer vha-pizmon") konaném v Jeruzalémě roku 1967, nikoli ovšem jako jedno ze soutěžních čísel. Autorka tuto píseň napsala z pověření starosty Teddyho Kolleka a jejím účelem bylo vyplnit přestávku během porady soutěžní poroty. Od počátku to měla být píseň o Jeruzalémě a pro Naomi Šemerovou to nebylo snadné – už už to chtěla vzdát.

Poté, co se rozhodla pro její název, jenž pochází ze starých židovských legend, přepadly ji pochybnosti: "Víte ještě, jak byl tehdy Jeruzalém šedivý a zdaleka ne zlatý, jak se o tom městě ještě vůbec nedalo hovořit v superlativech, jak mělo daleko do ráje, zcela jako v biblické Písni písní: ´…nebudit a neprobouzet…´ (Píseň písní 2,7). Pojala mne bázeň a ptala jsem se sama sebe: ‚Ze zlata? Jsi si jista tím – zlatem?‘ A cosi ve mně mi dalo odpověď: ‚Ano, ovšem – ze zlata!‘" [1]

Festival byl součástí oslav výročí nezávislosti. O tři týdny později – za Šestidenní války – se dostalo Staré město s Chrámovou horou a Zdí nářků opět do židovských rukou. Pod dojmem těchto událostí připojila Šemerová k písni ještě jednu sloku. Později ji obviňovali, že melodii opsala. Zpočátku se proti tomuto nařčení vehementně bránila. Až koncem života napsala svému příteli Gilu Aldamovi, že jí jednou kdosi zazpíval jednu lidovou píseň Basků. Později na to zapomněla – ale ta melodie jí nějak uvízla v hlavě. Tato výčitka Naomi Šemerovou zřejmě velice trápila – přitom je ale dost přirozeným jevem, že hudebníky ovlivňují a inspirují jiné melodie.

Festival hebrejských písní, při kterém šlo tehdy především o původnost, se poprvé konal v roce 1960 v Telavivském kulturním středisku; přenášela jej rozhlasová stanice Kol Jisrael (Hlas Izraele) a později i televize. Pořádal se po dvacet let – důvodem jeho ukončení byl rostoucí příklon izraelských zpěváků k Eurovizi. Originalita hebrejských písní se ještě po určitou dobu udržela a Eurovize za ni udílela ceny.

Mnohem delší tradici má festival v kibucu Ejn Gev. Kibucníci neměli možnost jezdit do města nebo si zvát umělce. Proto začali v dubnu 1943 pořádat přímo na místě a na vlastní náklady festival, kde zněla klasická hudba, ale i izraelské písně. V rámci tohoto festivalu představila Šemerová v roce 1993 svou píseň "Hakol patuach" – "Všechno je možné, dokud zde takto zpíváme".

Roku 2002 byl celý festival věnován její písňové tvorbě. Program moderoval její přítel Ehud Manor, který se také geniálně zasloužil o bohatství izraelsko-hebrejských písní. Naomi Šemerová psala písně pro nejrozmanitější interprety, kteří rozšířili její dílo po celém světě. Patří k nim např. Šuli Nátan, jejíž hlas je od počátku neoddělitelně spjat s písní "Jerušalajim šel zahav".

Naomi však často zpívala i sama, ať už sólově nebo jako doprovod. Obecenstvo – a bývalo velice různé, od dětí po dospělé – ji přijímalo s velikou láskou. Mnohokrát se podílela na vystoupeních umělecké školy v Tel Avivu. K židovskému Novému roku – Roš ha-šana – napsala píseň "Šana tova" [Šťastný Nový rok]: "Zda ten rok bude dobrý, zda dokážeme zapomenout na zklamání, záleží nakonec na nás …"

V písních Naomi Šemerové nacházíme opakovaně biblické motivy, např. ve výše zmíněné písni o Jeruzalémě: "Jestli na tebe zapomenu, Jeruzaléme …" (Žalm 137,5). Samozřejmou součástí mnoha jejích písní je hebrejská výzva "Haleluja" – "Chvalte Hospodina!"

Ohrožení a vojenská služba mladých Izraelců patří v Izraeli ke každodennímu životu a odráží se i v mnoha písních, ať už v radostné "Můj voják se vrátil", nebo ve smutné písni "Oba pocházíme ze stejné vesnice ", která je věnována padlému příteli.

Naomi Šemerová složila mnoho vlastních textů i nápěvů, dovedla však též skvěle překládat písňové texty z jiných jazyků. Za svého pařížského období překládala do hebrejštiny francouzské šansony a to především pro izraelského herce a zpěváka Josiho Banaje, jehož dráha započala rovněž v nachalské vojenské kapele. Na žádost zpěvačky Chavy Albersteinové měla napsat k písni Beatles "Let it be" (Nech to být) hebrejský text. Rozhodla se tedy pro titul "Lu jehí", což znamená "Nech být", ale současně také "Ať se to stane". Tuto myšlenku vyjadřuje refrén: "Kéž se stane vše, oč prosíme!" Když tento text uslyšel její druhý manžel Mordechaj Horowitz, připadalo mu, že je ho pro beatlesovský nápěv škoda, a poprosil manželku, aby napsala vlastní melodii - takže nakonec vznikla zcela nová píseň "Lu jehí".

Šemerová přeložila do hebrejštiny báseň Walta Whitmana "Ach, kapitáne, můj kapitáne", napsanou po atentátu na Abrahama Lincolna, a věnovala ji zavražděnému izraelskému premiérovi Jicchaku Rabinovi, ačkoli nesdílela jeho politické názory. Mejtal Trabelski propůjčila písni svůj velice dramatický výraz.

Naomi Šemerová sama sebe pokládala za zpěvačku a skladatelku všech. A také jí byla. Jako dcera židovských osadníků, kteří do země Izrael přišli před vznikem státu, byla sionistkou a milovala svou zemi. Proto byla proti tomu, aby se Izrael vzdal kterýchkoli území, i proti vyklizení osad na Sinajském poloostrově. Pro ni neexistoval žádný rozdíl mezi židovským osídlením Sinaje, Judska nebo Samaří či krajiny u Genezaretského jezera. Tím se chtíc nechtíc stala účastnicí politiky. Její píseň "Al kol ele", kterou napsala po švagrově smrti a v níž prosí o Boží ochranu, se stala písní protestu proti vyklízení Sinaje, především pro slova druhé sloky: "Prosím, nevytrhni, co je zasazeno! Nezapomeň na naději! Přiveď mě zpět a já se navrátím do té dobré země ..."

V roce 1987 obdržela za své životní dílo Cenu Izraele. Později se rozšířila zpráva, že ochořela rakovinou. Kolegové a přátelé jí tedy roku 1991 uspořádali koncert na rozloučenou. Zazněla na něm i její melancholická píseň: "Jak je smutné zemřít v měsíci tamuz ... když dozrávají broskve ..." Tamuz patří mezi letní měsíce hebrejského kalendáře. Naomi pak řekla, že se jejím přátelům nepovedlo se s ní rozloučit. Nejenže dosud žije, ale bude žít ještě mnoho let. Navzdory své nemoci skutečně žila ještě třináct let a nakonec přece jen zemřela v měsíci tamuz, 26. června 2004. Pochovali ji v jejím rodišti, v kibucu Kineret.

© Krista Gerloffová, Křesťanský mediální svaz KEP
www.israelnetz.com

Překlad z němčiny Ivana Kultová a Pavel Mareš

[1] Z http://jwa.org/encyclopedia/article/shemer-naomi (27.05.2013): "One needs to remember how gray and lacking in gold Jerusalem was then, and how one could not speak highly of it or have paradais there. Like the saying ‘Do not wake or rouse’ [Song of Songs 2:7], I was awestruck and asked myself: Of gold? Are you sure about the gold? And something answered me: Absolutely, of gold."