29.3.2024 | Svátek má Taťána


OSOBNOST: Muž zvláštní síly

3.2.2015

Proč von Weizsäcker získal věrohodnost i renomé

Richard von Weizsäcker i po své smrti dokládá, že také ve státě, kde je ústavní role prezidenta jen ceremoniální, jí může velká osobnost propůjčit zvláštní sílu. Je tomu tak i v případě současného německého prezidenta Joachima Gaucka, ale u von Weizsäckera (prezidentem Spolkové republiky v letech 1984 až 1994) to mělo zvláštní příchuť. Pro Němce, pro Evropu i pro nás.

Von Weizsäcker je vyzdvihován jako první politik Spolkové republiky, který na rovinu řekl, že květen 1945 neznamenal porážku Německa, ale jeho osvobození od nacismu. Dnes takový výrok působí jako cosi banálně samozřejmého, ale před 30 lety byl průlomový. Jako takový se i dnes připomíná. Do značné míry šlo totiž o to, kdo vlastně ho pronesl.

Richard von Weizsäcker

Tehdejší spolkový prezident si získal renomé proponenta německé demokracie a muže, jenž jasně odsuzoval nacistickou minulost. Ale to renomé nezískal jako odbojář proti nacismu (třeba jako plukovník von Stauffenberg organizující atentát na Hitlera) nebo ten, kdo odešel bojovat proti nacismu do exilu (třeba jako pozdější kancléř Willy Brandt), ale jako muž, který sám vzešel z režimního prostředí. Ano, vzešel z rodiny loajální německému státu, jeho institucím, jeho armádě, jeho vedení, ať už je jakékoliv. On sám byl důstojníkem wehrmachtu. Jeho velikost – chcete-li jeho stopa v dějinách – spočívala v tom, že to vše dokázal sám zreflektovat a vyvodit z toho důsledky.

Spolkové republice jsme někdy záviděli, že byla okupována (osvobozena, řekl 8. května 1985 von Weizsäcker) západními Spojenci. Oni řídili okupaci, procesy s velkými válečnými zločinci i denacifikaci. Oni nadiktovali liberální, dodnes fungující ústavu. Jinými slovy, dost toho udělali za samotné Němce. A těch Němců, kteří byli autentickými antinacisty (jako třeba zmíněný Willy Brandt), bylo málo, asi jako u nás před listopadem 1989 disidentů. Von Weizsäcker ukázal, co mohl v takové situaci dělat mainstreamový konzervativní Němec.

Jeho otec byl za třetí říše státní tajemník na ministerstvu zahraničí. Když byl po válce souzen, syn Richard ho pomáhal hájit jako pomocný advokát. Tehdy si vztah k minulosti a režimu vyříkal se svým otcem, pak sám se sebou a později se společností. Proto mohl v květnu 1985 vyslovit větu stavějící na hlavu to, co si sám myslel o 30 let dříve. V tom je snad jeho role srovnatelná s rolí současných českých politiků, kteří vzešli z režimního (rozuměj normalizačního) prostředí. Ale ruku na srdce, slyšeli jste od českých politiků s touto životní zkušeností tak jasnou reflexi? Tady ať si odpoví každý sám.

Když byly před deseti lety vyhlášeny výsledky populární ankety o největšího Němce, na čtvrtém místě – za Adenauerem, Lutherem a Marxem – se umístili mladičcí sourozenci Schollovi, popravení v únoru 1943 za letákovou akci proti nacismu. Richard von Weizsäcker k tomu tehdy řekl: „Řídili se devizou ,pevný duch a vřelé srdce ‘ v době, kdy byl žádán opak – ‚ ohebný duch a tvrdé srdce‘.“

LN, 2.2.2015