29.3.2024 | Svátek má Taťána


OSOBNOST: Muž ze slezské vsi, který miloval Mozarta

17.2.2011

Na březích Slezské Harty (okres Bruntál) leží velice zajímavá a svou historií unikátní obec, kdysi plná čedičových tufů. Jmenuje se Razová. Excelentní německý kronikář o ní napsal před sto lety velmi zasvěcenou pasáž nazvanou „Důstojná starobylost Razové“.

Mohutná ložiska čedičových tufů a konglomerátů – jejichž původ lze odvodit od přímo naproti ležícího vulkanického pohoří Roudno – byla využívána již v dávných dobách. Podle Ense byly prý již v 10. a 11. století odsud dováženy stavební kameny do Slezska (Opava) k výstavbě kostelů a užívaly se pro základy a rohové kameny, pro zárubně oken a dveří, schody a mnohé jiné účely. Jestli je Ensův výklad správný, pak tu musíme již v této době předpokládat osadu, která ovšem byla slovanská. Dokumentováno je toto místo ovšem až později – 15. května 1288 předává v Opavě Beneš z Brantic se souhlasem své manželky a dětí opatu a konventu kláštera „Hradisko“ patronátní právo nad kostelem Benešov a jeho filiálkou v Horních Životicích (Seitendorf, Sibotndorf?) a daruje mu jako náhradu za škody, které klášteru způsobil, veškerý výnos zlata, stříbra, mědi, železa, soli i mlýnských kamenů a také výnos soudních poplatků a trhů v Benešově i z obcí Razová (Razow), Schwarzendorf (?), Horní Životice (Seitendorf, Seiwetendorf), Jelení (Wockendorf), Milotice (Milotndorf, Milkendorf), a Rabendorf(?). Slovanské pojmenování, se kterým se tu setkáváme, nemusí být samo o sobě dostatečný důkaz pro slovanskou národnost obyvatel Razové v této době velkého stěhování německých kolonistů – zvláště když pojmenování okolních obcí nese zřetelné stopy německých osadníků. Nejspíše to bude tak, že zde byla stará slovanská osada, do které se nastěhovali němečtí horníci. Odkaz na získávání mlýnských kamenů se může vztahovat pouze na Razovou – v ostatních vyjmenovaných místech se takový materiál nevyskytuje. Slovanský vlastník tohoto kraje zřejmě v úředním dokladu používá slovanský název, který mu byl jazykové bližší. Mimo tuto ojedinělou zprávu z roku 1288 není nám o historii Razové z dřívější doby nic známo, což nás ovšem nijak nepřekvapuje. Přes takové malé vesničky, které leží stranou dopravních a vojenských tras, plyne proud historických událostí aniž po sobě zanechává jakékoliv stopy. V úřední listině o dělení opavského knížectví mezi syny Mikuláše II. z roku 1377 je v podílu jeho syna Jana I. uvedeno město Benešov s Leskovcem (Spachendorf) a Jelením (Wockendorf), zatímco jiné vesnice jako Životice (Seitendorf), Milotice (Milotendorf), Schwarzendorf (?) a Rabensdorf (?) se nejmenují. Snad je jako malé vesničky ve výčtu ani neuváděli, anebo byly už v té době zpustlé?
(Z práce nedoceněného a dnes téměř neznámého historika dr. Karla Bergera, rodáka z Moravského Berouna, RAZOVÁ - příspěvek k historii obce, otištěné poprvé před 100 lety, v roce 1906 v Brně)

Panu Rudolfu Hamplovi je dvaasedmdesát let a žije v Hannoveru v Německu. Narodil se 10. února 1934 v Kostelci u Krnova. Jednou mi ukázal rodokmen svého rodu. Jeho praprapředek se jmenoval Benesch (Benedikt) Hampel a narodil se v roce 1512. Někde v Braniborsku. Když bylo Benediktu Hampelovi třicet šest let, vydal se skupinou svých přátel na cestu za lepším živobytím. Byl tehdy již znalý řemesla mlynářského a na novém působišti se mlynářem také stal. Ta skupina asi třiceti „braniboráků“ odešla ze svého původního bydliště zřejmě z náboženských důvodů. Při putování narazili na pustou ves poblíž Moravice a rozhodli se zde usídlit. Od té doby bylo u jména Hampel vždy napsáno „Müller in Raase“ – mlynář v Razové. Dr. Karel Berger se nemýlil. Ta ves byla v roce 1548 zpustlá. Zůstane navždy tajemstvím, odkud se noví usedlíci dozvěděli její původní slovanské jméno - Razová. Pouze si ho přeložili do němčiny. Raase. Benedikt Hampel se oženil s Margaretou a založil tak novou mlynářskou generaci. To se psal rok 1548. A posléze následuje jeden mlynář Hampel za druhým. Až do jedenácté generace. Libor Hampel se v roce 1850 oženil do Bruntálu a od té doby Hampelové žili ve Starém Městě a v Kostelci u Krnova. Tatínek pana Rudolfa Hampela se narodil v roce 1903 v Kostelci u Krnova a zemřel v roce 1987 v Bad Mergentheimu v Německu. Pan Hampel byl po válce jako dvanáctiletý kluk vyhnán i s rodiči. Kdyby zde mohli zůstat do roku 1948, mohli oslavit 400 let nepřetržitého trvání mlynářského rodu z Rázové. Za takový rodokmen by se nemusela stydět žádná šlechtická rodina. Ani za práci tolika generací. Jenže my jsme jim nedovolili oslavit 400 let rodů, v případě Razové jsme je po válce velice rychle nahnali všechny do dobytčáků a vyvezli. Rozhodně udělal udělal rod Hampelů za 400 let práce dílo hodné obdivu. Minimálně tři sta let spouštěli mlýnské kolo a mleli mouku z obilí vypěstovaného na svazích řeky Moravice v Razové. I díky jim byla Razová do roku 1945 jednou z nejhezčích a nejbohatších obcí Bruntálska. Bohužel, ani dnes, pomalu sedmdesát let po válce, se jí zdaleka nepodobá. Když hospodařila v razovském mlýně v pořadí již devátá generace mlynářů Hampelů, kterou představoval v té době Anton Hampel (1761 – 1835), narodil se v Razové 22. června 1799 Alois Fuchs. Bylo mu předurčeno, aby se jako jeden z nemnoha stal přítelem nejmladšího syna Wolfganga Amadea Mozarta a znalcem Mozartova díla. O Aloisu Fuchsovi bohužel dnes nikdo nic dohromady neví.

Již ve farní škole v Bruntále poznali učitelé, že mladý chlapec Alois Fuchs z Razové má nevšední hudební talent, což tvrdil i tehdejší farář v Razové Anton Rotter. V té době se talenty neplýtvalo, Alois Fuchs byl mimořádně nadaný celkově. Proto bylo rozhodnuto, že by se mu mělo dostat té nejlepší, zejména hudební výchovy. Ve svých jedenácti letech, v roce 1810, odchází studovat k minoritům do Opavy. Šest let poté, v roce 1816 odchází do Vídně. Zde přijímá úřednické místo a současně se stává členem vídeňské dvorní kapely. Na sedmnáctiletého chlapce je je úžasná kariéra. Jeho touha po poznání hudební historie ho přivedla v roce 1819 i do rodiny Mozartovy. To byl W. A. Mozart sice již více než čtvrt století po smrti, ale mladý Alois se velice úzce spřátelil s tehdy o osm let starším Mozartovým synem Franzem Xaverem Wolfgangem Amadeem (1791-1844). Jméno Amadeus mu dala jeho matka až po otcově smrti. Oba mladíky poutala především láska k hudbě a pochopitelně obdiv ke geniálnímu skladateli o němž si nechal Fuchs celé hodiny vyprávět. Wolfgang Amadeus mladší byl rovněž hudebně nadán. Živil se vyučováním hudby ve šlechtických rodinách, podnikl i několik koncertních turné do Ruska, Německa a hrál i v Praze. Jeden čas se svým starším bratrem Karlem Thomasem Mozartem bydlili Alois Fuchsna Bertramce. Karl Thomas (1784 – 1858) byl později zaměstnán jako berní úředník v Miláně. Mozartovi měli celkem šest dětí, ovšem pouze tito dva synové se dožili dospělosti. Wolfgang Amadeus Mozart syn se právě v roce 1819 natrvalo usídlil ve Vídni a od toho roku se datuje jeho přátelství s Aloisem Fuchsem. Mozartův syn však trpěl vleklou jaterní chorobou, kterou si léčil v Karlových Varech. Zde také zemřel a je tu pohřben.

Alois Fuchs se rovněž spřátelil s abbé Stadlerem, který byl prvním pořadatelem Mozartovy pozůstalosti. Od rodiny a od abbé Stadlera získal Fuchs všechny nejcennější Mozartovy rukopisy a jeho sbírka byla v té době nejkompletnější a nejcennější. Alois Fuchs zároveň sbíral od roku 1820 autogramy hudebních osobností. Měl jich celkem 900 – od vídeňských filharmoniků až po slavné italské skladatele. Fuchs také hojně publikoval – jako člen dvorní kapely spolupracoval s časopisem „Algemeine Wiener Musikzeitung“. Fuchs byl také prvním, kdo se dozvěděl zprávu o tom, že W. A. Mozart mladší zemřel v červenci 1844 v Karlových Varech. Byl to on, kdo v tomto časopise zveřejnil 3. 8. 1844 úmrtní oznámení smrti Mozartova syna. Na Fuchsův popud vypravuje Dóm – Mesikvere in a Mozarteum v Salzburgu již 19. srpna requiem k uctění památky Mozartova syna, jehož náplň tvořily skladby jeho otce. Několik týdnů po jeho smrti uveřejňuje Fuchs v tomtéž časopisu o něm životopisnou studii, kterou později vydává knižně. Byla to první a doposud jediná obsažnější biografie Mozarta mladšího a sloužila a slouží jako pramen všech informací o nejmladším Mozartově synovi i o jeho otci. Ke konci svého života odprodává Fuchs celou svou sbírku autografů včetně skvostné a jedinečné sbírky Mozartových rukopisů do Berlína. Sám umírá ve Vídni v nedožitých 54 letech, dne 20. března 1853. Další osudy jeho sbírky zřejmě známy nejsou. Za druhé světové války se z Berlína neorganizovaně a chaoticky odvážely na různá místa také sběratelsky cenné sbírky, mezi nimiž byla pravděpodobně i Fuchsova sbírka. Třeba čeká v nějaké muzejním či archivním depozitu na své znovuobjevení. Možná, že byla také zničena. Na své znovuobjevení musel konec konců počkat i razovský rodák Alois Fuchs.

Bez nadsázky se dá říci, že Alois Fuchs z Razové patřil k těm, kdož mezi prvními učinil velice cenné a odborné kroky k poznání Mozartova života a díla. Jeho příspěvky v časopise „Algemeine Wiener Musikzeitung“ jsou jedinečným a jednoznačným důkazem o tom, že autor dokázal ocenit genialitu Mozartova díla a že byl jeho vlastně prvním vděčným vykladačem. Nesporně bylo již za Mozartova života hodně jeho přátel i nezávislých odborníků, kteří si byli vědomi výjimečnosti jeho hudebního umění. To ano. Ale když nic jiného, patřil mezi ně i Alois Fuchs. Muž velice nadaný a vzdělaný. Konec konců hrát ve dvorní kapele, to se nestalo jen tak každému. Bohužel, doba donedávna nepřála tomu, aby se o mnohých vynikajících osobnostech vědělo. Často jen proto, že se podle zcestných ideologických směrnic narodili buď na nesprávném místě, nebo se od maminek naučili „nesprávnému“ jazyku mateřskému. Alois Fuchs měl tu smůlu obojí. Narodil se v Razové a knihu o Mozartově synovi a jeho tatínkovi napsal jak jinak než německy. To, že Mozart bydlel při návštěvách Prahy u Dušků, to se píše všude. Ale že z Razové pochází muž výrazně znalý Mozartova světa a rodinný přítel, to se bohužel zatím nepsalo nikde. Bylo by jistě žádoucí a vhodné, aby se dle archivních matrik nalezl rodný Fuchsův dům v Razové. Stojí-li vůbec. I nyní by se mohl někdy stát součástí mozartovských oslav. Možná, že by nám Alois Fuchs navíc potvrdil, že Mozart nikdy neřekl nic o Pražanech, kteří mu rozumějí. Praha měla v jeho době především lepší technické podmínky pro uvádění jeho děl. To jen mezi námi.