Je téměř jisté, že žádný z dnešních cestujících v tramvaji jedoucí přes Palackého most v Praze vůbec netuší, kdo se o stavbu 230 m dlouhého mostu zasloužil. Zrovna tak málokdo ví, že tento most, spojující Palackého náměstí s Lidickou ulicí a následně s křižovatkou U Anděla, byl původně proveden v národních barvách. Poprsní zdi mostu byly z červeného pískovce, klenbové kvádry a záhlaví pilířů byly z modré žuly a zábradlí mostu bylo bílé – z kararského mramoru. Barvy však byly brzy překryty nánosem exhalací. Ale když byl most dne 22. prosince 1878 zprovozněn, ještě barvy národní zářily v plném lesku. Lidé mostu začali říkat Podskalský, avšak na návrh muže, který se o stavbu mostu nejvíce zasloužil, byl pojmenován po jeho vzdáleném strýci Františku Palackém. Tím mužem byl první náměstek pražského primátora v letech 1873-1879 Antonín Otakar Zeithammer, který odešel z našeho světa právě před 95 lety.

Je docela možné, že již samotný život Antonína Zeithammera předurčilo bourání městských bran. Když se totiž počátkem 19. století v Písku bouraly městské hradby a s nimi i Putimská brána, bylo v jejích sutinách nalezeno značné množství kamenných a železných dělových koulí. S Putimskou bránou byl spojen dům (původně zřejmě součást starobylé tvrze Drlíčov), kterému se dodnes říká Dům U koulí. A zde v tomto domě, dnes č. 113 v ulici Fráni Šrámka, bydlel se svojí rodinou písecký gymnaziální profesor dr. Řehoř Zeithammer (1800–1881), mimo jiné také zakladatel písecké knihovny (1841), opatrovny pro chudé děti předškolního věku (1844) a první "čestný občan Písku" (1847). Nu a zde přišel na svět prvorozený syn Antonín Otakar Zeithammer (5. 11. 1832 Písek – 13. 11. 1919 Praha).

V tomto domě několikrát pobýval i František Palacký, když přijížděl studovat jihočeské archivy, včetně píseckých. Manželkou profesora Řehoře Zeithammera byla totiž Marie, dcera pražského lékaře Ignatze Peterse. Její sestřenicí byla Terezie Měchurová, mladší dcera známého pražského velkostatkáře a právníka zastupujícího zájmy české šlechty Jana Měchury. Ta se v roce 1827 stala ženou Františka Palackého.

O dva roky později se rodina rozrostla o dalšího syna. Leopold Maria Ignatz Zeithammer (19. 12. 1834 – 17. března 1905 České Budějovice) se stal význačným českým národohospodářem převážně ve službách schwarzenberských. Když byl mimo jiné správcem panství v Libějovicích u Vodňan, současně učil na knížecí rolnické škole v nedalekém Rabíně. Jest málo známo, že zde například vynalezl vyorávač cukrovky, který získal vysoké uznání na Světové výstavě ve Vídni v roce 1873.

V roce 1847 přesídlila rodina profesora Řehoře Zeithammera do Prahy. Antonín Otakar zde dokončil středoškolská studia na piaristickém gymnáziu (v dnešní Panské ulici) jako stipendista císaře Ferdinanda. V roce 1850 byl přijat na pražská práva a v roce 1855 složil státní zkoušku pro výuku dějepisu na gymnáziích. Nejprve učil na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě, kterou v roce 1751 založila Marie Terezie. Již v době svých vysokoškolských studií se věnoval české vlastenecké politice. Byl členem výboru Akademického čtenářského spolku, z něhož byl na policejní nátlak vyloučen právě pro své radikální vlastenecké názory. V roce 1856 přednášel na gymnáziu v Záhřebu a od roku 1861 přednášel na pražském Akademickém gymnáziu. V té době byl již významným činovníkem staročeské strany.

V září 1862 začala skupina českých politiků a podnikatelů (Rieger, Skrejšovský, E. Grégr, Šimáček) vydávat v německém jazyce deník Politik. Uvědomovali si, že je třeba seznamovat německy mluvící spoluobčany s podstatou českých národních zájmů a se záměry české politiky vůbec. Od počátku byl členem redakce tohoto deníku také Antonín Otakar Zeithammer. Ten byl také v roce 1863 zvolen poslancem Českého zemského sněmu. Byl jím v letech 1863-1871 a 1878-1895.

V roce 1863 se chtěli Antonína Otakara zbavit v Praze tím, že měl být přeložen na gymnázium do Opavy. Ten však proto odešel ze státních služeb a od té doby se věnoval plně novinářské práci a politice.

V roce 1867 stál Antonín Otakar Zeithammer v čele skupiny českých politiků, kteří zásadně nesouhlasili s rakousko-uherským vyrovnáním, na jehož základě se přeměnilo Rakouské císařství v Rakousko-Uhersko. Což ve svých důsledcích znamenalo poškození zájmů slovanských obyvatel říše. V roce 1871 byl členem komise, která - bohužel neúspěšně - jednala o případném česko-rakouském vyrovnání. Již v roce 1869 byl ve zvláštní zprávě pražského policejního ředitele označen za jednoho z deseti nejaktivnějších českých politiků reprezentujících politiku občanské neposlušnosti.

V letech 1873–1879 pracoval Antonín Zeithammer velice aktivně jako první náměstek pražského starosty (purkmistra). V roce 1876 byl dokonce zvolen pražským starostou, avšak jeho mandát nebyl císařem potvrzen, což nebylo poprvé v dějinách Prahy. (V roce 1873 císař například neschválil volbu JUDr. Václava Bělského starostou, právě pro jeho politické, rozuměj pročeské, názory.)

Zeithammer v době svého působení na pražské radnici prosadil pokračování bourání pražských hradeb, zřízení městské spořitelny a výstavbu zmíněného již Palackého mostu. Rovněž usiloval o zřízení české univerzity. Posléze na jeho doporučení vzniklo Městské muzeum pražské (1881). 26. října 1877 pronesl na zasedání městské rady památný projev, v němž upozornil (díky zprávě, kterou mu poskytli jeho přátelé, sběratelé starožitností Břetislav Jelínek a dr. Štěpán Berger) na to, že mnohé umělecké předměty dokumentující historii Prahy jsou rozprodávány do zahraničí.

V roce 1879 byl Antonín Zeithammer zvolen znovu poslancem Říšské rady, tentokrát za obvod Hradec Králové. V této funkci prosadil řadu změn, v roce 1882 mu byl dokonce udělen Řád železné koruny 3. třídy, v letech 1883–1890 byl mimo jiné náměstkem nejvyššího zemského maršálka, v roce 1888 místopředsedou Poslanecké sněmovny Říšské rady. 4. února 1884 vedl delegaci, která požádala (úspěšně) císaře o zbourání hradeb města Hradce Králové. V roce 1891 odešel z politického života (mimo jiné pro oční nemoc) a ještě v roce 1909 byl císařem jmenován doživotním členem panské sněmovny (horní komora Říšské rady byla jmenována císařem).

Antonín Otakar Zeithammer v souladu s názory svého strýce Františka Palackého a jeho politickými stoupenci usiloval o federaci rovnoprávných národů v rámci monarchie, protože podobně jako on viděl nebezpečí v expanzivním Německu, nacionálním Maďarsku a velmocenském Rusku. Krokem vzad bylo ovšem zmíněné již rakousko-uherské vyrovnání. Navíc převaha slovanského živlu v monarchii vzbuzovala obavy u Němců, kteří prosazovali myšlenky pangermanismu a čeští extrémisté zase myšlenku panslavismu. Obojí bylo špatně, vývoj šel ve dvacátém století jiným směrem. Každopádně činnost českých politiků v druhé polovině 19. století vytvořila podmínky pro pozdější vznik samostatného Československa, ale to je již jiná kapitola.

V jedné z přízemních místností známé pražské pivnice U Pinkasů stával stůl, u něhož se scházela společnost neformálně zvaná "Historický stůl". Mezi politiky několika generací sedával také Antonín Otakar Zeithammer, uznávaný novinář, český buditel a politik, sledující rozvážně a důsledně české zájmy.

Dočkal se i vzniku nového státu. 4. listopadu 1919 mu přišli k jeho 87. narozeninám gratulovat předseda vlády Vlastimil Tusar, pražský primátor Karel Baxa a mnoho jiných představitelů země. Za pár dní poté zemřel. Ještě v dalších letech bylo jeho jméno při různých výročích připomínáno, až bohužel upadlo v zapomnění (kresba Maxe Švabinského je z roku 1904).

Na Vyšehradském hřbitově přiléhá k zadní straně pomníku rodiny Tadrů (Ferdinand Tadra, archivář a kustod pražské univerzitní knihovny, rodák z Jindřichova Hradce) mramorová deska připomínající Antonína Otakara Zeithammera, praktického pokračovatele Dobrovského, Šafaříka, Jungmanna, Palackého a dalších. Je na ní text: "Šťastný byl život jeho: uviděl zemi zaslíbenou, pro niž celý život bojoval, ať je mu hlína její lehkou!"

České politiky 19. století si nijak neidealizujeme. Na rozdíl od těch dnešních měli rozhodně fundamentálnější a neporovnatelně vyšší vzdělání, značné historické znalosti, jasné vize, pokud šlo o národní zájmy, a viděli vždy dál, než za jedno volební období. U většiny z nich byla součástí jejich práce vysoká odpovědnost a příkladná morálka. Proto bychom si je měli připomínat i v dnešní době.