150 let od narození lékaře a významného vědce

V tomto roce uplyne 150 let od narození Maurice Remeše. Dnes jej zná málokdo, avšak v době 1. republiky byl Mauric Remeš významnou osobností ve společenském i vědeckém životě. Jeho publikované dílo představuje přes 500 odborných prací z lékařství, paleontologie, geologie, botaniky, zoologie a balneologie. Napsal řadu statí k dějinám hudby a divadla. Pod různými pseudonymy psal Remeš i beletrii. Největších úspěchů však dosáhl v paleontologii, a to v celosvětovém měřítku.

Mauric Remeš, rok 1955

Mauric Remeš se narodil v moravském městečku Příbor 21. července 1867. Byl vášnivým čtenářem verneovek a cestopisů. Hodně jej ovlivnilo vyprávění příborského rodáka, který se jako námořní důstojník zúčastnil plavby kolem světa. V Příboře začal Remeš studovat gymnázium, které dokončil v Litomyšli. Tam se seznámil s Aloisem Jiráskem, se kterým zůstal v kontaktu i v pozdějších letech. Na lékařské fakultě Vídeňské univerzity studoval v letech 1885 – 1891. V Berlíně se na studijním pobytu setkal se světoznámými vědci, jako byli mikrobiolog Robert Koch a patolog Rudolf Virchow.

Den, na který připadalo výročí Remešovy doktorské promoce na vídeňské univerzitě (21. 3. 1891), Remeš neopomenul zmínit v žádném ze svých deníků, které si pečlivě vedl až do své smrti. Svou podstatou byl typickým vlastencem, představitelem české inteligence utvářené v devadesátých letech 19. století.

Náhoda zavedla Remeše do Olomouce, kde mu bylo nabídnuto místo. Nejdříve působil v zemské nemocnici a porodnici, pak v Olomouci vykonával soukromou praxi a po roce 1900 se stal lékařem ředitelství státních drah. V Olomouci se oženil s Marií Nešverovou, dcerou hudebního skladatele Josefa Nešvery. Byl znám jako vlastenecký vzdělanec činný v českých vědecky orientovaných spolcích.

Z cest po severní Africe,1905, Remeš vpravo

V roce 1931 odchází Remeš do důchodu z postu šéflékaře olomouckého ředitelství drah. I po svém penzionování se věnoval vědecké činnosti, zejména v paleontologii. Společně s paleontologem Josefem Augustou vydali v roce 1936 první českou vysokoškolskou učebnici paleontologie. Remeš byl v paleontologii odborníkem uznávaným i v zahraničí. Díky svým rozsáhlým jazykovým znalostem byl ve spojení se zahraničními paleontology a své práce publikoval v prestižních odborných časopisech. Americký paleontolog Chapman po něm pojmenoval některé druhy fosilní fauny. Remešovo jméno má přes třicet fosilních organizmů. V roce 1947 byl Remeš za celoživotní přínos v geologii a paleontologii oceněn čestným doktorátem přírodních věd Karlovy univerzity. Svou mimořádně rozsáhlou paleontologickou sbírku věnoval Remeš Karlově univerzitě v Praze.

V roce 1933 Remeše postihla tragédie, když zahynula jeho jediná dcera Marie (syn Miloslav zemřel v dětském věku). Marie Remešová se provdala za geologa Radima Kettnera, který se stal profesorem geologie na přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity. V červenci roku 1933, kdy byl její manžel na mezinárodním geologickém kongresu ve Washingtonu, zúčastnila se Marie Kettnerová botanické výpravy do Vysokých Tater. Výpravu pořádala univerzita a jelikož Kettnerova manželka byla milovnicí přírody a zajímala se o horskou květenu, byla po Kettnerově intervenci zařazena do botanické výpravy. Dne 25. července 1933 při celkem nenáročném sestupu z Vidle do Ždiaru se Marie Kettnerová zřítila ze svahu a podlehla četným zraněním. Dne 27. července o nešťastné události přinesly na první straně pražské Národní listy – Večerník zprávu: Žena pražského učence se zabila ve Vysokých Tatrách. V té době byl Radim Kettner na kongresu ve Spojených státech a o smrti své ženy dosud nevěděl.

Mauric Remeš a Radim Kettner udržovali mezi sebou kontakt až do Remešovy smrti. Remešova pozůstalost je rozsáhlá a dosud z větší části nezpracovaná. Nachází se ve Vědecké knihovně v Olomouci, v olomouckém Vlastivědném muzeu a v Muzeu v Příboře. Vedle dosud neuveřejněných vědeckých prací v rukopisech a strojopisech obsahuje pozůstalost i Remešovy deníky a rozsáhlou korespondenci s Radimem Kettnerem. Nic z toho, až na malé ukázky, nebylo publikováno. Přitom právě jejich bohatá korespondence, v níž si vyměňovali názory na dění po roce 1945 včetně událostí 50. let, je mimořádně cenným svědectvím o tom, jak dva z určitého pohledu blízcí lidé rozdílně prožívali a vnímali tehdejší dobu.

Mauric Remeš byl hluboce věřící. Ti, kteří jej znali, ho charakterizovali jako člověka, který vedle výprav do přírody se pohybuje mezi bytem, kostelem a knihovnou. To, co přišlo po roce 1945 a zvlášť po roce 1948, Remeš odmítal přijmout. Naproti tomu jeho zeť Radim Kettner měl názory jiné. Za první republiky vystoupil z římsko-katolické církve. Ve 40. a 50. letech 20. století se stal snad nejvíce uznávaným československým geologem. Od roku 1953 byl členem Československé akademie věd. Cestoval po celém světě a v roce 1956 byl vyznamenám Řádem republiky.

Remeš v dopisech Kettnerovi neskrývá své znechucení nad projevy české inteligence, mládeží a světovou politikou. Zatímco z Remešových dopisů Kettnerovi je vidět jeho stále se prohlubující pesimismus, zklamání nad tím, co vše se kolem děje, Kettner po roce 1945 trvale srší optimismem a všechny společenské změny nadšeně podporuje. Z mnoha věcí si dělá i legraci, třeba z působení akčních výborů na své fakultě. Dopisy posílané Remešovi zdobí malůvkami tlustých prelátů a karikaturami farářů.

Co si o takovém „vtipkování“ můžeme dnes myslet? Mohlo to být mezi Remešem a Kettnerem domluveno, aby případné cenzurování korespondence Kettnera nepoškodilo? Bylo pro Kettnera nebezpečné, když jako politicky uvědomělý a režimem protežovaný odborník si dopisoval s Remešem? V některých věcech se Kettner skutečně ukazuje snad až příliš bojácný, to když například ve svých dopisech opakovaně vyjadřuje obavy z toho, že mu do jeho nadstandardního pražského bytu přidělí nájemníka. Obava u akademika a nositele vysokého státního vyznamenání tehdy jistě zbytečná.

Remešova sbírka

Remeš byl člověkem vysoké mravní a kulturní úrovně a v tom Kettnera převyšoval. Jako vlastenecký vzdělanec se nikdy nedokázal se změnou režimu vyrovnat, upadal do pesimismu a realita, která ho obklopovala, byla pro něj životním zklamáním a on se s tím v dopisech Kettnerovi a ve svých denících nijak netajil. V jednom dopise Kettnerovi se kriticky vyjadřuje o Slovanech, kteří prý jsou „odedávna na otročinu zvyklí, snášejí ji, pokud mohou snesitelně žíti, na změně tyranství jim nezáleží“. V říjnu 1957 ve svém deníku píše: „Lidová univerzita v Olomouci zahajuje dnes podzimní běh, na prvním místě je kurs o vědeckém atheismu.“

Na sklonku života Mauric Remeš, kterého známí nazývali Mořic, vysvětloval, jak to vlastně s jeho křestním jménem je. Mořicem jej začali nazývat profesoři na gymnáziu v Litomyšli. I v Olomouci mu tak všichni říkali a on se s tím smířil. Když ale žije docela stranou, vrátil se, jak napsal ve svém deníku, „k správnému a pěknému jménu Mauric“.

Mauric Remeš umírá 19. července 1959, dva dny před svými 92. narozeninami, v obci Dvorce na Bruntálsku. Jeho zeť Radim Kettner jej přežil o 7 let.

Výstava Mauric Remeš v Příboře

Před několika lety Lubomír Novotný ve své studii o Maurici Remešovi nazval Remeše „Svědkem umírajícího času“. Je to převzato z názvu filmu o lékaři Janu Jesseniovi. Mauric Remeš prožil své mládí v době plné optimismu, kdy vládla víra v trvalý pokrok a zlepšování životních podmínek lidstva i českého národa. Pak zažil dvě světové války, jejich hrůzy, změny několika režimů a posledních 20 let života byl svědkem rozkladu všech hodnot, které kdysi pokládal za neotřesitelné. Ostatně osobnost Remešova formátu se značně vymyká i současnosti.

Foto: autor

Pozn: Fotografie pořízeny na výstavě Mauric Remeš – příběh lékaře a významného moravského paleontologa, která je od 13.6.2017 v Muzeu v Příboře a potrvá do 23.9.2017.