Jim byl velký, šlachovitý a do konce života si udržel mladistvou postavu. Každého musel upoutat pohled jeho modrých očí, které se dívaly plaše a soucitně a často přecházely do hřejivého úsměvu. Byl prostý, mírný, přátelský, choval se vždycky klidně. Dovedl jedinečně vyprávět. Byl to muž, který každého přitahoval, a mnozí v něm spatřovali přímo světce – ale nikdo rozhodně nepopře, že to byl velký člověk. (Geoffrey Cumberlege)

*

Chápu, že vy lovíte tygry denně. Mne ale takové štěstí nepotkalo, tudíž mi nesmírně imponuje plukovník Edward James Corbett, od jehož narození uplynulo v neděli na Jakuba (25. července) už 135 let.

Jim Corbett byl bezesporu výjimečný muž. Zrovna tak lze napsat i svébytný. Jako by vyšel z nějakého Kiplingova románu.

Narodil se v horské vsi v severní Indii jako syn paní Mary Jane Corbettové, vdovy po Charlesu Doylovi. Ten si ji vzal v jejích čtrnácti, žili v Ágře, povila mu čtyři děti a když roku 1857 vypuklo známé povstání (viz i verneovka Zemí šelem přepracovávaná právě Ondřejem Neffem), uchýlila se paní Doylová s třemi ze svých dětí (čtvrté zemřelo) do pevnosti.

Doyle (který nebyl příbuzným duchovního otce Sherlocka Holmese) za povstání padl. Jeho Mary Jane bylo teprve jedenadvacet. Vdala se znovu - za vdovce Christophera Corbetta, poštovního zaměstnance, a měla devět dalších dětí, ale teprve předposlední se narodil Jim. Po něm následoval už jen Archie, ale právě ti dva se stali kamarády na život a na smrt.

Smrt byla bohužel v tomto případě rychlá: Archie odešel ve dvaceti. Ä Jim? Tvrdý chlapec i muž. Zacházet s puškou ho naučil starší bratr Tom v prázdninovém sídle rodiny v Káládunghí (pod Himálajemi) a jako kluk tábořil Corbett klidně sám v džungli. Ohýnkem zaháněl tygry i levharty a tenkrát se v něm prý i rodil pocit, že jedině džungle je místo, kde nemaří čas.

Nelze než souhlasit. Jim Corbett je dnes něčím jako britským a indickým národním hrdinou a je po něm pojmenována i vůbec první indická rezervace na jihu Kumáonu, známý Corbettův národní park. Přesto je třeba v Česku pozapomenut, snad že tu normálních tygrů pobíhá tak málo. Jim Corbett si ale nezasluhuje temnotu! A zapomnění! Měl mimořádně bystrý zrak, zcela jedinečný sluch, obdivuhodnou paměť a disponoval záviděníhodnou schopností pozorovat. Jim byl stejně houževnatý jako pověstný Lawrence z Arábie (dejme tomu) a dík všem vlastnostem se zvolna stal pravým Sherlockem Holmesem pralesa, jak ho definuje Geoffrey Cumberlege (viz i úvodní citace). Jim navíc i výtečně zpíval a s tím se propojila nikoli italská opera, nýbrž praktická schopnost mistrně napodobovat hlasy ptáků a mnoha dalších zvířat vč. svérázného poštěkávání jelena a právě… i volání tygra hledajícího družku.

A že se tohle tak brzy naučil, mělo se Jimovi v džungli vícekrát hodit. Ne, nechci tvrdit, že na tom závisel jeho život, to by bylo přehnané, nicméně minimálně jednoho lidožravého tygra díky schopnosti napodobovat odstřelil. Ale vraťme se ještě.

První práci našel u železnice. Dohlížel na pohonné hmoty - a občas pracoval jako strojvůdce. Mezi dvacátým a jedenačtyřicátým rokem se kariérou pro JM stalo prosté místo převozního inspektora bengálské a severozápadní indické dráhy, po které přepravoval zboží přes Gangu. Roku 1907 ale ulovil i svého prvního lidožravého tygra, a právě to se vbrzku stalo činností, která ho postupně proslavila po celém světě a s níž nadobro skončil až roku 1939.

Nebojoval však jenom se zvířaty. V letech 1917-18 se s pěti sty muži účastnil první světové války "až" ve Francii a dosáhl hodnosti majora. Bojoval pak v Afghánistánu, ale okamžikem návratu do civilu s typickou štědrostí věnoval svůj žold na zřízení vojenské kantýny.

Víc než utrácení zajímalo Jima plížení se pod stromy, přičemž tygry lovíval za až masochisticky neuvěřitelných podmínek. I tři dni zůstal bez jídla, hodiny prodřepěl na stromech i za dešťů a veder, ale skolil postupně tucet pověstných lidožroutů vč. několika levhartů, přičemž je nutné si také uvědomit, že jen těchto dvanáct zvířat zlikvidovalo před svou vlastní likvidací víc než tisíc pět set lidí. Bez problému. Zatímco lidé byli zdrávi, v případě tygrů povětšinou kráčelo o handicapované jedince (kupř. zánět tlamy způsobený ostnem dikobraza). Stržení vysoké představovalo pro podobná zvířata přílišnou námahu, tak se chutě dala do lidí a rychle se naučila strhávat je. Následoval hrozný masakr (typickou obětí byla žena se srpem), ale ten pokaždé ukončila Corbettova střela.

Dobře mířená. Bavilo ho to, ale byl to lord Strathcona, kdo Jimovi jednou věnoval kameru firmy Kodak, jejíž využití - tváří v tvář tygrům - se rychle stalo další z Corbettových posedlostí, přičemž pověstným zůstává zvlášť úžasný film, na kterém zachytil ve volném prostředí u tůně šest tygrů najednou ze vzdálenosti jen tři až deset metrů.

Nejbližší ze zvířat se navíc dívá přímo do kamery - a zívá. Corbett film natočil bez pušky. Všemožnými hlasy ptáků i jiných zvířat musel po celý čas přehlušovat vrčení kamery. A tak se stal i filmařem, ale k tomu, aby dobrodružství zpracoval i literárně, se odhodlal poměrně pozdě, vlastně až takřka v sedmdesáti, načež svůj rukopis flegmaticky nabídl pobočce Oxfordského univerzitního nakladatelství v Bombaji.

Asi příjemně jej šokovalo, že se knihy Lidožrouti z Kumáonu (1944, česky poprvé 1949) vbrzku prodaly statisíce výtisků, a to zdaleka nejen v angličtině. Je opět příznačné, že valnou část honoráře věnoval… slepcům.

Při psaní Jim možná užil dopisy sestře Maggii (kdykoli to šlo, posílal jí své každodenní zážitky), ale spíše ne, a prohlásil dokonce, že tyto dopisy nikdy znovu nečetl. Deník si nevedl. Takže mu při psaní sloužila čistě paměť? Asi ano, a je proto neuvěřitelné, že veškeré detaily při porovnání s korespondencí obstojí. Neobstojí zato americký film Lidožrout z Kumáonu (1948, režie Byron Haskin) s "Miláčkem slonů" Sabu Dastagirem a stěží ho lze nazvat "volnou adaptací" knihy, kterou se tudíž stal až britský dokument Lidožrouti z Kumáonu (1986).

*

Roku 1944 unikl Corbett těžkému tyfu, který ho málem nadosmrti upoutal na lůžko, a počal cvičit vojáky pro boj v džungli v Barmě, ale opět onemocněl, tentokrát těžkou malárií. I tu přežil, ne však už tak dobře rozdělení Indie v roce 1947. On a jeho sestra se totiž toho roku trochu překvapivě přestěhovali do Keni (do Nyeri).

Nebylo to, pravda, zase tak nečekané: Jim vlastnil v Africe kávovou plantáž a nejednou už Keňu navštívil. Tam teď i pokračoval ve filmování (kupř. slonů) a byl jmenován čestným strážcem zvěře. Roku 1948 následovala jeho bestseller i kniha Lidožravý leopard z Rudraprayagu a 1952 vzpomínky Má Indie. Téhož roku pak strávila s Jimem noc v jeho chatě v "Koruně stromu" i sama budoucí britská královna Alžběta - s manželem.

Když jsem jí pomáhal nahoru, ještě byla princeznou, když sestupovala, byla to už královna, vzpomíná Corbett v dopise. Myslím, že té noci nebylo v celé Africe dvou šťastnějších lidí, než princezna s vévodou… Zde ovšem dodejme, že tou královnou se Alžběta stala následkem králova skonu, o kterém se s Albertem dověděli právě krátce před opuštěním pozorovatelny, z níž předtím z bezprostřední blízkosti sledovali skoro padesát slonů, krvavý souboj býků s antilopou i střetnutí nosorožců… Vše pod Corbettovým dohledem.

Plukovník pak vydal ještě tři výborné knihy Zákon džungle (1953), Chrámový tygr a další lidožrouti z Kumáonu (1954, česky 1969) a Koruna stromu (1955), ale před pětapadesáti lety, dne 19. dubna 1955, podlehl srdečnímu záchvatu a je pochován v Nyeri, nedaleko lorda Baden-Powella (1857-1941). Za služby zemi byl Corbett oceněn zlatou medailí indického císaře, řádem Indické hvězdy, důstojnickým řádem Britského impéria a vláda jej ráda poctila i čestným právem svobodného přístupu do všech pralesů.

Už zmíněnou rezervaci založenou v Indii jeho zásluhou roku 1935 nazvala pak roku 1957 jeho jménem, a to "na paměť toho, kdo zasvětil život prostému horskému lidu Kumáonu".

*

Zvířecí lidojedy Corbett kosil mistrně, ale jinak měl tygry, leopardy a veškerá zvířata (s výjimkou hadů, v čemž se tedy podobá Indiana Jonesovi) velice rád. A pralesy miloval zrovna tak. Konkrétně k tygrům pak navíc choval zvláštní úctu a býval hluboce nešťastný z představy, že snad budou vystříleni - a procházet se jen v zoologických zahradách.

Tolik o dobru, ale pokud se stal z tygra lidojed, slitování nemohl pochopitelně očekávat ani od krále lovců (a následuje už překlad Miroslava Jindry):

Přikročil jsem k okraji srázu a pohlédl dolů: Muktéšvarská lidojedka ležela v říčce s nohama ve vzduchu, voda kolem se barvila doruda její krví.

Góvind se dosud krčil ve výklenku.

Pokynul jsem mu, aby se šel podívat. Když spatřil tygřici, obrátil se a zavolal na své druhy na vyvýšenině: "Tygr je mrtev! Tygr je mrtev!" Třicet mužů začalo nahoře povykovat a když je uslyšel Badrí, vzal pušku a desetkrát vystřelil do vzduchu. Výstřely bylo slyšet v Muktéšvaru i v okolních vesničkách a zanedlouho se na březích říčky shromáždil zástup. Ochotné ruce vytáhly tygřici, přivázaly ji ke kmeni mladého stromku a triumfálně ji odnášely do Badrího sadu. Tam ji položily na slámu, aby si ji každý mohl prohlédnout, a já si zatím zašel do domku pro hosty vypít šálek čaje.

Asi za hodinu jsem začal tygřici stahovat, už za svitu luceren a účasti zástupu přihlížejících, mezi nimiž bylo i několik muktéšvarských lovců. Až teď jsem zjistil, že je na jedno oko slepá a má v rameni a pravé přední tlapě asi padesát dikobrazích ostnů, dlouhých od dvou centimetrů až téměř do čtvrt metru. Musela velmi trpět.

V deset hodin večer jsem skončil se svou prací, odmítl Badrího laskavé pozvání, abych u něho přespal, a vydal se ve společnosti zvědavců z Muktéšvaru, mezi nimiž byli i dva moji lidé, na zpáteční cestu. Na prostranství před poštou jsme kůži rozvinuli, aby si ji mohl prohlédnout poštmistr s přáteli, a o půlnoci jsem ulehl v bungalovu pro pocestné, abych se trochu prospal. Ve čtyři hodiny ráno jsem už byl na cestě a v poledne dorazil domů do Nainítálu. Byl jsem tedy pryč celkem dvaasedmdesát hodin.

Když člověk zastřelí lidojeda, má zvláštní pocit uspokojení. Uspokojení, že vykonal práci, kterou bylo velmi zapotřebí vykonat. Uspokojení, že přelstil velmi silného protivníka na jeho vlastním území. A především velké uspokojení nad tím, že se postaral o to, aby se na jednom malém kousku země mohla jedna malá statečná holčička procházet bez nebezpečí, že přijde o život.