Na přelomu padesátých a šedesátých let u nás vrcholila éra velkých tanečních a jazzových orchestrů. Ty nejslavnější vedli páni dirigenti Karel Vlach, Karel Krautgartner, Gustav Brom, Dalibor Brázda… Pak tu ale byla dlouhá řada dalších vynikajících kapel, na jejichž vedoucí se už téměř zapomnělo. Kteří to byli? Vlastimil Kloc, Ladislav Bezubka, Jaroslav Echtner, Jiří Procházka, z Brna známí Mirko Foret či Erik Knirsch, z Bratislavy Siloš Pohanka, Pavol Polanský. Nu a z těch pražských - Kamil Lochman. A právě na něj bych dnes chtěl opožděně k jeho loňským nedožitým devadesátinám vzpomenout.

Kamil Lochmann diriguje

Jak jsem si zjistil, narodil se v roce 1919 a původně se učil na housle, což uplatnil ve svém prvním angažmá v trutnovském kavárenském orchestru. Hned po válce až do roku 1954 působil jako hráč na saxofon v orchestru Karla Vlacha, odkud přešel do orchestru Jiřího Procházky. V letech 1958 až 1964 pak řídil velký taneční orchestr v pražském Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. V té době byl orchestr Kamila Lochmana na vrcholu popularity - natočil desítky rozhlasových snímků a gramofonových desek, na nichž doprovázel např. zpěváky Jiřího Vašíčka, Milana Martina, Janu Petrů, Josefa Zímu, Rudolfa Cortése a další. Na zájezdech po republice pak doprovázel i mnohé zahraniční zpěváky, například Nicole Felix či Freda Frohberga.

Když jsem – jak je mým zvykem – před časem „vyhlásil pátrání“ po bližších osudech dirigenta Kamila Lochmana, zase jsem měl jednou štěstí. Ozval se mi pan Jan Borovka, který mi poskytl některé fotografie z rodinného alba a také napsal následující vzpomínky:

„Pan Lochmann byl dědeček mé ženy. (Psal se Lochmann, tedy se dvěma n, pravdou je, že na mnoha plakátech bylo uváděno jeho jméno jen s jedním, ale správně jsou ta n dvě. Jeho táta se totiž přistěhoval do Prahy z Vídně, byl mistr lakýrnický.) Já jsem dědu bohužel poznal rok před jeho smrtí, to už byl vážně nemocen (trpěl cukrovkou), ale byl to elegán ze staré školy a velmi jsme se spřátelili. Ostatně to ani jinak nešlo, protože on svoji vnučku nesmírně miloval. Bohužel, zemřel v červenci roku 1983, měsíc před naší svatbou.

Jinak k jeho životopisu je třeba dodat že po odchodu (tedy spíše jeho odejití) z PKOJF odešel do tehdejší NDR a řadu let tam působil jako kapelník v Erfurtu. Hráli tam s ním muzikanti z jeho orchestru, já jsem znal klavíristu Mílu Hálu, ten za dědou chodíval na návštěvu. Po návratu z Erfurtu byl již nemocen, a tak si jako invalidní důchodce přivydělával jako vrátný v Masokombinátu Písnice. V té době se celá rodina živila svíčkovou a uherákem, neboť děda byl velice pozorný vrátný a řezníci měli co dělat, aby přimhouřil oko...

Děda byl pěkné kvítko a na nařízení lékařů příliš nedbal. Staral se o něj jeho kamarád, pan doktor Jan Hammer, a děda na to dost hřešil. Babička byla jeho pravý opak, pečlivě se o něj starala a přísným okem dohlížela na jeho životosprávu. Někdy to ovšem bylo marné…“

Lochmannův orchestr (s bubeníkem Václavem Rezkem)

Na Kamila Lochmana či Lochmanna) ráda vzpomíná také zpěvačka Dáša Cortésová, kráčející v šlépějích svého otce Rudolfa Cortése. Dáša je manželkou bubeníka Václava Rezka (který shodou okolností kdysi v Lochmanově orchestru krátce působil) a její vzpomínka je roztomilá:

„Kamil Lochman byl velký fešák. Tvářil se vždy vážně a bručel, ale legraci měl moc rád. S jeho dcerou, jsem chodila do stejné školy. Jako rodiny jsme se navštěvovali a jezdili spolu i na ryby. A mám na něho tuto krásnou vzpomínku: Orchestr Kamila Lochmana měl jednou vystoupení ve Vyškově na Moravě. Hrálo se venku u vody a pohoštění bylo připraveno na ostrůvku, kam všechny přepravoval velký gumový člun připevněný na laně. Všichni tam jeli v šatech, v kterých vystupovali. Tam se napapali, nabumbali a jeli zpátky na druhou polovinu koncertu. Dělali na člunu legrácky a děda, který na břehu obsluhoval naviják s lanem, měl za úkol včas vypnout elektrický pohon. Děda byl však natolik zaujat tím, že vidí zblízka některé naše hvězdy, jako byli například Jiří Štuchal, Věra Racková, Jana Petrů, Milan Martin a tehdy velice známý mistr společenských tanců doktor Chrastil s chotí, že zapomněl navíjení lana vypnout. Gumový člun tak plnou rychlostí narazil na dřevěné molo kde čouhal hřebík, který mu způsobil asi metrovou trhlinu. Děda se strašně lekl a zapnul opačný chod čímž se člun ihned odrazil od břehu a začal se potápět. Na konci člunu směrem do vody byl trombonista statné postavy Ota Zavřel, který neuměl plavat. Zpanikařil, začal se drát kupředu a všechny, kteří mu stáli v cestě, házel do vody. Nechtěnou koupel zahájila paní Chrastilová ve večerních šatech, které tehdy mívaly až třicet metrů tylových spodniček! Pan doktor Chrastil to komentoval: ‚To je hrozné, ta moje ženská musí být všude první.‘ Jen to dořekl, tak ji následoval a za ním další. Na hladině začaly plavat papírové peníze, které některým vyplavaly z kapes. Jediný pan kapelník Lochman zachoval dekorum. V krásném vínovém saku, po prsa stojící ve vodě, pravil: ‚Hoši, tak neblbněte a rychle z vody, prosím!‘

Všichni se museli pak jít převléknout do šatů, v kterých přijeli, takže druhá polovina koncertu vypadala spíš jako zkouška. Aby chlapci nenastydli, tak jim dal pořadatel připravit obrovský hrnec grogu, což byl spíše horký rum, minimálně ředěný vodou. Postavili ten hrnec na jeviště, aby to pro hochy nebylo moc daleko. No - dopad byl nedozírný…“

Tolik o Kamilu Lochmanovi od pana Jana Borovky a od Dáši Cortésové. Jsem rád, že jsem zde mohl jejich vzpomínky tlumočit. Pan dirigent Kamil Lochmann si to zaslouží!

Porada u klavíru - K. Lochmann uprostřed, první zleva K. Krautgartner, úplně vpravo F. Filipovský