Právem si dnes stěžujeme na nedostatek elit v našem společenském životě, ale není to pouze tím, že opravdu nejsou. Málo o nich víme. K našemu vědění by měla patřit i znalost historie nedávné, neboť právě ona nám dává možnosti orientace v současnosti a také potřebné inspirace. Mezi skutečné elity minulosti i dneška patří nesporně lékaři. Vyrůstali a vzdělávali se v našich zemích po staletích. Absolventi starobylých univerzit pražské (od roku 1348) či olomoucké (od roku 1566) patřili a dodnes patří k tomu nejlepšímu poselstvu, které neustále vysílá do světa velice pozitivní signály o této zemi uprostřed Evropy.

Málo se ví, že například dne 7. 12. 1905 Eduard Zirm, primář očního oddělení tehdejší zemské nemocnice v Olomouci, provedl u pětačtyřicetiletého Aloise Glogara z Bansdorfu na Moravě úspěšně perforující keratoplastiku. K transplantaci použil rohovku jedenáctiletého chlapce. Zimova keratoplastika byla vlastně první úspěšnou transplantací živé tkáně na světě.

Nestor české chirurgie Prof. MUDr. Karel Maydl (1853 -1903 Praha), jehož dvě jubilea si v letošním roce také připomínáme, byl nejen dědicem vykajících českých lékařů profesora Carla Rokitanského (1804-1878) rodáka z Hradce Králové a profesora Eduarda Alberta (1841 – 1900) rodáka ze Žamberka, ale především položil základy světové úrovně české chirurgie. Jemu vděčíme nejen za bílé pláště lékařů, ale za úžasné nové chirurgické metody. A pohleďme na onu staletou kontinuitu. Karla Maydla, který vedl od roku 1891 pražskou chirurgickou kliniku, střídá v roce 1903 jeho žák, taktéž znamenitý chirurg profesor Otakar Kukula (1867 – 1925). V roce 1925 přebírá štafetu žák Kukulův, profesor Arnold Jirásek (1887 – 1960) a po něm převzal štafetu jeho žák profesor Josef Pavrovský (1909 - 1974). Téměř sto let historie perfektní služby lidstvu. Navzdory všemu.

I ostatní lékařské obory mají u nás své legendy. Legendou české interny je profesor MUDr. Josef Thomayer. Není účelem těchto řádků popsat pouze medicínské úspěchy tohoto muže, který svou prací ovlivnil české lékařství na desítky let dopředu a konec konců stále tak činí. O tom již mnohé napsali povolanější. Pozitiva musíme vidět především v hlubokých aspektech mravních. Nejen u jednotlivců, ale i v době, která je vychovávala. Musíme tedy umět ctít nejen osobnosti, ale i vše pozitivní z doby, v níž se vzdělávali a v níž vyrůstali. Lékaři si nikdy, na rozdíl od některých dnešních absolventů práv plzeňských a jiných jinde rychlokvašených, akademické tituly zdarma či za peníze nerozdávali. Neboť jejich úkolem je léčit, nikoli ubližovat. A my si musíme neustále klást otázky, zda jsme schopni se v dnešním světě správně orientovat.

Thomayer od Hynaise

Někdy počátkem sedmnáctého století si několik kilometrů za dnešní obcí Klenčí pod Čerchovem (dříve Klentsch, Kleneč) postavil na Černém potoce jakýsi chasník mlýn. Což o to, mlýn prosperoval, jenže jeho majitel vzhledem připomínal spíše trhana. A tak se mlýnu začalo říkat Trhanovský. Později kolem něj vznikl poplužní dvůr i osada, následně městečko, které známe pod názvem Trhanov. Nu a zde se právě před 160 lety (23. března 1853) narodil vynikající muž, literát a nestor české lékařské vědy. Jako literát je znám pod jménem R. E. JAMOT, což je fonetický anagram vynikajícího českého lékaře, internisty, profesora MUDr. Josefa Thomayera.

Mimochodem, onen Trhanovský mlýn zakoupil po Bílé Hoře tatínek známého nám Lomikara. Tatínek se jmenoval Wolf Wilém Lamingen a jeho syn Wolf Maxmilián zde postavil v druhé polovině 18. století onen známý barokní zámek z Jiráskových Psohlavců, jako své letní sídlo. V roce 1696 koupil celé panství Jiří Jindřich Stadion. Tatínek Thomayer byl zaměstnán u hrabat Stadionů (větev von Warthausen, kterou založil syn Jana Filipa Bedřich), jako panský zahradník. Měl se co otáčet, ale své čtyři děti, dva syny a dvě dcery nejen uživil, ale vychovával je především v lásce k přírodě. Do Josefova dětství patří také toulky s jeho dědečkem a strýcem, kteří spolu s ním obdivovali krásu lesů, luk a rybníků nejen v okolí Trhanova.

Koncem roku 1853 se rodina zahradníka Thomayera přestěhovala i s novorozeným synem Josefem do chalupy pod panskou zahradou a zde na svět přišel v roce 1856 druhorozený František Josef, později ještě dvě děvčata. Zde tedy prožil Josef Thomayer své dětství a mládí. Mimochodem, do českých dějin na tomto místě nevstoupil pouze Lomikar. V březnu 1848 byl českými obrozenci založen Svatováclavský výbor, později spojený s guberniální komisí na tak zvaný Národní výbor. Ten byl vlastně přestavitelem českého politického hnutí v roce 1848 a jeho název se v našich dějinách objevil znovu při obnovování samostatnosti české v roce 1918. Jest velice málo známo, že prvním předsedou tohoto Národního výboru v roce 1848 byl Rudolf Stadion – Warthausen (1808-1882). Tento první Národní výbor byl ovšem koncem června 1848 rozpuštěn.

Lásku k přírodě si od tatínka do života odnesly všechny děti, avšak profesionálně se přírodě věnoval druhorozený syn František Josef Thomayer (1856 – 1938). Stal se proslulým "šlechtitelem" pražských zahrad. Zasloužil se mimo jiné i o vypěstování mnoha květinových odrůd, které pojmenoval zcela českými názvy či jmény známých osob ( Krákorka, Morel z Říčan, Kov, Zora, Profesor dr. Thomayer, paní Barbora Svatošová, Josef Kořenský a jiné). Jeho vila v Říčanech byla častým dostaveníčkem českých literátů. Přijížděli Alois Jirásek, Julius Zeyer, Svatopluk Čech, Josef Václav Sládek a jiní. Nikdy také pochopitelně nechyběl jeho starší bratr R. E. Jamot. A motiv mašle, který je dnes ještě patrný v zahradě dnešní Kramářovy vily, ředitel parků "veleobce pražské", evropsky uznávaný zahradník, František Josef Thomayer velice rád používal.

Když byl Josef Thomayer v septimě klatovského gymnázia, studoval zde v letech 1869 – 1871, požádal ho profesor matematiky, aby pomohl uchazeči o studium septimy, kupeckému synkovi z Loun, Emilu Jakubu Frídovi s matematikou. Ten byl velice slabý v matematice (předtím studoval na gymnáziu ve Slaném a v Praze), kterážto Thomayerovi šla výborně. Moc Frídovi nepomohl, ten dostudoval o rok později. Zato uzavřeli celoživotní přátelství. Zejména, když Thomayer zjistil, že jeho vrstevník Emil Frída (1853 – 1912) píše básně i prózu. Když spolu ještě jako gymnazisté navštívili jarem vonící údolí řeky Vrchlice u Kutné Hory, napadlo Thomayera Frídovo pseudonym Jaroslav Vrchlický. A pod tímto jménem zná toho básníka nejen česká, ale i evropská veřejnost, neboť Vrchlický čněl od počátku vysoko nad uměleckými projevy své doby. Oba přátelé se potkávali v Praze. Thomayer jako student medicíny (od roku 1871) a Vrchlický jako student filozofie, když předtím si vyzkoušel i bohoslovectví.

A když Vrchlický s Nerudou a Hálkem obnovili časopis Lumír, publikoval zde své první literární dílka medik Josef Thomayer. Mnohé texty napsal již jako sedmnáctiletý, ležely však několik let v kufru, jak jednou sám poznamenal. Byť další jeho přítel, Alois Jirásek vystřídal Josefa Václava Sládka u ruchovců. Takže všichni publikovali nejen v Almanachu Ruch, ale i v Lumíru nebo v Osvětě. Tehdy se stal Thomayer přítelem a kolegou většiny českých básníků, malířů a spisovatelů, mnohým z nich se stal později i osobním lékařem.

V roce 1980 vyšla Thomayerovi sbírka jeho črt o lidech a přírodě, pod souhrnným názvem Příroda a lidé. Autor ji doplnil kresbami z okolí Trhanova a líčí v ní život zvířat a ptáků v průběhu čtyř ročních období. Dodnes udivuje svým moderním pojetím. Takhle ještě nikdo u nás o přírodě nepsal, to je dobové hodnocení Jana Nerudy.

Thomayerova lékařská kariéra byla obdivuhodná, avšak právem. Již ve svých třiceti letech se stal vedoucím lékařem univerzitní polikliniky a od roku 1902 až do roku 1921 byl přednostou II. interní kliniky lékařské fakulty české univerzity. Vynikající diagnostik, propagátor nových poznatků v medicíně již ve svých 40 letech vydává své stěžejní dílo Patologie a terapie nemocí vnitřních (1893). Zasloužil se o české lékařské pojmosloví a názvosloví. Je zakladatelem českého lékařského písemnictví. O lékaři, pedagogu a současně úžasném člověku ve všech směrech bylo toho napsáno tolik, že nemá smyslu vše pouze opakovat. Snad jen stačí uvést text, který panu profesorovi Thomayerovi napsali před sto lety, v roce 1913, jeho žáci, lékaři Syllaba a Pelnář:

"Sebevědomě může hleděti na své dosavadní životní dílo. Jeho jméno jest vyslovováno v krásném písemnictví s uznáním a v našem vědeckém rozvoji znamená a bude vždy znamenati buditelství, pokrok, úsilí a samostatnost a svéráznost české kultury. Ve vnitřním lékařství není oboru, který by nebyl býval obsáhnut jeho duchem a v němž by se byla nezasvítila jiskra jeho důmyslu. Všechny jeho práce vyznačuje bystrý klinický postřeh, původní pojetí, mistrná forma. Jeho myšlenkám a poznatkům dostalo se čestného ocenění v literatuře světové. Jako učitel jest každému svému žáku nezapomenutelný…"

Thomayer cestoval po Evropě, zavítal i do Alžíru a jeho cestovní reportáže jsou i dnes velice čtivé. V roce pobýval kratší dobu v Paříži se svým přítelem a vrstevníkem Vojtěchem Hynaisem (1854 – 1925), mimo jiné autorem současné opony Národního divadla. Při této příležitosti Hynais Thomayera portrétoval (olej na plátně, 65 x 50 cm). Tento portrét, méně známé podoby Thomayerovy přetiskujeme. Thomayer byl i známým mecenášem a to nikoli pouze umění. Často léčil zdarma, v roce 1909 nechal ve svém rodišti postavit chudobinec pro čtyři rodiny. Každé z nich posílal ročně 400 korun. Publikoval i své lékařské poznatky, mnohdy popisoval složité sociální postavení nemocných dětí, souchotinářů nebo epileptiků.

Byl také trochu (někdy i více) podivínem, což bývá u géniů časté. Držel na všechny krajany z Chodska a Pražáky, či spíše obyvatele středních Čech, považoval za občany jakési nižší kategorie. Nazýval je "stultitia mesobohemica", což by se dalo, přeložit jako středočeská zblbělost. Mezi krásné medicínské historky proto patří ta, v níž naprosto ničehož neznající kandidát medicíny měl dělat rigorózní zkoušku u profesora Thomayera. Poradili mu, aby na otázku, odkud je, kterou Thomayer medikům vždy kladl, odpovídal, že je z Trhanova.

Po chvíli zkoušení, sepjal Thomayer ruce a zvolal:

Probůh ustaňte. Odkud jste?

Prosím z Trhanova.

A proč jste se nepřipravil?

Prosím, já se připravoval, ale mám trému.

Být z Trhanova a mít trému, to nejde dohromady. Já vám dám přátelskou radu. Především si zažádejte o domovské právo do Prahy a za druhé nechte medicíny.

A rozrušen a dojat opustil místnost.

V čekárně jeho soukromé ordinace byl mimo jiné veliký Alšův obraz, kolorovaná perokresba, znázorňující Jana Sladkého Kozinu. Thomayer miloval všechny pozitivní věci z historie českého národa, byť si některé trochu idealizoval. Když se prezident Masaryk rozhodl, že navštíví Všeobecnou nemocnici, zavedli ho radši na I. internu. K Thomayerovi na II. interní kliniku prostě nemohl, protože ten s ním bytostně nesouhlasil, pokud jde o pravost či nepravost Rukopisů. A také mu nemohl zapomenout, že svého času vystupoval proti Jaroslavu Vrchlickému. Proto se také osobním lékařem prezidentovým stal profesor Syllaba. Jinak byl Thomayer vtělená dobrota, jen v některých věcech byl trochu umíněný. I v medicíně.

Jeho věhlas překonává všechny časové bariéry. Když se v roce 1954 Masarykovy domovy měly přeměnit v dnešní fakultní interní kliniku v Praze - Krči, bylo mezi návrhy na nové pojmenování budoucí nemocnice i jméno doktora Ivana Hálka, syna básníkova a velmi levicově orientovaného lékaře. Avšak i 27 let po smrti Thomayerově byla síla legendy taková, že máme dodnes nemocnici Thomayerovu. A právem.

Ve svých jedenatřiceti letech byl Thomayer pozván, aby dne 14. května 1884 byl přítomen pitvě, kterou v dnešním Hlavově ústavu prováděl profesor Jaroslav Hlava. Spolu s ním byli přítomni budoucí slovutní lékaři Maixner, Kurz, Joklík a Čumpelík. Těžko spekulovat na co při tom bytostný vlastenec Josef Thomayer myslel. Jak to ovlivnilo i jeho další literární a lékařskou dráhu. Ten den byl totiž na pitevním stole génius české hudby Bedřich Smetana.

V roce 1937 byla na domě čp. 808 v Mezibranské ulici 23 v Praze umístěna pamětní deska s tímto textem:

"V tomto domě žil a zemřel MUDr. Josef Thomayer, řádný profesor při Universitě Karlově, věhlasný učenec a spisovatel, který věnoval své milionové jmění a literární a umělecké poklady Ústřední Matici školské, Národnímu museu, Universitě Karlově a Moderní galerii pro Čechy.

* V Trhanově 23. března 1853 †v Praze 18. října 1927"

Ony pouhé útržky ze života Josefa Thomayera mohou být inspirující právě tehdy, když poznáme dobu, ve které žil a pracoval. A pokusíme se spolu se vzpomínkou na něj a jeho slovutné kolegy, pozitivně ovlivnit naše konání a jednání v době dnešní. Teprve poté můžeme hovořit o skutečných a inspirujících odkazech. Všechno ostatní pak jsou pouhé fráze.