Nevím, jak to bylo s prstem našeho prezidenta Václava Klause („zabodnul jsem prst do mapy“), když se rozhodl navštívit jednu ze základních škol při zahájení nového školního roku. Ale jedno vím, že z Neratovic odešlo pozvání na Pražský hrad, protože tato dosud bezejmenná škola od 1. září nese jméno Ing. Miroslava Plesingera-Božinova. Očekával bych proto, kdyby se sám pan prezident o tomto jednom ze zapomínaných spolupracovníků T. G. Masaryka zmínil několika slovy. Zato se negativně stačil vyjádřit k „experimentování s údajně módními trendy typu výuky“, čili k alternativním metodám ve výuce, které vůbec neopomíjejí základní tradiční způsoby. K tomu se mohou vyjádřit zasvěcení pedagogičtí odborníci.

Čtenáře i posluchače by jistě více zajímalo, proč si škola vybrala za svého patrona právě svého někdejšího rodáka (narodil se v sousedních Lobkovicích, které jsou dnes součástí Neratovic, a to 8. 6. 1883, a po své smrti 17. 1. 1963 byl pochován na místním hřbitově). Byl synem lobkovického starosty, po studiu na reálném gymnáziu a ČVUT v Praze se záhy dostal do styku s ilegální organizací, jakou byla Mafie, kterou řídil Edvard Beneš. Ten ho také tajně vyslal za T. G. Masarykem v létě 1915 do Švýcarska s cestovním pasem na jméno Vasil Atanas Božinov. To bylo jméno bulharského studenta v Praze, který uprchl do Ruska a které už M. Plesinger uváděl dál za svým původním jménem. Po boku TGM se stal významným organizátorem národního odboje v cizině, spolu s novinářem Lvem Sychravou založili na popud TGM časopis politické emigrace Československá samostatnost (první číslo vyšlo 22. srpna 1915). Byl pověřován i mnoha dalšími úkoly, zajížděl do Anglie a Paříže jako oficiální zástupce Čs. národní rady, byv přitom výborně jazykově vybaven.

V nové Československé republice působil jako sekretář čs. delegace na mírové konferenci ve Versailles, stal se poté vyslancem v Nizozemí, kde mj. vyjednal smlouvu s nizozemskou vládou o věčném nájmu kaple v Naardenu, kde je pohřben J.A. Komenský a kde později vznikl Komenského památník. Také zasedal u Mezinárodního soudu v Haagu – a to vše do osudného Mnichova 1938, od kdy již žil v ústraní. Mezitím ztratil syna a při leteckém neštěstí zahynula i jeho dcera. Marně se pokoušel o návrat do diplomacie, naopak ve svých 70 letech byl zatčen a vězněn. Po smrti byly ve vší tichosti převezeny jeho ostatky do hrobu jeho rodičů, který zůstával po celá minulá léta zanedbaný, zarostlý, ukrytý. Než ho objevil Miroslav Pavlík, původem z Prachatic, který v době komunistické totality našel zaměstnání až ve zdejších Neratovicích. Obec si zamiloval, napsal o ní knihu s názvem Neratovice – tudy šla historie, v níž podrobně líčí i osudy Miroslava Plesingera-Božinova. Teprve po 45 letech, 28. října 2001, poprvé položili zástupci města na jeho hrob kytici květin a od 1. září 2008 jméno významného spoluobčana připomíná název jedné ze základních neratovických škol.

člen Masarykova demokratického hnutí