Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996OSOBNOST: Jiří Schelinger zemřel před třiceti lety
Jiřímu nabídli, aby vystoupil v pořadu natáčeném Československou televizí v Bratislavě, ale vraťme se nejprve až k 11. 8. 1975, kdy se poprvé setkal s Ludmilou Dlugolinskou z Martina. Byl to i rok, kdy hrál ve filmu Romance za korunu (premiéru měl v říjnu), a to po boku agenta státní bezpečnosti Rudolfa Cortése, a tak prý (podle „nejkrásnější“ z bezpočtu konspiračně hospodských teorií) na něj onu muzikantskou Lidušku (a bytem sousedku režimně prominentní kapely Team) „navedl“ právě Cortés, přičemž zájem StB snad nevyvolal ani tak příklon kapely k hardrocku jako zpěvákovy styky s bratrem jeho druhé ženy Viktorem Faktorem. Nu, a dle další, úplně naruby obrácené konspirační teorie (abychom nesmysly odbyly hned úvodem) se právě Faktor vrátil roku 1973 z USA již jako agent a v Jiřího případě jistě i „agent-provokatér“. Jeho stejnojmenný otec-číšník byl, dodejme, v Cibulkových seznamech a syn si Jiřího každopádně zamiloval. Ale k Ludmile.
11. 8. 1975 pronikla do Schelingerovy šatny s tvrzením, že se dosud zúčastnila všech jeho koncertů, což byla ale lež, první z jejích mnoha. Zpěvákovi tak či tak padla do oka a pět let udržovali styky, o nichž nechci spekulovat, ale zjara 1980 měl asi Jiří vztahu(?) dost anebo televizní „mikrofonistku" prohlédl. Dostala košem? Asi – a dle další konspirační teorie puklo tak podstatné napojení. Je zajímavé, že po Jiřího smrti odmítla vypovídat, ale přesto zdůraznila, že si hudebníci kolem Schelingera pozornost StB jen sugerovali!
LD pracovala(?) na Zlatých píscích, což se ukázalo být klíčovým, ale jsme teprve v úvodu osudného roku 1981. Tehdy došlo k zajímavé příhodě na Karlově mostě. Jiřího švagr Faktor vystoupil na zábradlí a Schelinger také. Chtěli skočit a jen Faktorova sestra (Jiřího druhá žena) Jitka Poledňáková je prý, jak tvrdí, "stáhla zpátky".
Přišel únor a kapela hrála v Klicperově divadle. V sále se vynořil mladý pár slovenského původu a představili se jako produkční. Právě ti dva vyzvali Jiřího k cestě
na Slovensko. 5. 3. se ještě účastnil premiéry filmu Trhák a večer U Zpěváčků slavil nastávající třicetiny: s Jitkou, Jiřinou Jiráskovou a režisérem Trháku Podskalským. Zpívaly se prý lidovky a když nastala půlnoc, Podskalský vybídl lidi, aby přáli Jiřímu dlouhý život.
Dlouhý už být neměl. Třináct dní před smrtí ještě Schelinger naposled vystoupil v hospodě u Soběslavi, kam ho dostal Faktor, a jsme u osudného víkendu. Z kapely ho viděl živého naposled bubeník Havlíček, a to jen díky profesi své tehdejší manželky, která byla kadeřnicí a uzpůsobila televizním požadavkům neskutečnou Jiřího hřívu. Podle Havlíčka ji stříhala v sobotu 12. 11., ale to je nesmysl, protože Jiří jel do "Blavy" už v pátek. A bohužel sám.
Proč? Televizní klub mladých kapelu nepotřeboval. Chtěli jen Jirku a fullplayback ke Svobodově písničce Což takhle dát si špenát natočené už 3. 3. 1977. Je fakt, že měla jet Jitka Poledňáková, a je otázkou, co by následovalo, kdyby jela, ale tou dobou spolu podle všeho už nežili(?) a Jitka navíc řekla, že je nemocná.
Schelinger tedy odvezl její rodiče k jejich autu (chtěli na chalupu), vrátil se a vezl Jitku do samoobsluhy nakoupit. Slíbili si prý, že půjdou v pondělí na oběd před jeho zkouškou v Redutě a že ji vyzvedne v poledne na FAMU. Nato odjel na Slovensko a ubytoval se v hotelu Děvín. V neděli 13. 4., kdy bylo vše natočeno, večeřel místo návratu U Františkánů s Mirem a Jožem (nepravá jména). Jak se zdá, rozbilo se mu řazení i spojka, a tak chtěl přenocovat do pondělí, kdy snad hodlal jet s autem do servisu.
K Františkánům později dorazily i Magda s Eržikou (jména opět změněna), načež se teprve vynořil klíčový pár. Sestával z Ludmily a ta U Františkánů večeřela s novým známým Štefanem Gucmanem. Čirou náhodou? Stěží. Pár vstoupil do podniku nepochybně cíleně a zbavil Jiřího zbylých dvou dvojic. Už tady připomenu, že neexistovaly mobily.
Trojice vyšla ven a připojil se k ní Gucmanův kamarád Marian Husák, fakticky najatý vrah(?), který pracoval(?) ve Slovnaftu, ale byl hlavně známý co „skokan do Dunaje".
Husák, Štefan a Ludmila dostali pak Schelingera k řece i rozhodnutí, že "po místním zvyku" (další lež) taky skočí, aby „prokázal mužnost“. Snad aby získal Ludmilu. Copak by ji ale nezískal i tak? Což si potřeboval cokoli dokazovat? Pravdou je, že byl opilý a měl v sobě jointa, marihuanu, a teď se ubíral cizím městem s pochybnými lidmi ke Starému mostu. František Ringo Čech ho opustil už před rokem, a tedy zhruba v čase údajného(?) rozkmotření s Ludmilou. "První, na co jsem vzpomněl, když mi o tom skoku řekli v hotelu Děvín, kde Jirka tři dni před námi bydlel, bylo, že kdyby tam byl Franta Čech, tak by k tomu nikdy nedošlo,“ vzpomínal později Olda Říha, někdejší člen Schelingerovy kapely. „Nebyl tam a v Bratislavě se projevilo, jak byl Jirka na Frantovi závislý. Ringo by mu dal místo skoku pár facek a Jirka mohl žít. Neštěstí se stalo proto, že byl najednou svým pánem, a nedokázal se s tím vyrovnat."
Ale vraťme se do osudného dne. Ke skupině se připojil ještě pátý muž, kterému říkejme Bruce, ale který nebyl nikdy identifikován. „Veřejná bezpečnost“ to neudělala i navzdory tomu, že šlo o klíčového svědka. A co se tedy stalo na Starém železničním mostě?
Nejpozději tam byl Schelinger pod vlivem marihuany, jak už řečeno, ale zda Husák vůbec skočil a držel se "tři hodiny" bóje o kilometry dál (tak zní oficiální verze), zůstává další z otázek do pranice na mostě. Nebyl nakonec zpěvák do Dunaje spíš hozen už v bezvědomí. V pitevní zprávě se mluví o infarktu a předpokládá se, že zemřel už při styku s hladinou.
A dál? Policista z nejbližšího oddělení byl kontaktován Ludmilou a reagoval slovy: „Skočil? A co? Dnes si může každý už skákat, kam chce." Ludmilino a Štefanovo tvrzení, že pak zkoušeli zastavovat policejní auta a že jedno zastavili třikrát, není doloženo. Po jak dlouhé době od události si tedy vlastně policie vyžádala spolupráci pohraničníků? Minimálně šlo o tři hodiny, nicméně hlídkový člun pak Husáka našel u bóje za pár minut! A Husák nikdy nebyl podroben výslechu.
Teprve 7. 5. bylo za Schelingera označeno tělo vyplavené na Žitný ostrov u Šamorína, které objevili rybáři u osady Bodíky v katastru obce Horný Bar, kde se od veletoku odděluje slepé rameno. Přes řeku leží Maďarsko a jde o známé místo, v němž „se vynoří vše“, ale ještě se vraťme do neděle třináctého dubna, kdy Faktor jako obvykle seděl v zahradní restauraci U lorety před sklenicí piva, ale Jiří nepřicházel. Najednou začal Faktor hovořit o emigraci, proč? A komu vlastně v noci telefonovala Ludmila? Určitě Čechovi, protože vše věděl první a v pondělí ráno volal do Melodie. A Jitka? Všech se dověděla až odpoledne a poté, co jí v televizní produkci řekli, že se má obrátit na policii. Udělala to a hroznou zprávu sdělila Schelingerovu bratru Milanovi, který ji řekl otci. Jeli s placaticí koňaku za Jiřího matkou do zásilkové služby Pragoflory a tvrdili, že starší syn stále žije a měl jen těžkou havárii (o poruše spojky a řazení ale jistě nevěděli). Pravdu řekli mamince až doma. Taky v ateliéru F. R. Čecha v Holečkově zapálila za Jiřího kapela svíčky, nicméně do nalezení těla věřili v zázrak.
Nedošlo k němu a Jitce ukázali jen jedinou fotografii s profilem Schelingerovy hlavy spočívající bočně na zemi. Skrz igelit viděla i zip lewisek, lem ponožky se vzorkem, špinavý kus trika, část slipů se značkou a… Snad dostala i pramínek vlasů odstřižený zezadu z krku, kde je měl trochu tmavší a vlnitější. Mluví navíc o ještě mokrých(?) botách, které jí byly nabídnuty, ale které odmítla. Ohledně fotografie si však odporuje, protože v knize Jirka Schelinger a všichni mí krásní kluci s dlouhými vlasy (2008) napsala, že před ní kriminalisté na Slovensku cíleně "skryli těly to úděsné album, když mi ho policajt v Dunajské Stredě dával před obličej". Neviděla tedy vůbec nic?
„Papalášům" se hodil, předváděli na "všech větších akcích vedle zasloužilých umělců. Třeba i na výročí časopisu Vlasta pro hrdiny socialistické práce nebo na Intertalentu, aby lidi v zahraničí viděli, že i tady máme tvrdou muziku," zdůrazňovala letos Jitka Mladé frontě v rozhovoru s Janem Malindou, nicméně to není reálný pohled!
Přes dnešní hranice sice mrtvolu nevezla, ale poruchové auto ano. Za Brnem prý opravdu pojednou nešlo řadit, a tak zastavila a objevil se kamion s dvěma muži. Bez cavyků naložili vůz(!) a vyvezli ho až před Faktorovým domem. Chtěli se vrátit i pro tělo, což ale nebylo možné. Názory na stupeň rozkladu mrtvoly se různí. Na měsíc ve vodě byla prý v překvapivě zachovalém stavu, ale je to otázkou a nikdo z rodiny na identifikaci dokonce "ani nepomyslel" a Milan Schelinger dnes jen zdůrazňuje, že bratr přece mohl být snadno identifikován podle tzv. slepičího hrudníku.
Mohl, ale nebyl. A co se týká zubní protézy (tu nosil od pětadvaceti), konspirátoři nabízejí nám tuto otázku: Nepřišel zpěvák o zuby náhodou už na mostě a nenacházely se celý měsíc v držení StB? A nic nedokazují ani klíčky s plastovým přívěskem v podobě cigaret "gitanek", tři z nichž šlo vysunout. Mrtvole prý vydržely v přední kapse kalhot a skutečně byly rezavé, ale… "Jsem absolutně přesvědčen, že Jirkovy vnitřní problémy nepřesahovaly rámec, který by ho naváděl k sebevraždě," řekl Milan Schelinger v knizee, kterou o bratrovi napsal už roku 1994 s Ringo Čechem a Petrem Bošnakovem, ale to nezabránilo Liboru Budinskému vřadit později zpěváka do svých Sebevražd slavných (Knižní klub), kde připomněl i amerického držitele Pulitzerovy ceny, básníka Johna Berrymana (nar. 1914), který skočil z mostu do Mississippi (ovšem zamrzlé) už roku 1972. Ano, a taky Shelley se, pravda, utopil (1822) ve věku třicet let, i když on BEZ jednoho měsíce třiceti. Jiří s jedním měsícem navíc a ještě jedno je zvláštní. Umřel v den narozenin manžela své první, velmi milované ženy Aleny.
Čech vzpomíná, že byl Schelinger „Jekyllem a Hydem“, a tím druhým vždy, když se napil. "A všechno to vzniklo proto, že se Jirka rád týral a pořád si musel něco dokazovat a v té Bratislavě si řekl, že prostě skočí," dodává a Jan Francl z kapely vzpomíná: Jeli jsme na koncert a Jirka najednou vyskočil z auta a začal utíkat do kopce a běžel a běžel až do absolutního vyčerpání a nakonec padl na hubu a večer se chtěl se mnou přetlačovat na páku, i když věděl, že nemá žádnou šanci. Prostě byly chvíle, kdy se neuměl smířit s tím, že by něco nedokázal.
Schelingerova dcera z prvního manželství Andrea oslavila 1. května 1981 desáté narozeniny a teprve čtyři dni nato jí rodiče řekli, že "tatínek nepřežil havárii", zatímco do té chvíle jí milosrdně lhali, že byl "převezen do nemocnice".
Inu, tam už nemusel. A nevynoří se, ale když roku 1984 zpíval v Maďarsku s "Irony" Bruce Dickinson, tak svou hřívou, postavou a hlavně gestikulací připomněl Jiřího přízračně.
Z písní vč. Šípovy Proč potápěč pláče (1973) bych teď jistě mohl umně vypsat přehršli pasáží, kterými Jiří "převídal" svůj konec, ale bylo by to laciné a nesmyslné, vždyť smrt je v umění i popu časté téma a třeba Pohřeb přítele je jednoduše inspirován smrtí nevlastního Schelingerova otce, a nelze tedy v žádném případě říct, že tu Čech jakkoli vylíčil vlastní budoucí pocity na pohřbu kamarádově, i když… Zajímavá je ovšem známá pasáž v jiném Čechově textu Jsem prý blázen jen "… pode mnou propast temná, není přes ní most," a není úplně známo, že ta slova původně vznikala na melodii písně Když slepec pláče (When a Blind Man Cries) od Deep Purple.
Strašný Schelingerův konec ovšem skutečně předjímají pochmurné skladby Galéra, Hodina H a Hostina, které sice už nestačil nahrát, zato však Čechovy texty celý v černém na koncertech zazpíval. Za lodí mou je z pěny štít, ta brázda vln moje já navždy pohřbí, říká se v tom prvním. Mám bolest nekonečnou v pláni vodní. A ještě depresivnější Hostina? Končí výkřikem "už jsi tady zbytečnej.". A Hodina H? Srdce už nevlastním, voda ho vzala, leží tam hluboko v studeném hrobě, zpíval Jiří. Kde je ta voda, řeka ji vzala. Kde je ta řeka, voli ji vypili! Kde jsou ti voli, páni je snědli! Kde jsou ti páni, na hřbitově zakopáni.
V březnu byla Schelingerovi v Nuslích odhalena pamětní deska a probíhají vzpomínkové koncerty. Vyšly čtyři zvukové nosiče včetně jednoho s cover-verzemi písní a nelze si neříct, že tu snad skutečně ještě mohl být. Není ovšem bez zajímavosti, že už v dětství objevil na půdě ostře nabitou nacistickou pistoli ukořistěnou jeho dědem, a ta vystřelila za rozestlanou postel. "Do díry by i pštros strčil hlavu!" vzpomínal Milan Schelinger a Šlupka Svěrák dodává: "Jednou, když ho vyhodili v druháku z učení, jsme se koupali a začal řvát, že ho chceme utopit. Seběhli se všichni možní plavčíci, přehrada v pozoru… a Jirka s nevinnou tváří prohlásil, že to všechno byla vlastně sranda.".
V Dunaji už ne. Smrt si Jiřího nakonec našla. Snad opravdu umírá mlád, koho bozi milují, ale naštěstí zemřel až poté, co v dětství prodělal několik zánětů nosohltanu (skutečně mohly ovlivnit barvu hlasu???) a co nazpíval stovku písniček.
