Jiří Grossmann

20. července se mohl-nemohl dožít sedmdesátky Jiří Grossmann a 5. prosince uběhne čtyřicet let od jeho smrti. "Radši bohatě žít, než bohatý umřít," mínil kdysi Samuel Johnson a slova ta šla najít u dveří jednoho bytu ve Staropramenné ulici 12 v Praze na Smíchově. Zde žil u rodičů až do smrti nejen "jazzový" Jiří Grossmann a byl by rád, že dnes máme k dispozici i souborná vydání jeho a Šimkových děl, a to jak tištěně, tak akusticky. I když...

Grossmann, Šimek a nakonec i Krampol nahráli na zvukové nosiče celkem 62 povídek "z pera" Šimka a Grossmanna, ale existuje osm dalších, ke kterým se Krampol (nebo někdo jiný) ještě nedostal. Co jsou zač?

Jmenují se Blbec Zoul, Ples zahrádkářů v našem městě, Oko za oko, zub za zub, Pohádka o hrdlořezu Bořivojovi, Jak jsem byl medákem, Jak si naše rodina zakoupila magnetofon, Babička a Jak jsem zápasil s playboyem. V definitivní, Šimkem autorizované verzi vyšly, pravda, v knihách Povídky aneb Nechci slevu zadarmo (1993) a Návštěvní den u Jiřího Grossmanna (1999, zde jsou ty dvě poslední). Blbec Zoul parafrázuje zapomenutou povídku Václava Štecha (1859-1947) z přelomu století Nejlepší muž známou i jako Burianův film Nejlepší člověk (1954), dikcí ovšem připomíná hlavně Švandrlíka (Šimkova kamaráda) a kuriózním motivem padacího mostu přede dveřmi upomene na pevnostní obydlí šíleného strýce Chrobáka ze Steklačových Boříkových lapálií. Náhoda to není, Steklač, Švandrlík i Šimek totiž postávají co do stylu při sobě a taktéž památná věta "stojím jenom na jedné noze a ještě ne na své" se dá najít zrovna tak v povídce Moje jízda tramvají jako v Boříkovi. Nu, a poštmistr Baba? Ovšemže představuje i prvoplánový odkaz na Čapkova Kolbabu. Zatímco ale ve filmu a Štechově povídce hledali nejlepšího člověka, zde se pátrá jen po obecním blbovi číslo jedna. Bude ho snadné najít? Nahráno to není, a tak čtěte.

Další nenahraný text Ples zahrádkářů v našem městě je poplatný Formanově tragikomedii Hoří, má panenko (1968). I Š a G totiž hovoří o rozkradení tomboly a místním hasičském sboru. Jednoruký bubeník je ovšem původní a básník Vít Šára je sice veršotepcem "obecním", ale stejně předznamenává Mirko Hýla z Rodinky Tlučhořových od pánů Kaisera a Lábuse, přičemž taky Rodinka, věřte-nevěřte, se již dočkala pěti knih.

A štěpný veršík "zalekni se ohníčku, máme dlouhou hadičku"? Ano, pochází z této povídky, nicméně Šimek jej užíval i jinde. Humor Zahrádkářů pak čerpá z kontrastu mezi socialistickým národním výborem a dnešními i někdejšími pány konšely. Š a G ale, jak vidíme, víc pamatovali sovětské hrdiny zemědělství Lysenka a Mičurina, dnešním mladým neznámé, a z hlediska těchto let zaujme i zmínkao kůrovci, jenž si "založil panství" v lesích. Titul povídky je však, přiznejme, zavádějící, anžto k plesu nedojde a je nahrazen "pivními dožínkami" v altánu. Byť za tisícové účasti:-).

Další nenačtenou povídkou je krajně netypické Oko za oko, zub za zub (Z vyprávění důchodce Šimperského). Š a G tu vlastně s předstihem aplikovali metodu hrdiny z agresivního románu Briana Garfielda Přání zabít zfilmovaného s Charlesem Bronsonem. Ne, penzista sice nevraždí, ale dojde i na krajně kontroverzní okamžik, ve kterém provokuje "nekalé živly" svazkem pracně nastřádaných bankovek! Škoda jen, že on a další bojovní důchodci padnou ve finále do spárů Bezpečnosti. Úlitba době – a mělo se skončit "penzijním" vítězstvím:-)

Další skoro zapomenutou povídkou zůstává Pohádka o hrdlořezu Bořivojovi – a opět připomene Švandrlíka, i když spíš některý z jeho hororů. Rovněž s prózami Stephena Leacocka má Hrdlořez hodně společného, titulní hrdina je však obdobou Babinského. I on se polepší, i on je zahradník, místo do zahrady kláštera však je děj lokalizován na plzeňské Slovany. Zdá se, že autoři v této nezvykle krátké próze využili skutečnou, kolující historku, jaké dnes shromažďuje etnolog Petr Janeček, a humor nezvykle hrubého zrna završí tato švandrlíkovsky finální věta: Zbývá dodat, zní, že poslední hrdlo, které Bořivoj podřezal na rozloučenou se řemeslem, patřilo kadeřnici Karolině.

Povídka Jak jsem byl medákem si hraje s nepochopením významu titulního slova a dvakrát parafrázuje vtip ze známější Návštěvy zoo, kde pedagog Zelí "nechtěl slevu zadarmo". Zde jsou, pravda, strkány hospodskému na tác hned čtyři "stováky": za zprostředkování práce. A pointa? Pohrává si s podobou slov ras a raz a nevyzní.

Technologicky pak zastaralo Jak si naše rodina zakoupila magnetofon. Na scéně se sice i tady vynořuje nenasytný strýc Baloun, obdoba jedlíka karbanátků Wimpyho z Námořníka Pepka, nicméně to nestačí a pouhá hra s magnetofonem a verši nad ním recitovanými rodinkou je až moc infantilní. To už víc zaujme další z parodií na Babičku. I Š a G. jednu napsali a prolnuli sem dobovou problematikou hudebních přehrávek a nepovolených anglických textů (na Starém Bělidle). Jako u nedávného filmu staví humor na absolutních anachronismech a také naši autoři končí slovy šťastná to žena.

Poslední "neznámá" povídka Jak jsem zápasil s playboyem připomíná ze všech děl Š a G nejvíc pozdější prózy Ivana Mládka a humor tu spočívá v hrdinově nemožné cudnosti a nepoznamenanosti ženami.

***

Šimek a Grossmann psávali perem nebo tužkou, načež ten druhý brával texty na Smíchov, kde je přepisoval na stroji. Jednu povídku vytvořili na dvě, tři posezení, obvykle v kavárně Slávie. Sedávali u stolu nad schody k WC, nazvali ho Tradiční a Grossmann sem vyryl iniciály. To, co jeden z dvojice řekl, vždycky ten druhý rozvíjel, nicméně vrchní kamarády okřikoval, aby prý nehlučeli. Někdy. Osm povídek, o kterých jsem rozprávěl výše, NENAJDETE na souborném audiovydání Povídky (obsahuje osm CD), se kterým přišel před osmi lety Supraphon, ale můžete si tam sami rozebrat i veškeré ostatní prózy Š a G. Anebo v knížkách. Postupně vyšly tituly Kniha navíc (1968), Besídka zvláštní školy (1969, 2. vydání putovalo do stoupy), Čtení pro otrlé (rovnou do stoupy), Návštěvní dny Šimka a Grossmanna (1975), Návštěva cirkusu (1976) a Besídku bývalých žáků zvláštní školy (1990, s Krampolem), ale komplety povídek se během mých mladých let podvakrát vynořily třeba i v časopise Pionýr. Jen realizace "filmové povídky" Až přijde Komenská (1993) tvůrčí skupinou Jana Procházky byla bohužel úplně zastavena a jak tuším, asi už navždy. Hra vyšla knižně až po převratu.

Základem většiny povídek je nadsázka, kterou však předkládali krajně vycizelovanou formou a plnili ji gejzíry kameňáků. Veřejná čtení a gramodesky udělaly z povídek skoro kult a kolovaly v opisech jsa i žádanou ozdobou školních časopisů, i když často v učesaných verzích, což pak vedlo i ke sporům o různé pasáže.Hlavním autorem byl Šimek, ale Grossmannovy náleží mnohé nápady poetického, naivního a fantaskního charakteru, kupř. když tlouštíka utáhne vlak až po připojení dvou lokomotiv, anebo když jiný(?) tlusťoch Sádlo prokáže, že je k něčemu, a drží až do dubna lavinu.

Zatímco Grossmann snil, Šimek obstarával suchý sarkasmus, ale charakteristické byly i politické narážky. "Miloval jsem 1. máj a jiné dny, kdy jsem mohl zevlovat po bulvárech a dívat se, jak naše město bohatne," čteme třeba.

"Budu následovat Komenského, který utekl za hranice, a stanu se jako on učitelem."

Anebo: "Na fakultu jsem se dostal snadno: otec mi zajistil dobrý původ." A také: "Žáci přinutili učitelku přerušit výuku a řadili se ukázněně před školou doufajíce, že zase jede delegace." S ironií je líčena i odměna v podobě přijetí do Pionýra, ale nešlo jen o to a mnohá spojení zlidověla tak, až se stala rčeními. Buď mezi studenty (Kyselino sírová, zdraví neškodná, skoč do úst, Tělocvikář mi vyčítal, že jsem zašlápl medicinbal moc hluboko do parket, Co je větší: Čína nebo Vatikán?, Pojď si se mnou zacvičit, hubeňourku.), nebo obecně (Na Plzeň, Vávro, na Plzeň!, Seděl jsem sám v přeplněném kupé. Nechci slevu zadarmo, Stojím jen na jedné noze a ještě ne na své, Děti, ochutnejte Styblíka.)

Sem tam povídkami probleskne i vliv Foglara a Rychlých šípů (kupř. se hrdina dostaví ráno na sraz s dvoukolákem plným potravy), ale mnohé jsou inspirovány i skutečnými zážitky. Např. Výchovný koncert tím, že Šimek kdysi vyučoval i jako nezpěvák zpěv. Jiné prózy navázaly i na motiv války pedagogů a dětí známý už z knížek Jaroslava Žáka. A psali-li Š a G scénky, měli zase v uších předscény Voskovce a Wericha.

Šimek a Grossmann

Přesnou chronologii vzniku povídek není možné už zjistit, ale mezi prvními byla Kvido shání nevěstu. Mezi posledními, tvořenými už v nemocnici, Jak jsem ochořel a Maturitní večírek. Grossman nás navíc obohatil i zpěvem a písňovými texty, přičemž třeba A Dear John Letter alias Drahý můj je všeobecně hodnoceno výše než originál, to je ale na jinou studii a dodám jen, že veřejný prostor Jiří obohatil i tím, když na fotbale křičel místo "gól" "cíl" a místo "ruka" "úd".

Ze Stavební fakulty ČVUT odešel kdysi po sedmi semestrech. "Stavět nic nehodlám, ostatně Národní divadlo už je postaveno," nechal se prý slyšet a následovaly Plzeň a její divadlo Alfa, pak Armádní umělecký soubor a nato práce reklamního textaře Poštovní novinové služby, Taky klub Olympik a opět Alfa, tentokrát ale pasáž u Václaváku. A když Jiří Suchý dvojici do Semaforu přijímal, nevadilo mu na jejich poetice vcelku nic, nicméně třeba povídku Jak mě otec posílal stávkovat museli na jevišti přece jenom nahrazovat Soutěží jedlíků.

Tenkrát...