30.8.2016 | Svátek má Vladěna






OSOBNOST: Jan Roháč z Dubé

8.9.2011

(1380 – 9. 9. 1437)

V poli

Jana Roháče z Dubé zviditelnily husitské války. Vstoupil do nich jako příslušník rytířského stavu. Jeho povinností bylo doplňovat svými ozbrojenci v případě ohrožení vyšehradskou posádku. Právě na Vyšehradě se zřejmě seznámil s Janem Žižkou. Roháč patřil od počátku k radikálnímu husitskému směru Táborů. Roku 1420 bojoval po Žižkově boku proti křižákům na Vítkově. Několik měsíců potom ho Žižka jmenoval hejtmanem Lomnice nad Lužnicí. Roku 1424 se účastnil bitvy u Malešova, kde se utkali Táboři s Pražany. Roku 1426 se po boku Prokopa Holého postavil míšeňským křižákům u Ústí nad Labem. Těsně před bitvou ještě stihl obsadit Českou Lípu, Mimoň a Bělou pod Bezdězem. Roku 1427 se stal čáslavským hejtmanem, což byla funkce velmi významná.

Za své vojenské služby získal Roháč několik vesnic na Kutnohorsku. Jejich správním centrem učinil hrad Sión. Jméno, které mu dal, si vypůjčil ze Starého zákona, kde Sión označuje místo, na kterém byl vybudován Jeruzalém. Husité měli v oblibě biblické názvy a Sión nabízel celou řadu teologických aplikací. Vyjadřoval pevnost, svatost a v přeneseném slova smyslu označoval Boží lid. Po prohrané bitvě u Lipan (1434), ve které umírnění husité pod vedením Diviše Bořka z Miletínka porazili radikální husity vedené Prokopem Holým, utekl Roháč do Hradce Králové. Když se Sirotkům, hlásícím se k Žižkovu odkazu, nepodařilo Hradec udržet, přesunul se Roháč na svůj hrad Sión. Odtud chtěl pokračovat v odporu vůči císaři Zikmundovi, přijatému lipanskými vítězi za českého krále. V Roháčových očích byla Zikmundova korunovace zmařením všeho, za co do té doby bojoval.

Na Siónu

Po příchodu na Sión začal Roháč zesilovat opevnění svého dosud ne zcela dostavěného hradu a připravoval se na jeho obranu. Podle „Historie české“ pozdějšího papeže Eneaše Piccolominiho Roháč škodil svým sousedům a nabádal je ke vzpouře proti zákonnému panovníkovi. František Palacký uvádí ve svých DějináchJan Roháč z Dubé národu Českého obsáhlý výňatek Piccolominiho líčení Roháčova polipanského odporu. Tehdejší papežský legát v něm Roháče degraduje na obyčejného lapku. Palacký k jeho textu v poznámce pod čarou poznamenává: „Roháč neplenil zemi vůbec, nýbrž jen císaři a dvořanům i služebníkům jeho škodil.“ Tomuto Palackého tvrzení odpovídá jediný Piccolominim uvedený příklad Roháčova loupežného počínání. Husitský hejtman podle něj přepadl císařský zásobovací oddíl a sebral mu stádo volů a dodávku vína.

Zikmund na tento jeho čin odpověděl tvrdě. Poslal k Siónu Hynka Ptáčka z Pirkštejna s úkolem hrad dobýt a Roháčovu vzpouru potrestat. Ptáček přitáhl s vojskem k Siónu počátkem května. Oblehl ho a začal dobývat. Popis obléhání zaznamenaný v zápise Piccolominiho, se ovšem zásadně liší od hypotéz současných historiků. Piccolomini píše, že hrad byl „po čtyři měsíce dobýván vší mocí a silou“. Když se vítězství nedostavovalo, dal prý Hynek Ptáček postavit dobývací věže, ze kterých hrad ostřeloval. Obléhatelům podle Piccolominiho působil velké ztráty Roháčův dělostřelec, který se jen „málokdy netrefil“. V jeho umění zřejmě hrála roli novým způsobem konstruovaná dělostřelecká bašta. Ta proslavila Sión natolik, že se dostal až do dějin vojenství.

Současní historikové mají zato, že dobývání Siónu zdaleka neprobíhalo tak dramaticky, jak líčí Piccolomini. Jsou přesvědčeni, že Zikmundem vyslaný Hynek Ptáček na Roháče příliš neútočil. Zdůvodňují to tím, že Roháč byl Ptáčkovým strýcem. Kdyby podle nich Ptáček svou vojenskou sílu do hradu skutečně napřel, nemohlo by jeho dobytí trvat tak dlouho. Sión totiž nebyl ani příliš velký ani příliš opevněný a nestál ani na zvlášť strategickém místě. Jejich teorii potvrzuje i archeologický průzkum prováděný v šedesátých letech minulého století, který na zřícenině neodkryl příliš vojenského materiálu. Spekulovalo se rovněž o tom, že Sión neměl vlastní zdroj vody, takže vlastně nemohl regulérní obléhání vydržet. Ale tato skutečnost se nepotvrdila. Rychlé dobytí hradu, k němuž došlo vzápětí po zprávě, že k němu Zikmund vyslal pomocnou uherskou jednotku, však dává zapravdu spíše současným historikům nežli Piccolominimu.

Průlom se podle papežského legáta podařil 6. září v poledne. Obléhatelé se vykopanou štolou nepozorovaně dostali pod hradby a než se obránci zaměstnaní útokem na jiném místě vzpamatovali, slezli je a vnikli do hradu. Tam už snadno využili svou početní přesilu. Roháč byl zajat a s ním dalších 52 obránců. Ptáček o svém úspěchu okamžitě informoval císaře, který přikázal na znamení vítězství zvonit ve všech pražských kostelech. Je z toho zřejmé, jak velice mu záleželo na tom, aby se veřejnost dozvěděla, že kdo se mu vzepře, bude poražen. 8. září byl Roháč se všemi svými zajatými spolubojovníky přiveden do Prahy. Podle zachovaného dobového textu byl v okovech předveden před císaře. Volal prý při této audienci, „aby mu vyloupli oči, aby se nemusel dívat na tak ohavného panovníka“.

Na popravišti

Nadstandardního utrpení se Roháčovi skutečně dostalo. Ve zmíněném dobovém textu se píše, že byl druhý den na Staroměstské radnici „zmučen tak nemilosrdně, až z něho vyplynula střeva“. Ještě téhož dne, tedy 9. září, byl spolu se všemi dalšími siónskými zajatci popraven. Palacký píše, že to byla pro Prahu poprava do té doby nevídaná. Z trámů připravených na opravu krovu Týnského chrámu byla na Staroměstském náměstí postavena třípatrová šibenice. V její přízemní části byla oběšena posádka, v prvním patře polský rytíř Račinský, kněz Martin Prostředek a dělostřelec Zelený. V nejvyšším patře byl na zlatém řetězu oběšen Roháč. Zhruba 200 let po této masové popravě nechal Ferdinand Habsburský na stejném místě popravit 27 představitelů českého stavovského odboje.

Roháčova okázalá poprava měla zastrašit ty, kteří by si snad také pohrávali s myšlenkou „občanské neposlušnosti“. Co se onoho 9. září 1437 na Staroměstském náměstí odehrálo, nebylo určitě trestem za sebrané stádo volů několik sudů vína. Roháč patřil mezi vlivné husitské hejtmany a zásadně odmítal basilejská kompaktáta. Právě kompaktáta, přijatá roku 1436 v Jihlavě, však byla základem mírové dohody mezi Čechy a Zikmundem. Jejich zpochybnění by v zemi vyvolalo další neklid. (Kompaktáta byla zbytkem „Čtyř pražských artikulů“. Zaručovala legitimitu v bojích získaného majetku a vysluhování večeře Páně podobojí). Dopad drastické Roháčovy popravy na veřejnost byl ovšem právě opačný nežli si Zikmund představoval. Už několik dní po ní mu představitelé české šlechty přinesli stížný list, v němž v 19 bodech vypočítávají císařova provinění vůči národu. Zikmundovi ji předal lipanský vítěz, Diviš Bořek z Miletínka.

Zejména ve východních Čechách, v kraji Žižkových Sirotků, pak začaly vybuchovat městské vzpoury. Znovu se dokonce bojovalo i o Hradec Králové. Císařským se sice dařilo vzpoury potlačovat, ale nestabilita země se viditelně prohloubila. Za Boží trest Češi pokládali neduh, jehož příznaky se u Zikmunda projevily právě v den Roháčovy popravy. Tehdejší felčaři ho nazývali „pekelný oheň“. Jednalo se nejspíš o odumírání tkání, gangrénu. Zikmundovi začal černat palec na noze. Když si ho dal na radu lékařů uříznout, bylo už pozdě. Infekce se šířila dál. V předtuše blížícího se konce císař ve spěchu opustil Prahu a vydal se do Uher. Nedojel tam však a na začátku prosince 1437 po cestě ve Znojmě zemřel.

Na věčnosti

Je na místě položit si otázku, zda měl Roháčův odpor na Siónu nějaký význam. Jistě ne v tom smyslu, že by změnil dějinnou situaci a vrátil poměry v Čechách k „předlipanskému“ stavu. Tyto ambice nejspíš Roháč ani neměl. Jako zkušený stratég věděl, že svůj hrádek obsazený pár desítkami vojáků před císařem neubrání. Jeho siónská revolta pro něj byla věcí osobní cti. On prostě odmítal přijmout panovníka, proti kterému léta bojoval. Pokládal ho za špatného a podmínky, na něž musela země přistoupit, za nepřijatelné. V této situaci se Roháč a jeho stejně smýšlející věrní, rozhodli za cenu vlastního života demonstrativně vyjádřit svůj postoj. Zatřást těmi, kteří se podle nich přijetím kompaktát a Zikmunda za krále zpronevěřili Pravdě. Císař jim v té demonstraci vlastně velice pomohl, když z jejich popravy učinil tak pompézní divadlo.

Společným jmenovatelem dnešních populárních interpretací Roháčova boje je snaha jeho zápas bagatelizovat. K tomu se velice dobře hodí hypotéza o povaze boje, rozvíjená současnými historiky. Boří se jí Piccolominiho verze o Roháčovu urputném odporu a zdůrazňuje se, že obrana Siónu byla jen ne příliš dramatickou vojenskou epizodkou. Ale hrdinové nebojují jen ve velkých bitvách. Roháč je hrdina i kdyby ho jeho synovec při obléhání Siónu skutečně šetřil a snažil se ho přimět ke kapitulaci po dobrém. Je hrdina, protože jeho nabídkám odolal. Zůstal věrný svému přesvědčení. Věděl, že za ně zaplatí. Věděli to i jeho spolubojovníci. Přesto se svého přesvědčení nevzdali. I oni jsou hrdinové. Roháčův odpor na Siónu nachází svůj nejhlubší smysl právě tady. Tento rytíř a husitský hejtman věděl, že jeho revolta nemůže skončit jinak než prohrou. On však - stejně jako Hus – raději podstoupil mučednickou smrt, než aby se vzdal svého přesvědčení. Pokud k takové názorové konzistentnosti přivede alespoň jednoho nás, ukázal se jako geniální stratég, který ovlivňuje bitvy ještě stovky let po své smrti.

Autor je evangelický farář



Diskuse


B. Šourek
23:53
8.9.2011

P. Urban
16:24
8.9.2011

M. Procházka
13:31
8.9.2011

O. Kadlec
13:47
8.9.2011

P. Sulc
20:28
8.9.2011

P. Janoušek
21:18
8.9.2011

M. Martinovská
23:35
8.9.2011

P. Sulc
0:46
9.9.2011

J. Roth
10:38
8.9.2011

O. Kadlec
11:52
8.9.2011

J. Roth
12:58
8.9.2011

O. Kadlec
13:05
8.9.2011

J. Roth
13:59
8.9.2011

O. Kadlec
14:13
8.9.2011

J. Roth
14:42
8.9.2011

O. Kadlec
14:53
8.9.2011

M. Martinovská
19:00
8.9.2011

O. Kadlec
19:27
8.9.2011

M. Martinovská
23:34
8.9.2011

P. Sulc
4:32
8.9.2011

P. Janoušek
7:26
8.9.2011

L. Písařík
14:18
8.9.2011

O. Kadlec
14:37
8.9.2011

M. Martinovská
18:58
8.9.2011

P. Sulc
20:25
8.9.2011

M. Matura
12:27
8.9.2011

P. Janoušek
21:10
8.9.2011

B. Šourek
23:57
8.9.2011

P. Sulc
0:50
9.9.2011

počet příspěvků: 31, poslední 9.9.2011 12:50









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.